Právnický trh není nafukovací | E15.cz

Právnický trh není nafukovací

Daniel Deyl

Luboš Nevrkla, řídící partner advokátní kanceláře Mališ Nevrkla Legal, mluvil s redaktorem časopisu Právo&Byznys (nejen) o ekonomických aspektech právního trhu České republiky.

K právu přivedlo Luboše Nevrklu sledování seriálů v dětství. „Díval jsem se na Doktora z vejminku a myslel si, že právník sedí v kanceláři a chodí pomáhat lidem, pomáhá jim řešit soukromé situace a vždycky jim dokáže poradit,“ vysvětluje Nevrkla tichým hlasem v kanceláři umístěné ve stejně tiché části pražského Nového Města. „Až později jsem zjistil, že s touhle představou má praxe jen málo společného, že advokátova práce spočívá do značné míry v tom, že sedí v kanceláři a studuje stále se měnící předpisy. Práce s klienty je důležitá, ale kontakty s nimi tvoří jen malou část mé práce.“

Práva začal studovat po listopadové revoluci, v roce 1992. Rozhodnutý už však byl během základní školní docházky. „Po gymnáziu jsem měl štěstí, že po změně režimu byla větší šance se na práva dostat,“ říká. „Byl jsem v ročníku, v němž se přijímalo 800 studentů. Pro fakultu to bylo organizačně náročné, ale pro mě to znamenalo větší šanci na přijetí.“
Absolvoval v roce 1996, nastoupil jako koncipient v Praze a zároveň se na PFUK věnoval postgraduálnímu studiu.
Do roku 2007 působil v původně rakouské advokátní kanceláři, z níž se postupnou transformací v roce 2000 stala Freshfields Bruckhaus Deringer. „Ta kancelář měla kontinentální, rakousko-německé kořeny, ale fúzí s Freshfieldem se z ní stala kancelář vpravdě mezinárodní a dostaly se do ní i prvky práva anglosaského,“ říká Nevrkla. „Takže mám zkušenost se spoluprací s pobočkami v mezinárodním měřítku, jezdili jsme pracovat do Londýna…“

Jedním z důvodů osamostatnění byla v roce 2007 skutečnost, že Freshfield opustil Českou republiku a Nevrkla řešil, co bude dál. S kolegou Danielem Mališem, který založil vlastní kancelář v roce 2003, se seznámil právě v rámci Freshfieldu. „Od roku 2007 jsme začali budovat naši společnou kancelář a v roce 2009 jsme založili s. r. o., Mališ Nevrkla Legal,“ říká se zjevnou hrdostí.

Ve kterém právním světě čerpáte větší množství inspirace, kontinentálním či anglosaském?

Samozřejmě jsme se snažili vzít si ze všech světů to nejlepší. Ten rakouský model byl formálnější, anglosaský volnější, i ve smyslu komunikace ve firmě. Z rakouského modelu jsme si vzali pečlivost, až občas puntičkářskost, ale jinak jsme se inspirovali anglosaskou orientací na klienta a na jeho potřeby. Klíčové pro nás není to, co potřebujeme my, ale co potřebuje klient. Snažíme se, abychom mu poskytli to, co mu dává nějakou přidanou hodnotu.

V Rakousku je tedy klient jinak na druhé koleji?

Klient je samozřejmě prioritou i tam, ale jak jsem to poznal, existuje tam mnohem více byrokracie, více tam funguje adherence k zažitým postupům, které jsou velice rigidní, zatímco ten anglosaský přístup ke klientům a práci vůbec je podstatně flexibilnější. Na formální stránky té spolupráce tolik nehledí a jde především o to, jak vyjít klientovi vstříc.

Lze říci, že ten rozdíl zhruba kopíruje kompetenční spor notářů a advokátů?

Nevidím zásadní spor o kompetence mezi notáři a advokáty. Ale je pravda, že notáři mají svůj status quo, je jich omezený počet a nejsou vystaveni konkurenci. Advokáti mají odnedávna možnost ověřovat podpisy, díky elektronizaci justice může docházet k elektronickým konverzím dokumentů, což do jisté míry může nahradit ověřování originálů. Požadavky kladené advokátní komorou na administrativu kolem toho procesu vedenou jsou však pořád mnohem náročnější, než jaké mají notáři. Ti ovšem jako vykonavatelé státní moci mají zvláštní postavení; jsou věci, které může udělat jenom notář. V oblasti korporátního práva jsou to zápisy o zakládání společností, o konání valných hromad a podobně. Myslím ale, že spor mezi oběma profesemi není tak výrazný, navíc notářů je pár, kdežto advokátů je deset tisíc…

Je to únosné, mít jednoho advokáta na tisíc lidí?

