Přichází strukturální revoluce | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Přichází strukturální revoluce

Přichází strukturální revoluce
Bohumil Havel
• 

Marta Pelechová

Autor připravovaného zákona o obchodních korporacích Bohumil Havel hovoří o změně paradigmat, liberalizaci obchodního práva a nutnosti změny právního myšlení.

Byl jste členem rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku (NOZ). Jaké jsou hlavní změny v úpravě právnických osob?

Cíl NOZ je v tomto dvojí. Na jedné straně se snaží pravidla, která dnes existují zejména v rámci obchodního zákoníku, využít jako obecná. A na straně druhé přináší některé novinky, které se týkají zejména správy, tedy vnitřní organizace a fungování orgánů, jejich povinností a péče. A na to navazují možnosti vnitřního rozdělování kompetencí apod. Není totiž důvod mít principiálně odlišný systém správy pro různé druhy právnických osob, byť samozřejmě ty sofistikovanější společnosti, jako třeba obchodní, pak mají ještě doplnění.

Jak se to projevuje konkrétně?

Například se zavádí jednotná povinnost péče řádného hospodáře pro všechny právnické osoby, resp. jejich orgány. Dává se možnost vnitřní strukturace orgánů, aby si rozdělily kompetence, řeší se návazně i pravidla odpovědnosti. Také se v určité rovině řeší vztahy se zaměstnanci. To jsou upřesnění, která jsme se v reakci na existující judikaturu snažili stanovit jednotně, aby byla aplikovatelná pro všechny. Riziko zneužití výkonu funkce je stejné ve spolku, v nadaci i v obchodní společnosti. Není důvod, aby obchodní společnosti měly v tomto přísnou regulaci a nadace nikoli. Snaha tedy byla realizovat tezi, že každý, kdo spravuje právnickou osobu, spravuje vlastně cizí majetek.

Jsou stanoveny i nějaké sankce?

Základní sankcí civilního práva je odpovědnost za škodu, resp. povinnost k náhradě škody či jiné újmy. U obchodních společností se to rozvíjí o možnost vyloučit je z výkonu funkce zákonem, resp. soudním rozhodnutím. Dále jsou tam sankce v režimu odměn, jejich vracení a samozřejmě v určitých případech také ručení věřitelům za jejich splatné pohledávky.

Co nového přináší připravovaný zákon o obchodních korporacích?

Při přijímání věcného záměru se ještě počítalo s obchodním zákonem, který reguloval i určité segmenty smluv. Část odborné společnosti totiž nebyla ochotna unést, že by neexistoval obchodní zákoník ve standardním pojetí. To se za deset let tvorby otupilo a dnes zákon upravuje pouze obchodní společnosti a družstva. Neupravuje tedy např. firmu, obchodní rejstřík ani prokuru. Tyto instituty jsou buď upraveny v NOZ nebo zvláštním zákonem. Základní myšlenka tedy byla a je naformulovat jednotná pravidla pro obchodní korporace, která budou navazovat na úpravu v NOZ, budou je doplňovat či dávat nová pravidla.

Úprava se tedy nebude dublovat, jako tomu je v současném občanském a obchodním zákoníku.

Přesně tak. Byla snaha, aby nic nebylo regulováno dvakrát. Byť samozřejmě vždy záleží na konkrétním případě. Současně byla myšlenka přivést systém obchodního, resp. korporačního práva blíže evropským standardům. Naše obchodní právo prošlo různými peripetiemi a nelze říci, že je zcela konkurenčně srovnatelné s Evropou. V tomto ohledu jsem byl vždy kritičtější než někteří mí kolegové. Zejména ve srovnání s praktickými zkušenostmi z jiných zemí je naše právo velmi formalistické a přísné. Což mělo možná své důvody, ty dnes ale ne vždy přetrvávají. Při přípravě tohoto zákona se prováděla komparace, a přestože jsme u nás zvyklí hodně čerpat z německé úpravy, tento zákon spíše využívá modely angloamerické.

To proto, že – jak říkáte – naše úprava je hodně formalistická a ta německá určitě také.

