Právnické memoáry | E15.cz

Vše o netradičních investicích

Vše o netradičních investicích Vstoupit do speciálu

Právnické memoáry

Právnické memoáry
Otakar Motejl
• 

JUDr. et PhDr. Stanislav Balík

Uvědomil jsem si nedávno nad jednou ústavní stížností, že jsem přiměřeně stár, abych již ledacos zažil, a zároveň ještě natolik mlád, abych si to pamatoval, píše ústavní soudce Stanislav Balík.

Jednalo se o restituční věc, tedy o kauzu, jejíž počátek mě zastihl krátce po dosažení Kristových let. V odlišném stanovisku ve věci sp. zn. II. ÚS 773/07, psaném o dvě desetiletí později, jsem pak pro svoji argumentaci pochopitelně mohl použít i argumentaci memoárovou.

Nebylo to jistě poprvé ani naposledy, kdy právník pro řešení svého případu využije svých zkušeností a vzpomínek. V usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11 ostatně Ústavní soud uvedl: „K problematice vypořádávání se s minulostí lze pro jednotlivé konkrétní věci shledat jistou paralelu s oblastí historie a historické vědy. Současné bádání o druhé polovině dvacátého století je v zásadě určeno dvěma hlavními faktory. Prvním z nich je skutečnost, že se jedná o období relativně nedávné, jehož důsledky či následky výrazně ovlivňují současnost. Většina žijících lidí, historiky a historičky nevyjímaje, část svého života strávila ve státě s přívlastkem socialistický. Jejich vztah k této blízké minulosti, který není statický, ale stále se určitým způsobem proměňuje, se v jisté podobě odráží i v konkrétních historických pracích. Stále živá minulost zasahuje do volby témat, metod i teoretických koncepcí, s nimiž historikové a historičky pracují. Jinými slovy: soutěží a bojuje spolu ‚paměť‘ a historie,“ bylo k problematice bádání o druhé polovině 20. století přiléhavě napsáno v roce 2011 (srv. L. Fasora, J. Hanuš, J. Malíř, D. Nečasová (eds.), Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2011, str. 6–7).

Na otázku, zda by i ze shora uvedených důvodů neměli právníci více dbát na psaní svých memoárů, jsem nalezl přes tři staletí starou nepřímou odpověď. Vyslovil ji při ceremoniálu Zahájení soudního roku v Paříži konaném dne 9. 11. 1786 bâtonnier, čili předseda advokátní komory, Louis-Ferdinand Bonnet. Jeho stále aktuální slavnostní řeč věnovaná třem obdobím advokátova života byla nedávno nově publikována.

Advokát podle Bonneta prochází obdobím výchovy a vzdělávání, dobou, kdy je řečníkem a obhájcem, a konečně závěrečnou etapou života, kdy je zkušeným poradcem mladším kolegům a klientům. Zkušenosti advokáta v třetí etapě profesního života jsou „veřejným majetkem, spoluobčané na ně mají právo“, pravil mimo jiné Louis-Ferdinand Bonnet necelé tři roky před propuknutím Francouzské revoluce. Kdy však přichází správný čas pro psaní pamětí?

Jde o adresáta

Četba memoárové literatury je obecně velmi zajímavá. Dalo by se říci, že v mnohém si jsou paměti, ať publikované či nepublikované, podobné a blízké. Málokdy se stane, že by chyběl úvod, v němž se autor obvykle svěřuje s pohnutkami, které jej k napsání pamětí přivedly, s váháním na téma, zda měl vůbec začít psát, případně i s tím, že předchozí rukopis zničil, aby se nakonec pro napsání memoárů rozhodl znovu. Jednou z významných motivací bývá okruh čtenářů, jimž by měly být paměti určeny. Pokud jej má primárně tvořit rodina či potomci, usedá autor ke psaní spíše až poté, kdy považuje svoji profesní dráhu za ukončenou. Má-li memoáry naopak číst primárně především širší publikum, vznikají většinou v době, kdy jich jejich autor hodlá využit i jako reklamního prostředku. Historikové pak jistě vysledovali, že pamětem druhého typu hrozí, že jejich autor – řečeno slovy zvěčnělého tajemníka České advokátní komory Jiřího Klouzy – „zjášovatí“.

