Případné následovníky musím s odstupem času upozornit, že se sice na jedné straně jedná o úkol natolik složitý a časově náročný, že bych jeho splnění z opatrnosti raději nespojoval se sázkou, na straně druhé však cesta k cíli přináší celou řadu zajímavých zkušeností, poznatků a zážitků, a v neposlední řadě se stává prvním krůčkem k prolomení poněkud nešťastně mylné představy o tom, že právnictví je především takzvané sedavé povolání.
Mohu napsat, že po čtvrtstoletí vcelku systematického snažení jsem se roku 2004 zastavil přibližně u jedné poloviny pomyslně zapíchnutých špendlíků do mapy soudních okresů a že díky občas překotným proměnám v organizaci polistopadové soudní soustavy jsem některé soudy pro relativní krátkost jejich existence ani nestihl nastíněným způsobem poznat.
Pro lifestylové reminiscence si dovolím představit rýmované varování, které jsem si dal již v 80. letech minulého století. Krátce před jeho vznikem jsem na jednání do Českých Budějovic odjížděl ze stanu v tábořišti v Boršově poté, kdy jsem oblek vyndal z vodácké konve a na odvoz autem pak čekal za ranního kuropění na mostě nad Vltavou:
„Žádný seriózní jurista, není vodní turista, jenž do České Lípy po Ploučnici plul by hájit podvodnici a na jezu v Brenné spisy utopil by cenné.
Podobného dožil by se právník krachu, kdyby na běžkách natáhl si šlachu, a nestihl tak v Ústí rozvodové stání, kde zastoupit měl lékařovu paní.
Cesta na kole do Kladna, není jistě nákladná, pád však při malé havárii způsobil by kalvárii.
Než advokát očistí si z šatu hlínu, klient doznal by svou vinu.
Vidíte, že jen nezkušený bloud, lesní cestou směřuje na soud, lepší jsou auto, kravata a vesta, abyste jednu při vyhráli ze sta.
… stejně to zprostím!
Jaké jsou profesní střípky nedávných zážitků a poznatků z cest po soudech? Sáhnu jen po vybraných.
Soudruh Lenin se mýlil i v tom, že, prý zákonnost je pouze jedna. Troufnu si tvrdit, že unifikace judikatury, po níž i dnes někteří blouznivci volají, bude dosaženo až tehdy, když namísto lidských soudců bude rozhodovat Nejvyšší počítač České republiky.
Češi pozor, na Moravě se otázky svědkům kladou vstoje; Moravané, u soudů v Čechách v klidu seďte.
Pánové, u menších okresních soudů se nedivte, že se k vám bude hlásit namísto vašeho klienta zcela neznámý venkovan. Jste druhým mužem v obleku s kravatou v soudní budově, a došlo proto snadno k mýlce.
V soudní kanceláři na vás budou většinou vlídnější v končinách s větší nezaměstnaností administrativních pracovnic.
U menších okresních soudů vám mohou zkazit dojem ze závěrečné obhajovací řeči. Přeruší třeba v průběhu dokazování hlavní líčení, ponechají vás v jednací síni jenom spolu s dosud aktivním státním zástupcem a řeknou mu:
„Jirko, vykašli se na to, stejně to zprostím.“
Pozor na novelizovaná znění právních předpisů a dosud nevyzkoušené nové právní instituty v odlehlejších okresech. Po chvilce nedůvěry bude jednání přerušeno či odročeno „za účelem nastudování zákona“. Víte konečně, jak poznáte, že jste jako přespolní u okresního soudu „nestranně vítáni“? Stačí se podívat na časnou hodinu zahájení jednání na předvolánce.
Čas rozhoduje
Zlomyslný soudce, který nařídí jednání nejlépe již na osm hodin, může naopak proti své vůli advokátovi ze vzdáleného města umožnit získání více času pro druhou, mnohdy velmi poutavou poznávací část nezřídka celodenního právnického výletu.
Zde je několik téměř průvodcovských typů, na co se zaměřit.Za poznání stojí předně sama soudní budova.Byli jste už u Okresního soudu v Kutné Hoře? Za návštěvu stojí porotní sál. Soudili tu mimo jiné Karla Havlíčka Borovského či Leopolda Hilsnera.
Asi ani nepřekvapí zjištění, že nejrozsáhlejší sbírku dobových pohlednic a fotografií soudních budov současných i bývalých má advokát. Lubomír Činka díky tomu již po několik let obohacuje konference o historii advokacie prezentací pohledů na soudní budovy v kraji, kde se tato akce právě koná.
Soudní budova bývala v minulosti často i věznicí. Bývalý žalář lze však někdy navštívit i jako muzeum. Špilberk by tak určitě neměl být při cestě do hlavního města soudní moci vynechán.