Bezesporu. Naše dřívější úprava šla hodně německou cestou. Někdy byla dokonce přísnější, mnohdy judikaturou. Důvody byly dány transformací ekonomiky a nedostatečností právního rámce. Ale německé obchodní právo není jurisdikčně nejúspěšnější, jedno, že je velké. Navíc i německé právo je dnes hodně ovlivňováno angloamerickými koncepty. I my jsme je proto převzali a činí tak nejen státy na západ od nás, ale také např. Rumunsko, Polsko, Maďarsko či Rusko. Současně byla ambice reagovat na trendy v Evropě i tím, že se pod novou právní úpravu podřadí i teorie, která se v něm bude projevovat. A to někdy naráží na dnešní, poněkud odlišný koncept. V některých partiích se to projevuje významně, např. v koncernovém právu, v jiných méně. A bude záležet na judikatuře a na praxi. Přesto se zákon snaží být liberální. Za liberálnost tohoto zákona mě mimochodem někteří kolegové velmi kritizují.

Důvodně?

Možná z jejich pohledu důvodně. Nicméně předpokladem zákona o obchodních korporacích je obecný primát svobody. Zákon o korporacích je liberální a otevřený, ale na druhé straně nabízí řešení, kterými se snaží chránit společníky a investory v situaci, kdy by management mohl selhat. Tedy chránit např. menšinové společníky v situaci, kdy by se chtěli bránit a neměli by informace. Jinými slovy ambicí je blokovat tzv. morální hazard, tedy riziko, že management při správě cizího majetku selže a upřednostní vlastní zájem. Spravuje-li někdo cizí společnost, vždy existuje možnost, že bude zvažovat, zda upřednostní zájem společnosti nebo zájem svůj či zájem nějakého společníka. Současně chce zákon srovnat tzv. informační asymetrii. Snaží se nastavit mechanismy, aby všechny strany konkrétních sporů měly stejné informace a byly schopny se stejně bránit.

Jaké konkrétní principy v tomto smyslu zákon přináší? Třeba změny v hlasování?

Nejde o jednotlivosti, jde o celou filozofii. Základní tezí je, že zákon předpokládá a netají se tím, že střet zájmů je normální, existuje vždy. Pokud je v jedné společnosti pět společníků, jeden jednatel a kolem nich věřitelé, ne vždy mají všichni stejné zájmy. Společnost je rizikový nástroj, proměnlivý statek, který má vždy uvnitř napětí. A zákon se snaží vytvořit taková motivační schémata, aby toto napětí rozumně eliminoval. Nebo aby těm, kdo by chtěli selhat, stavěl bariéry, které je budou motivovat to nedělat. Aplikujeme model teorie firmy.

Jaké například bariéry?

Typicky tím, že říká, když selžete, budete hradit škodu. Když neoznámíte, že máte střet zájmů, nejednáte standardní péčí a zase budete hradit škodu. V situaci, kdy nebudete jednat korektně, ačkoli jste si mohli zajistit odbornou pomoc, zase budete mít povinnost k náhradě škody. V extrémních případech když selžete a společnost přijde do úpadku, budete vracet odměny. Nebo dokonce když společnost přijde do úpadku v důsledku selhání managementu, management může být vystaven ručení za dluhy vůči věřitelům. To je civilní motivace. A samozřejmě extrémní případ motivace představují otázky trestního práva. A proto se NOZ snaží vymezit, co to je péče řádného hospodáře. A proto zákon o korporacích zavádí pravidlo podnikatelského úsudku a snaží se říkat, jednáte-li lege artis, přezkoumatelně, není důvod, abyste nesli odpovědnost za negativní výsledek. To má za cíl podpořit rozumné riziko podnikatelského rozhodování.

Co ta informační asymetrie?

To je zjednodušeně situace, kdy někdo má informace a druhý ne, ačkoli by je mít měl. Jde o ochranu menšiny, ale i společníků a také někdy managementu, protože ten, když je odvolán, ztrácí vliv na informace nebo přístup k nim. Zákon tedy upřesňuje dnešní pravidla, dává možnosti žalob, možnosti, aby se menšiny dovolávaly přezkumu určitého rozhodování. Současně v úvodu zákon stanoví obecné pravidlo, podle něhož pokud se někdo dovolává určitého práva, obrací se důkazní břemeno a povinnost důkazu má ten druhý. Tedy pokud se bude menšinový akcionář dovolávat protiplnění např. v rámci squeeze-outu, důkaz nese o jeho přiměřenosti hlavní akcionář.

Zmiňoval jste ale například představenstvo, které ztratilo vliv nebo přístup k informacím.