Myslím, že to je problém, který bude advokátní komora muset v nejbližší době řešit, a existují signály k prodloužení koncipientské praxe ze tří na pět let. Protože advokátů je deset tisíc, kdežto koncipientů je třicet tisíc. Jsou to potenciální budoucí advokáti a myslím, že trh České republiky není natolik velký, aby takový počet dokázal vstřebat. Ten trh není nafukovací.

Kdyby to bylo rozloženo rovnoměrně, znamenalo by to, že by každým rokem mělo přibýt téměř deset tisíc nových advokátů…

Vidíme to i na tom, že začíná stoupat orientace klientů na cenu. Pokud se ještě zostří konkurence mezi advokátními kancelářemi, již tak vypjatá, zvláště s poklesem objemů velkých transakcí – to je především problém pro velké kanceláře, které se zaměřují výhradně na velké transakce –, tak to bude skutečně citelný problém. Nejde, aby dlouhodobě přibývaly řádově tisíce advokátů ročně.

Kolik koncipientů se po praxi skutečně věnuje advokacii?

Část koncipientů dělá tu praxi proto, aby měli advokátské zkoušky, a není tím řečeno, že skutečně budou advokátní praxi vykonávat. Část lidí se pak přesune do privátního sektoru, jako podnikoví právníci, nebo do státní správy… Nebo se rozhodnou dělat něco úplně jiného, spousta lidí má dvě školy a věnuje se nějakému ekonomickému oboru, který mají také vystudovaný.

Existují však názory, že prodloužení doby koncipientské praxe je neúčinné a může i ty dravější právní adepty od advokacie odradit.

Ten problém má více rovin. Zaprvé by to opatření oddálilo problém s nárůstem počtu advokátů, což vytváří čas pro nějaké koncepčnější řešení. Zadruhé, nemyslím si, že někoho odradí od advokacie, že bude muset dělat koncipienta pět let namísto tří. Spíš to může odradit někoho, kdo si chce udělat advokátní zkoušky jen tak, aby měl jistotu, že když by se mu třeba jinde nedařilo, tak do té advokátní praxe může přejít.

Přechod do advokacie „jen tak“; je to vůbec možné?

Možnosti tu samozřejmě jsou. Advokacie je o tom, jakou si člověk vybuduje pověst, kdo vás doporučí. Není to tak, že si zaplatíte reklamu a nalákáte spoustu klientů. K lékaři taky chodíte podle toho, že o něm máte dobré reference. Takže pokud máte kontakty z předchozí činnosti, na rozjezd vlastní kanceláře to může stačit.

Je dnes šťastná doba na zakládání vlastní kanceláře? Nebyla by logičtější konsolidace trhu s právními službami?

Co se nás týká, budujeme svoji kancelář tak, abychom měli široké portfolio a nebyli závislí na jednom nebo dvou klientech, kteří se rozhodnou odejít a my pak budeme mít problém. Víme o kancelářích, které se specializovaly na trh s nemovitostmi a v okamžiku, kdy spustila realitní krize, téměř ze dne na den ztratily prakticky veškerou práci. Také bylo na trhu několik kanceláří, které najednou musely řešit, jak všechny své právníky zaměstnat. To vytváří tlaky ve mzdové oblasti a advokátům to omezuje vyhlídky na vstup mezi partnery. Mnoho advokátů se proto rozhodlo odejít a založit si vlastní kancelář.

Odvádějí bývalým zaměstnavatelům klienty?

Tohle je vždycky ožehavá otázka… U velkých kanceláří je často klíčové mít za právního poradce firmu, která má svoje jméno. A pak je jiný typ vztahu, jejž si klient vybuduje s jedním specifickým člověkem – a je potom samozřejmě možné, že takový klient přejde za tím advokátem k jiné kanceláři. Stává se to. Není to pro vztahy ideální, ale není reálná možnost tomu zabránit… Když se klient rozhodne, tak tomu bývalý zaměstnavatel nemůže bránit, protože by si toho klienta znepřátelil. Je samozřejmě otázka, jestli dotyčný advokát dokáže poskytovat stejně kvalitní práci i bez toho zázemí své bývalé velké kanceláře.

Jakou roli hraje na českém trhu tlak na cenu?

Nelze nabízet podnákladové ceny. Dlouhodobě je to neudržitelné. Lze zlepšovat poměr ceny a kvality, ale ne jednostranným snižováním nákladů. A také si mnozí klienti již uvědomují, že když půjdou po supernízké ceně, může se jim stát, že nakonec v součtu zaplatí více, než kdyby se hned na začátku rozhodli pro službu o něco nákladnější. Cena by neměla být klíčovým kritériem při rozhodování. Šetřit na začátku se nemusí vyplácet.

Autor: Daniel Deyl
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!