S humorem se s naznačeným dilematem vypořádal právník, hlavní žalobce v procesu s K. H. Frankem a publicista Jaroslav Drábek: „Toto nejsou paměti v běžném slova smyslu, paměti, v nichž autor zaznamenává, stylem obvykle suchým, fakta. Takové paměti jsem ostatně už před mnoha lety napsal pro své potomky, protože co kdyby třeba některý z nich mohl přijít na myšlenku, že si to ten jejich pra(pra)dědeček s tím politickým exilem jen tak vymyslel a že ve skutečnosti musel uprchnout ne proto, že se v jeho rodné zemi nějací darebáci zmocnili vlády, ale spíše proto, že tam vybral pokladnu nebo něco podobného. Tak jsem to raději napsal.“

Jak dlouho lze psaní odkládat?

„Bylo dávným úmyslem otcovým napsati své paměti. Tento úmysl neuskutečnil. Cítil se příliš mladým, než aby se zahlížel do minulosti. Žil přítomností a hleděl do budoucnosti. ‚Do osmdesáti let budu dělati politiku a pak budu psáti paměti,‘ říkával. Jeho paměť byla tak neobyčejná, že si nedělal žádných poznámek; všechno nosil v hlavě,“ napsal v předmluvě k torzovitým pamětem zavražděného Aloise Rašína jeho syn Ladislav.

Obdivuhodně více než osmdesátiletý naopak napsal v naznačených intencích paměti poslední předúnorový president Advokátní komory v Čechách, Rašínův mladší vrstevník, spoluúčastník událostí spojených s Omladinou, prvorepublikový politik a senátor Antonín Klouda. Jedná se evidentně o memoáry psané v padesátých letech 20. století i jako povzbuzení pro rodinu, persekvovanou postupně nacistickým a komunistickým režimem. Napsat text v době zenitu a počkat s jeho zveřejněním na dobu pozdější? Spolehnout se na to, že paměti nebudou spáleny?

Za časů normalizace zanechal psaní pamětí český právní filosof a civilista Viktor Knapp. Podle závěrečného Post skriptum jeho Proměn času jen „závěrečná reflexe o času zklamání a naděje byla psána v časovém horizontu léta 1989. Trvalo mi skoro dva roky, než jsem si celé toto vzpomínání včetně závěrečné reflexe stačil po sobě znovu přečíst. Mnoho se za tu dobu změnilo. Res gestae se ale změnit nemohou. Nezměnily se ani skutečnosti, na něž tu vzpomínám. Jen sem tam některá vzpomínka se stala obsoletní. Tak jsem to řekl jinak, nebo i vynechal. Vcelku však na vyprávění nebylo co měnit.
A na té závěrečné reflexi vlastně taky ne. Jedna velká naděje se splnila, a tak ‚čas nový nové chce mít činy‘. Zatím jich má víc než dost. I tento čas však je zase časem zklamání a nadějí. A tak poslední věta té závěrečné reflexe platí, málem bych řekl ve své dialektické metamorfóze, i na jaře 1991.“ Knappovy paměti tak končí v šedesátých letech 20. století a na mnoha místech je znát, že byly primárně psány k četbě v poněkud jiném politickém klimatu, než byla atmosféra polistopadová…Na druhou stranu, má každý k dispozici tak pečlivého pořadatele své pozůstalosti, jakým byl dobře vychovaný Ladislav Rašín?

V taláru navždy

Psaní memoárů by jistě nebylo příjemné tomu, kdo nemá čisté svědomí, či kdo se – řečeno podle předlistopadové anekdoty – „překabátil“. Dokladem toho je arciť i nejedna ztráta paměti ve vztahu publikační činnosti z dob posrpnových.
Paměti se nepochybně píší dobře tomu, kdo má dobrou paměť, výhodu má i ten, kdo si vede deník. Není deník ideálním strážcem svědomí?

Udělat něco nečestného a znehodnotit deník informační mezerou, nebo to raději nedělat?Udělat něco nečestného či dokonce zločinného a v deníku se k tomu přiznat nebo se tím dokonce pochlubit? Uchlácholit se povinností mlčenlivosti?
Striktně vzato, nemohli by si příslušníci řady právnických profesí snad ani psát deník ani vydat paměti. Realita byla a je naštěstí jiná. Mám za to, že nejvíce svádí k psaní memoárů advokacie, méně soudcovské povolání. Je vskutku hlavním literárním projevem soudcovým judikatura, která po něm zůstane?