Může se stát, že se menšinový akcionář bude dovolávat ochrany vůči managementu, ale ten už bude odvolán a tudíž nebude mít přístup k důkazům a nebude se moci bránit. Soud může s ohledem na spravedlnost rozhodnout, že v takovém případě nese důkaz akcionář. Vždy bude záležet na tom, jak se soudy vyrovnají s tím konkrétním vztahem. A to je další významný prvek rekodifikace. Zákon o korporacích i NOZ velmi razantně spoléhají na soudce. Samozřejmě se často kritizuje judikatura, ale při přípravě zákona nelze presumovat, že soudy nefungují, jsou úplatné nebo cokoli jiného. Ani já to nepresumuji. Konkrétní pravidlo o zákazu odepření spravedlnosti stanoví § 10 NOZ. Soudce je ten, kdo rozhodne. A zákon předpokládá, že férově. Také proto se často používají vágní pojmy, jako je péče řádného hospodáře, podnikatelský úsudek, obchodní vedení, spravedlivě požadovat, právní zájem atd. Je to proto, aby je soudy mohly naplňovat, a bude samozřejmě otázkou jak. Ale to už je věc osvěty a výuky, nikoli pouze věc soudců a toho zákona.

Tato část není kritizována?

Často se argumentuje, že se odchází od vyzkoušeného a zažitého, tedy od něčeho, co můžeme predikovat.

A co soudci uměli.

Přesně tak. Na to odpovídám, vyzkoušené neznamená správné. Závislost na cestě, jak se tomu také někdy říká, zde není správným řešením, protože nás nikam nedovede. Současně platí, že rekodifikace neruší úplně všechno. Mnoho závěrů, které Nejvyšší soud v oblasti obchodních společností dovodil, se budou aplikovat i nadále. Ale změna je samozřejmě nákladnější. A to je další argument kritiků, že to zvýší transakční náklady – tedy cenu, kterou za zavedení předpisů do života zaplatíme.

Kolik?

Teď řešme soukromé transakční náklady, nikoli náklady státu. Stát si samozřejmě musí zajistit, že soudci budou dle nového zákona soudit, ale transakční náklady jsou složitou kategorií. Četl jsem před časem vyčíslení na několik miliard, že si každá společnost musí udělat přezkum, vzít si právníka atd., ale ono je to složitější. A vždy je to spekulace. Nicméně lze předpokládat, že každý nový předpis, obzvlášť rekodifikace, bude mít transakční náklady. Ale ty mají několik složek. Některé jsou nutné, spojené s tím, že bude třeba podřídit se novým kogentním pravidlům. Další jsou dobrovolné, bude tedy potřeba zvážit využití některých možností, které zákon dává. A pak jsou náklady spojené s novými možnostmi. Při pohledu na smluvní právo podle NOZ a novou formulaci zajišťovacích nástrojů, což souvisí i s korporacemi a jejich financováním, se najednou objeví nové služby a produkty. A ty, jakkoli mohou být zpočátku nákladné, budou časem přinášet zisk. Transakční náklady je tedy třeba vždy chápat jako poměrnou kategorii. Něco vynaložím, něco mi to přinese. A já teď neumím říct, jaký bude poměr a jestli náklady nebudou fakticky internalizovány tím, že výhody se jimi vlastně kompenzují, a nechci lacině spekulovat.

Jaké agendy se nepřebírají?

Třeba otázka § 196a obchodního zákoníku, tedy ochrany společností při převodu a nabytí majetku nad určitá procenta. Toto pravidlo se nepřevzalo, ale rozpustilo se do jiných pravidel. Ale hlavní posun, který bude mít význam pro možné náklady, je posun v koncepci platnosti právního jednání.

V jakém smyslu?

Dnešní právo stojí na favorizaci absolutní neplatnosti. NOZ favorizuje relativní neplatnost, tedy situaci, že se někdo musí neplatnosti dovolat, soud ji nebude zkoumat sám. Dnes zákon stojí na vyšší míře formalismu a předpokládá, že pokud se někdo odchýlil od zákona, tak zákon porušil a takové jednání je neplatné. NOZ nově praví, že někdy porušení zákona nemusí nikomu škodit a není proto důvod takové jednání zneplatňovat.

A co je tedy tím rozhodným kritériem?

Zákon obecně stanoví, že neplatné je takové porušení zákona, kde to smysl a účel zákona předpokládá. Budeme tedy zkoumat, jestli zákon zamýšlel, aby porušení pravidla, např. neuvedení nějakého bodu ve smlouvě, vedlo k neplatnosti celého jednání. Toto pravidlo dnes neexistuje.

