Vydávat uměle vytvořenou realitu za autentické svědectví se v žurnalistice považuje bezmála za hrdelní zločin. Zároveň je však stále obtížnější vytýčit ostrou a jasně viditelnou hranici mezi pravdou a… čím? Tak trochu hezčí pravdou? Pravdou malinko našlehanou, zdůrazněnou, zbavenou balastu, aby účinněji atakovala přesycené a otupělé konzumenty vzrůstajícího kvanta informací? A lze vůbec takové překračování hranic v médiích připustit?
Začalo to nenápadně: zdánlivou autenticitou reklam s „pravými“ zubaři či spokojenými hospodyňkami. Virály, memy a hoaxy, které zrodily celé komunity a názorové proudy. Komerčními kampaněmi, které pracují s estetikou dokumentární fotografie. A tak dále.
Asi namítnete, že soudný člověk tento typ manipulace s pravdou rozezná. A že existují nástroje typu značení PR článků či komerčních prezentací. Každý, kdo se živí prací s informacemi s cílem něco sdělit, popsat či prodat, má mít navíc pro rozlišování oné hranice vypěstovaný smysl. Ale nároky na ostražitost šiřitelů i konzumentů informací se stále zvyšují.
Pokořené hranice
Aktuální bouřlivá debata nad zmíněným zrušením ocenění pro Giovanniho Troila je příznačná. Ukázalo se, že Troilo porušil pravidla, protože se s aktéry jednoho snímku předem dohodl, umístil v jejich autě blesk a zvýšil tím působivost fotografie. Tedy žádné pohotové zachycení jedinečného okamžiku, ale předem připravený koncept, vydávaný pak za autentický dokument.
Už před Troilovým skandálem se v souvislosti s World Press Photo psalo o nebývalém množství fotografií, které porota v průběhu hodnocení vyřazovala kvůli manipulativním zásahům. Výkonný ředitel WPP Lars Boering hovořil dokonce o obrovském množství zmanipulovaných snímků a šokované porotě. V souvislosti s Troilovou fotografií pak prohlásil, že únosná hranice byla definitivně překročena. Fotograf a dvojnásobný šéf poroty na WPP Gary Knight dokonce konstatoval, že ztráta důvěryhodnosti vizuální žurnalistiky v očích veřejnosti ohrožuje samotné principy demokracie.
Zachmuřený bůh reality
Silná slova zaznívají oprávněně. Připustit, že jednou z nejdůležitějších novinářských cen může být ověnčeno něco, co smysl fotožurnalismu v podstatě popírá, znamená otřást samotnými základy důvěryhodnosti médií. Což by byla špatná zpráva nejen pro novináře a jejich čtenáře či diváky, ale i pro zadavatele reklam a tvůrce komerčních sdělení.
Troilův případ však nabízí i další úhel pohledu. Zakladatel známé francouzské fotoagentury Agence VU Christian Caujolle v souvislosti s případem varuje před přílišným uctíváním boha reality. Rozlišování hranice mezi realitou a fikcí je podle něj především na těch, kteří nesou přímou zodpovědnost vůči čtenáři nebo divákovi. Tedy ne nutně na autorech, ale spíše na editorech. Pravidla fotografických soutěží by podle Caujolla naopak měla začít akceptovat současné technické možnosti a nově otevřít soutěžní kategorii, která by se mohla jmenovat třeba Interpretace reality.
Tady se však bůh reality bezpochyby zachmuřil. Ctění faktů a respekt k pravdě totiž celá léta odlišovaly seriózní žurnalistiku od infotainmentu a reklamy. A také informace od interpretací. V sílící smršti informačního věku je alespoň sem tam nějaký maják důvěryhodnosti nutný, jinak hrozí ztráta orientace.
Richard Guryča je novinář a fotograf. Píše o životním stylu, bydlení, kultuře a komunikaci. Pracoval mimo jiné v deníku Dnes, v České televizi či v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí. Se Strategií spolupracuje od roku 2014.
| Chcete něco dodat? Souhlasíte, nebo jste proti? Reagujte prostřednictvím facebookových komentářů, které můžete psát přímo zde pod článkem. |
|---|