Kolik právníků bylo v okresním či krajském městě zvoleno starostou? Nebyla tu za jejich éry postavena či přestavěna radnice? Třeba tam bude možno uvidět jejich portrét. Četli jste kupříkladu pověstný nápis na prachatické radnici? „Právo k pavučině se přirovnává, jíž brouk proleze, muška v ní zůstává.“ Pamětní desky a sochy.
Víte, že v Klatovech byla vloni odhalena pamětní deska místnímu rodákovi Pavlu Kristiánovi z Koldína?
Proč není na pamětní desce Ludwigu Czechovi v brněnské ulici Milady Horákové zmíněno, že byl také a možná především advokátem? Sochu mistra Viktorina Kornela ze Všehrd lze zhlédnout cestou k Okresnímu soudu v Chrudimi.
Hřbitovy jsou pak někdy nepostradatelným pramenem pro dějiny právnictví.
Nejen na pražském Slavíně či na brněnském Centrálním hřbitově lze přinejmenším vzpomenout slavných velikánů, případně si doplnit data narození a úmrtí, jakož i poznat rodinné vazby těch pozapomenutých. Jistě se tu dá potěšit se zjištěním, že bývaly doby, kdy si společnost právníků dokázala vážit.
Škoda, že v českých zemích nelze narazit na kostelní kapli či kapličku svatého Iva, patrona právníků. Místní muzeum bylo možná také založeno z iniciativy právníka. Nebo se snad někdo z advokátů či notářů zasloužil o zdejší divadlo? Nebyl některý z tamějších právníků zároveň spisovatelem?
Nebudou mít v místním antikvariátu třeba zaprášený spis Beccariův O zločinech a trestech nebo Mariův román Panstvo v taláru? Není jistě sídelního města soudu, kde by nebylo v naznačeném smyslu alespoň něco k vidění. A kam potom na oběd? Přece do restaurace, která patřila rodině, z níž pocházeli významní právníci, například v Plzni U Salzmanů či v Praze U Pinkasů, případně tam, kde se scházíval v minulosti právnický spolek, anebo hned naproti soudu, kde určitě budou obědvat i členové místní právnické obce.
O závisti
Jste si jisti, že v místech, o nichž byla právě řeč, není genius loci? Někdy počátkem 90. let minulého století jsem procházel kolem domu čp. 712 v pražské Dlouhé ulici. Ten tehdy patřil jakési investiční společnosti.
Na stejném místě stával v 17. století dům, který v předbělohorské době patřil vynikajícímu právníkovi a členu direktoria Martinovi Fruweinovi z Podolí. Jak známo, po bitvě na Bílé hoře byl Fruwein zatčen a mučen, den před staroměstskou exekucí byl nalezen mrtvý pod Bílou věží.
V době pobělohorské dům patřil dalšímu advokátovi, Ondřejovi Borovanskému z Borovan. „Pane, mohu se vás na něco zeptat?“ oslovila mne naproti tomuto paláci Borovanských poněkud zmateně vyhlížející stařenka, a aniž by vyčkala souhlasu, položila mi jasně formulovaný dotaz: „Může právnická osoba zemřít?“ Odpověď, že svým způsobem ano, ji potěšila.
„Moc jim ten dům závidím,“ dodala a rychle zmizela. Uvědomil jsem si, že i závist byla jednou z příčin útrap a tragického životního konce do té doby úspěšného právníka. Tak odborný dotaz bych od oné paní určitě neočekával…
Okružní cesta jako součást vzdělání
Cestou zpátky od soudu se zajisté může nabídnout zastávka právně archeologická.
Právní archeologie zkoumá hmotné právní památky, k viděni jsou například smírčí kříže anebo bývalá popraviště.
Nestojí za úvahu, proč se obec jmenuje Bezpráví?
Nebo udělat zastávku na předem vyhlédnutém místě? Jedním z tisíců takových možností jsou hrobka mecenáše české advokacie Jana Nepomuka Kaňky v Jetřichovicích či hrob prvého historika notářství Václava Šedivy na hřbitově v Blovicích. Při putování po vlastech českých mohou zdejší právníci arciť navázat na svého profesního kolegu, romantického básníka Karla Hynka Máchu.
Povšiml jsem si v posledních desetiletích, jak přibývá zahraničních právnických delegací, které mají zájem o specializované právnické cestování. Česká republika má k vidění co nabídnout.
Neměla by proto do výbavy každého kultivovaného českého právníka patřit alespoň jedna okružní trasa po památných místech práva a právnictví v jeho působišti, spolu s několika náměty na právnickou exkurzi do lokalit vzdálenějších? Nutno říci, že mnohde za hranicemi by to nebylo pokládáno za něco neobvyklého…