Nemůže to někdy vést ke zpochybnění právní jistoty?

V řadě států, které nám jsou blízké, není preferována absolutní neplatnost. V demokratickém státě, který stojí na primátu člověka a jeho svobodné vůle, nemůže každé porušení heteronomního práva vést k neplatnosti jednání. Právní jistota je vztahový jev. Když provádím transakce, v kterých se nutně musím odchylovat od zákona, protože zákon na řadu věcí nepamatuje a řadu věcí blokuje nerozumně, co je lepší jistota? Vědět, že soud smlouvu popře vždy, aniž by to zkoumal, nebo vědět, že můžu argumentovat soudu, že jsem sice porušil zákon, ale nikoho jsem nepoškodil, ba naopak s tím všechny strany souhlasily, a tudíž je právní jistota vyšší? Je to vždy otázka vyvažování. Předpoklad ovšem je, že ten, kdo jedná, nejedná ve zlé víře. Předpokládá se proto, že soudy v případech, kde není vyloženě slabší strana nebo jiný silný důvod, by do vztahů neměly ex post vstupovat. Pokud dojde k poškození slabší strany, zneužití něčího postavení nebo obecně k chování zneužívajícím způsobem, existuje určitě zájem vše rozkódovat. Soud pak někdy může sám z moci úřední jednání za neplatné prohlásit. Ale ve zbytku velmi často pravidla nesměřují k ochraně širších zájmů společnosti, nýbrž k ochraně práv a povinností smluvních stran. A pouze extrémní zásahy do dobrých mravů nebo porušení zákona a veřejného pořádku mají dát důvod soudu, aby do toho bez dalšího vstoupil.

To je docela velká změna. Firmám bude asi dost dlouho trvat, než si zvyknou.

Souhlasím, ale nemyslím, že to bude trvat dlouho, volnosti se lidé učí rychle. Moc se o té změně nemluví, ale myslím, že v oblasti smluv, a tedy i korporací, je to jedna z nejvýznamnějších změn. Jde o posun doktrinální. V zásadě otáčí mnoho dnešních návyků. Daleko více se bude klást důraz na zvýšenou profesionalitu stran smlouvy. Už se nebudou moci spoléhat na zákon, musí si skutečně promyslet, co si chtějí sjednat. Naše právo dnes je a asi i nutně musí být etatistické. Stát se snaží garantovat zvýšenou ochranu téměř proti naší vůli. Nový zákoník se přiklání k tomu, co je zvykem jinde a co bylo i u nás zvykem do roku 1950, tedy k tomu, ať se každý stará o svá práva a stát tady není od toho, aby řešil vše. Řeší pouze to, o co je žádán, nebo případy extrémního narušení principů svobodného státu a společnosti.

To je tedy ta liberálnost, která je kritizována?

Asi ne úplně. Liberálnost je v tom, že NOZ a zákon o korporacích předpokládají celkem vysoký stupeň dispozitivnosti pravidel. Od řady z nich se lze odchýlit, ujednat si je jinak, řady práv se lze vzdát, a to i předem. Daleko více se tedy předpokládá, že lidé vědí, co dělají. Také proto je v § 4 NOZ formulováno pravidlo o předpokladu průměrného intelektu. V zásadě každý z nás je schopen průměrně posoudit, co se kolem děje, a navíc to od nás každý může předpokládat. Mezi profesionály je to samozřejmě zpřísněno, protože tam někdo vystupuje v pozici podnikatele nebo konkrétní profese. Pokud by došlo k nevyváženosti, tedy že bych komunikoval s někým, kdo mi nerozumí, má se mě zeptat. A pokud nechápe, že se mě má zeptat, a já s ním chci uzavřít smlouvu, musím mu veškeré informace jasně vysvětlit.

Na druhou stranu zákon zavádí instituty jako např. „s. r. o. za jednu korunu“. Bude ji tak moci založit téměř každý. echci teď posuzovat průměrný intelekt, ale škála podnikatelů se určitě velmi rozšíří…