Soudní spisy a rozhodnutí v archivech mohou při velkém badatelově úsilí rekonstruovat částečně to, o čem soudce přemýšlel a jaké informace prošly jeho hlavou, nevypovídají však příliš o soudci-člověku. Snažil jsem se vloni získat co nejvíce biografických údajů o soudcích prvorepublikového Ústavního soudu, bohužel i v jejich případech memoáry jako významný historický pramen většinou chybějí.

Civilista Jaroslav Bičovský se ve svých pamětech s názvem Soudce v taláru a bez taláru neubránil tomu, aby zůstal – obrazně řečeno – v taláru i při Závěrečném ohlédnutí. Dovolím si ocitovat úvahu na stále aktuální téma:
„Lidé mívají představu, že už vypracování zákona je snadná věc. ‚Proč prostě nevezmete staré předmnichovské zákony a neobnovíte je?‘ ptal se mne jeden lékař. A já mu řekl: ‚A vy byste chtěl léčit podle stavu medicíny, diagnostiky a farmakologie z roku 1938?‘ Zamyslil se, pohladil si vlasy a váhavě řekl: ‚No, víte, to by nešlo.‘ – ‚Tak se prosím nedivte, že to není možné ani v právu.‘

Zákony se prostě nemohou péci jako rohlíky,“ píše dále Jaroslav Bičovský. „Takový občanský kodex z roku 1811 se ‚pekl‘ několik desetiletí; vydržel potom u nás do roku 1950. Nic nelze uspěchat, všecko potřebuje svůj čas, aby právní předpis odpovídal potřebám právních úprav jeho společnosti.“

Motejlovy rozpaky

Donedávna se autoři psaním textu svých vzpomínek těšili sami. Je dnes rozšířené přibrání novináře ke vzpomínkám formou rozhovoru dáno tím, že vzpomínající žije natolik intenzivně, že nemá čas na zdlouhavější promýšlení vlastních formulací?
Není zpověď novináři zkreslující? Nehrozí sugestivní či kapciózní otázky žurnalistovy? Může se spolupracující novinář plně vyznat v duši respondentově?„Jak se Motejl jednou bál,“ napsala do LEXikonu Otakara Motejla Renata Kalenská: „Před třemi lety jsem začala velmi intenzivně přesvědčovat Otakara Motejla, aby sepsal své paměti. Váhal několik týdnů. Nakonec se se mnou sešel a na nabídku kývl, vyslovil však přání, aby se jednalo o jakýsi ‚slovník‘. Svůj odpor ke klasickým pamětem zkrátka nepřekonal, tedy jsme se vydali cestou lexikonu. Týden co týden jsme se scházeli v jeho bytě v Mělnické ulici na pražském Újezdě a po tři roky více či méně intenzivně pracovali. Několikrát jsme seděli jen tak nad diktafonem, většinou jsem ale jeho vzpomínání zaznamenávala rovnou do počítače. Po posledním zápise jsem Otakara Motejla několik týdnů přesvědčovala, aby své paměti vůbec vydal. Nakonec kývl, ač nerad. Nejradši by to celé udělal znovu a úplně jinak – a poté se odehrávalo zhruba totéž. Vždycky by se bál, že to není dobré. Doktor Motejl se sebou neumí být spokojený a velmi rád si sype popel na hlavu. Vyprávět ale umí znamenitě.“

Na způsobu zachycení vzpomínek záleží určitě méně než na hodnotě toho, co vzpomínající prožil a předává dál. Před čtvrtstoletím jsem pročítal noviny z roku 1887 a připravoval studii o pražských advokátech v tomto roce. Cestou knihovny jsem si tehdy uvědomil, jak obtížné by to měl historik, který by o století později psal o událostech roku 1987 podle tehdejších českých novin. Měli jsme tenkrát s přáteli stupnici míry lži. Od nejmenších k těm největším jsme měli stupnici:
„Blábol – kec – žvást – pind – Rudé právo.“ Memoáry lze naopak psát pravdivě. V nejhorším zůstanou po nějaký čas v úkrytu.

Osobně si plánuji, že se budu řídit radou, podle níž „stáří káže smířlivost“. Smyslem psaní textu pro memoria následovníků není urážet a osočovat ty, kteří se již nebudou mít před kým bránit. Pro právníka – autora pamětí dvojnásob platí:„Honeste vivere, neminem laedere, suum cuique tribuere.“

Autor: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!