Toto je jedna z přeceňovaných novinek, která ve skutečnosti nemá velký význam. Nicméně u podnikatele je obecně zvýšený předpoklad kvality jeho vnímání. Není to tak, že každý „neprůměrný“ přijde a bude chtít něco dělat. Na druhé straně dnes je sice základní kapitál 200 000 Kč, ale povinnost platit je nižší, takže ve skutečnosti vše funguje na bázi daleko méně peněz. K cestě „s. r. o. za korunu“ přistoupila řada států i významné jurisdikce z našeho okolí, jako např. Německo nebo Polsko, není to nic rizikového. Základní funkcí základního kapitálu byla ochrana věřitelů. Ve většině případů však 200 000 Kč stejně nestačí, ale budiž, je to určitá garance. Ale nový zákon zavádí zvýšenou ochranu při vyvádění majetku ze společnosti v návaznosti na rizika úpadku. Pokud by jakékoli jednání, např. výplata zisku či jiné dělení vlastních zdrojů, mělo vést k úpadku, nesmí se pod hrozbou sankce provádět. Ochrana věřitelů je tedy řešena jinak. Jestliže někdo má ambici takovou společnost založit, ať ji založí. Pak je ale věcí třetích osob, jestli s ním budou jednat. Když věřitel zjistí, že jedná s někým, kdo má jako základní kapitál korunu, může požadovat vyšší, jinak že mu nevěří. Nepřeceňoval bych tedy masivní používání tohoto institutu, vždy bude záležet na smluvních partnerech.

Nepřinese obecně tato úprava zvýšenou zátěž pro soudy?

To je zajímavá otázka. Jedna studie zjistila, že se v České republice vlastně velmi málo soudíme. Ačkoli se nám to nezdá. Mluvím ale o oblasti obchodních společností. Je tedy otázka, co to bude zvýšení. Možná půjde o zvýšení, ale třeba k nějakému standardu, který můžeme najít jinde. Nebo to zvýšení nebude, protože se sníží jiná agenda. Pokud např. nebude možné bez dalšího zneplatňovat smlouvy, možná se nebudou podávat žaloby na neplatnost, protože se bude vědět, že jde o zbytečně vyhozené náklady. Uvidíme. Není ale sporu, že nové právo přináší interpretační otázky, což bude klást zvýšenou zátěž na soudce. Otázka ovšem je, jaké spory bude mít smysl k soudu dostávat, když nová úprava předpokládá daleko vyšší míru smluvní svobody a také možností řešit problémy smluvně.

Každý občan EU si dnes může pro založení společnosti vybrat právo jakéhokoli státu EU. Země jsou tak prý motivovány, aby vytvořily podnikatelsky atraktivní právní prostředí. V čem je naše nová úprava atraktivnější než ta v jiných zemích?

Jde o tzv. forum shopping, které známe z Evropy i z USA. Evropský soudní dvůr opakovaně potvrzoval, že právní řády jsou v soutěži. Na to zareagovala od roku 2001 většina jurisdikcí v Evropě. Novelizovala, modernizovala nebo zcela nahradila své úpravy. Každý si tak může rozmyslet, kam půjde. Jednou věcí je ale právní řád ve smyslu např. regulace obchodních společností, druhou veřejné právo, daňové zatížení, justice, důvěryhodnost apod. Jakkoli dobré tedy právo je, nemusí fungovat, když nefungují soudy. A u nás souzení předpokládá dlouhé spory, zatěžuje strany, ne vždy lze predikovat rozumný výsledek. Celkově nelze předpokládat, že nové právo vytvoří z ČR nějakého lva. Ale stále je lepší kočka než myš.

Aby tedy nebylo výrazně horší než jinde.

Ano. A aby byla dána možnost i pro naše podnikatele, kteří nechtějí podnikat venku a chtějí používat české společnosti, využívat standardních nástrojů, které jsou známy v Evropě. A současně, aby třeba časem mohl zbytek veřejné správy zareagovat tak, že se staneme zajímavějším i pro jiné podnikatele než české.

Co dalšího byste zdůraznil k obchodním korporacím?

Jde o předpis doplňkový k NOZ. Základní doktrinální změny a posuny přináší NOZ. Když chce někdo pochopit fungování zákona o korporacích, musí ho číst společně s NOZ. Zákon navazuje na mnoho vyzkoušeného zejména z oblasti akciových společností, družstev a s. r. o. a pouze se snaží otevřít možnosti pro podnikání a pro správu korporací stylem, který předpokládá určitou míru důvěry a profesionality. Jakýkoli instrument lze ovšem zneužít. A bude záviset hodně na společnosti, justici, osvětě, právnických fakultách, notariátu, advokacii a dalších účastnících práva a byznysu, jakým způsobem jej budou aplikovat. Nakolik budou chtít aplikovat nové nově nebo nové staře. Riziko závislosti na cestě se objevuje opakovaně a je normální zejména u konzervativních lidí, mezi něž se řadí právníci. Každé právo se společnost učí.

Rekodifikace má nabýt účinnosti v lednu 2014. To asi není dostatečná doba na obměnu generací.

Jedna věc je, nakolik se život bude schopen uzpůsobit novému právu, a to myslím, že lhůta do 1. 1. 2014 je dostačující. Mnoho pravidel se už dnes chápe a je tendence je používat. Nicméně NOZ přichází s  doktrinálními změnami. Oproti právu z roku 1964 se opravdu hodně posouvá, byť se vracíme v mnoha ohledech před rok 1950, z hlediska konceptů, ne z hlediska řešení. To předpokládá změnu v myšlení. Zde by bylo možné použít termín strukturální revoluce. Mění se nám paradigmata, a to nárazem. Společnost na ně nebyla ochotna přistoupit sama, nezměnila je zespoda, tak se mění zákonem, a to někdy velmi razantně. Současná paradigmata padají, nastoupí nová. Ke střetu náhledů samozřejmě dojde a bude trvat, než se vyřeší. Je ale třeba hledat funkčnost daného pravidla. Nastavit takové motivační okolnosti, aby nebyl důvod pravidlo porušovat. S tím, že když se poruší, uplatní se sankce. Vždy by ale mělo být ambicí zákonodárce dát stranám smlouvy možnost sjednat si věc po svém, pokud tím nikoho nepoškodí. To jsou ale dlouhodobější jevy. Proto říkám generační obměna, nikoli schopnost aplikovat právo.

Připravujete také rejstříkový zákon. Co bude v něm?

Z hlediska rekodifikace jde o celkem bezvýznamné téma ve smyslu funkcionality nové úpravy, ale je významné z hlediska praxe. NOZ v jednom ze svých ustanovení zavádí obecně pro právnické osoby institut veřejného rejstříku. Právnické osoby, které jsou regulovány NOZ nebo jinými navazujícími zákony, se zapisují do veřejných rejstříků. To je rejstřík osob, kam se zapisují skutečnosti stanovené zákonem, a funguje na principu publicity. Obsahuje pravidla pro ochranu třetích osob, které se spoléhají na zápis uvedený v tom rejstříku apod. Toto opatření dopadá na obchodní rejstříky, nadační rejstříky, mělo by to dopadat také na evidenci například spolků a podobně. Na to navazuje nový zákon, který se snaží úmyslně využít maxima z toho, co bylo vyzkoušeno v rámci obchodního rejstříku. Ten již prošel významnou změnou tím, že se snížilo penzum možnosti přezkoumatelnosti návrhů soudy. Zavedla se možnost, aby – došlo-li k notářskému přezkumu – soudy návrh nezkoumaly, pouze zkontrolovaly soulad listin a provedly zápis. To byla cesta k registračnímu principu, která reagovala na dlouhé lhůty pro zápisy. Nový zákon s tím počítá a rozvíjí to zavedením možnosti přímého zápisu. Podle návrhu pokud je o dané skutečnosti vyhotoven notářský zápis, notář, který zápis provede a udělá právní přezkum zapisované věci, provede přímý zápis do obchodního rejstříku, resp. do veřejného rejstříku. Bude tedy mít technický přístup k možnosti přímého okamžitého zápisu.

Nebude to tedy muset jít přes soud.

Ano. Současně provede konverzi listin a uloží je do sbírky listin. Soud se vyloučí, nikoli však z přezkumu. Vždy to může přezkoumat, když ho o to někdo požádá, protože má nějaký právní zájem. Druhou variantou, když to nebudu chtít takto udělat nebo mi to notář odmítne, protože to bude podle jeho názoru špatně, je, že půjdu normálně k soudu.

Jde ale naopak o jednu z věcí, která může ubrat soudům zátěž.

Ano, je to i jeden z důvodů tohoto řešení. Obecně byla diskutována otázka, jestli by to soudy vůbec měly dělat. Já dlouhodobě zastávám názor, že neměly, ale politické rozhodnutí komise v té záležitosti bylo odlišné. Toto je tedy kompromis. Současně se v rámci nové úpravy prošly zapisované skutečnosti a sbírka listin. Aby se nezapisovalo něco, co nemusí být zapisováno, a naopak aby se ukládalo vše, co má být ukládáno. S tím souvisí poslední významný bod. Sbírka listin má být, a to i podle evropského práva, nástrojem schopným indikovat dokumenty, které jsou významné pro chod společnosti. Aby se každý, zejména věřitel, do ní mohl podívat. To ovšem není dodržováno. Sbírka listin mnohdy tyto dokumenty neobsahuje, nebo jsou zastaralé, neplní tedy svou funkci. Co s tím? My diskutujeme jako možné pravidlo významné sankce. Není-li aktualizován seznam ve sbírce listin, ačkoli k tomu byl dotyčný soudem vyzván a byla mu dána další lhůta, soud může v extrémním případě společnost i zrušit. To má dvojí možný efekt. Jednak se zvýší funkce sbírky listin a informace budou dostupné. Nebo, a to je otázka let, by se mohl rejstřík pročistit. Jako v jiných státech i u nás je v rejstříku řada mrtvých entit, které nefungují, blokují prostor.

A to tedy nebude platit jen pro obchodní rejstřík, ale i pro ostatní rejstříky?

Tyto myšlenky míří zatím na obchodní rejstřík, a na rejstřík nadační a rejstřík společenství jednotek a ústavů, což jsou entity podle NOZ. Měl by ale spádově padat i na spolky. Většina dalších právnických osob je zapisována do obchodního rejstříku, takže to dopadne i na ně. Pak existují separátní rejstříky, jako např. veřejných výzkumných institucí apod., ty mají samostatnou regulaci. Není třeba vše sjednocovat. Míra přezkumu a kontroly, kterou chceme u obchodních společností, má význam skutečně už jen u těch nadací, nadačních fondů, entit zapisovaných do obchodního rejstříku, případně spolků.

Vláda v květnu rozhodla o úplném zrušení akcií na majitele. Vy jste nebyl zastáncem zrušení, ale jen omezení. Není ale současný návrh lepší, z hlediska boje proti korupci?

Platí, že se svým majetkem mohu nakládat, jak uznám za vhodné, ledaže bych porušoval nějaká obecnější pravidla. Můžu smluvně převést cokoli kamkoli, můžu tento převod skrýt, aby nebyl znám, můžu mít fiduciárního vlastníka, který je jiný než vlastník skutečný atd. Právní řád nabízí téměř neomezené možnosti, jak – když budu chtít – schovat vlastnické právo. Nějaké akcie na majitele jsou vlastně bezvýznamné. Jestliže je snaha bojovat proti korupci, toto je jen detail.

Není to ale lepší než nic?

Listinné akcie na majitele nejsou v Evropě neznámé, není pravda, co se někdy píše, že kromě nás už jsou jen na nějakých ostrovech, mají je např. v Německu. U nás je problematická otázka dohledatelnosti a kontrolovatelnosti vlastníků. A to se dá řešit jinak. Proč rušit nástroj soukromého práva, když nejde o to, jestli je nebo není, ale o to, aby v určitých případech byla možnost toho vlastníka dohledat? Také cílem protikorupční politiky je mít možnost v určitých případech dohledat vlastníka. Když mi zakážou akcie na majitele, budu to převádět fiduciárně a nic nenajdou. To byla a je má koncepční výhrada.

Vláda možná chtěla ukázat nějaký demonstrativní krok.

Tomu i rozumím. Zavedlo se pravidlo, že listinné akcie na majitele, tedy ty, které jsou nejsnáze „ztratitelné“, se mohou emitovat, ale jen jako zaknihované, tedy evidované centrálním depozitářem, nebo jako cenné papíry imobilizované, tj. dané do úschovy. Ano, pokud půjdeme optikou, kterou šli zastánci, tedy že je potřeba v určitém bodě vždy najít vlastníka, nějakého vlastníka vždycky v evidenci najdu, ale jakého? V jakém stupni? Je jistě třeba, aby veřejná moc měla možnost toto prolomit a vidět dál než veřejnost. Ale není přece nutné, aby každý věděl o každém všechno. Ať to ví každý tam, kde to je potřeba, tedy v případě dotací a veřejných zakázek. Ale proč chceme soukromé společnosti brát jednu z jejích základních funkcí, kterou je anonymita? Jen proto, že nám to vadí v určitém segmentu trhu? V zakázkách a v dotacích, tedy tam, kde veřejné peníze tečou do soukromých společností? Stalo se z toho téma, které neřeší moc to, co má řešit. Myslím navíc, že jsme na hraně ústavnosti. Protože najednou mě přechodným ustanovením zákon nutí, abych své stávající vlastnické právo konvertoval v jinou formu a navíc na vlastní náklady.

Když tedy nebudou akcie na majitele, firmy to mohou řešit nastrčenými vlastníky, jak říkáte. Jsou jiné způsoby, jak tomu zabránit?

Jsou dvě roviny. Zaprvé nemyslím, že to stát chce řešit všude. V řadě případů mu je to jedno, ať si vlastní, kdo chce, co chce. Pokud to pak transparentně zdaní a nedělá činnost, která je nějakým způsobem sankcionovatelná, aby se musel hledat druhý vlastník. A za druhé, jak to řešit. Určitě jedním z  nástrojů je trestní odpovědnost právnických osob, která byla nedávno zavedena, byť se teprve uvidí, jak bude fungovat. Nicméně existují i další normativní řešení, která váží na zneužití práva nebo na možnost prolomit korporační slupku. Soudy mohou říct, že konkrétní vztah je pouze nastrčená struktura a ve skutečnosti za ní stojí někdo jiný, a na toho sáhnout.

Jak to poznají?

Podle okolností případu. Typický je případ jednočlenných společností, které fakticky ovládá jeden společník a alokuje si tím riziko. Zákon se snaží napomoci novou koncepcí vlivných osob, což je nová regulace podnikatelských seskupení. Říká, dobrá, klidně se ovládejte, mějte různé strukturace, ale pokud někdo svůj vliv, byť skrytý, využívá způsobem, kdy jiného poškodí, musí to uhradit. Soukromoprávně se snažíme řešit, aby tyto vztahy nevedly k nerovnováze. Aby tedy byla sanovatelná újma, která vznikla. A veřejnoprávně, z hlediska dohledu společníka a vlastníků, protože to je zájem veřejného práva, je potřeba vytipovat oblasti, kde založí zákon povinnost rozkrýt vlastnickou strukturu. Variant je celá řada a už nemohou být paušální. Nezabráníme tím tomu, aby někdo něco kdekoli ve světě převedl, aniž by nám to řekl. Chceme pouze najít vysokou míru pravděpodobnosti toho, kdo je vlastník. Musíme najít rozhodný bod, kam dosáhneme. Ve zbytku ať si to strany řeší samy. Když budu s někým obchodovat a nebudu vidět, kdo je, musím zvážit, jestli s ním chci obchodovat. Jestli chci, beru rizika na sebe. Do toho státu vůbec nic není. Dokud nedojdeme někam, kde už to stát chce hlídat. Myslím, že u nás, a toto je typický příklad, řešíme problémy legračně pozdě a legračně agresivně a politicky. O tom, že se dá skrýt vlastnické právo, se ví staletí. Stejně jako o tom, jak se to dá řešit. A my se tady ex post snažíme ob měsíc novelizovat zákon o veřejných zakázkách, ačkoli má v sobě dost nástrojů, které by bylo třeba používat. Buď se např. v určitém bodě spolehnu na čestné prohlášení a určité verifikovatelné údaje nebo ne, ale pak narušuji podstatu vlastnictví.

Myslíte, že se u nás dá věřit tomu, co kdo o sobě prohlásí v čestném prohlášení? Fungují u nás dobré mravy?

To je zajímavé téma. Jsme společností, která potřebuje státní dohled, kudy chodí, soudní přezkumy na všechno, a která předpokládá kazuistickou právní regulaci a absolutní neplatnost? Nebo jsme společnost, která se o své věci dokáže postarat sama, která je schopna najít řešení, dohodnout se? Věřím, že to druhé. Máme sice excesy, ale celkově nejsme v roce 1991, ani v roce 2000. Jsme v roce 2012. Zkušenost společnosti je deformovaná transformačním obdobím a není úplně standardní v porovnání s tím, co je na západ od nás, ale ubližujeme tím především sami sobě. Na druhou stranu, těžko se měnit, když se nemění heteronomní právo, které nás fixuje do nějakých formalismů. Myslím, že jsme jako společnost, zejména pokud se jedná o společnost obchodní, tedy podnikatelskou, připraveni na nové nástroje. Současně ale platí, že jsme jako jednotlivci ještě do vysoké míry náchylní k určité míře závislosti či zneužití postavení nebo na ne úplně etickém chování. Určitě ještě nejsme všichni připraveni nést odpovědnost za svá jednání. Ale v určité míře jsme schopni rozpoznat, co je mravné a co ne. A to na bázi průměrného intelektu. Asi už víme, co to jsou dobré mravy, v intuitivním smyslu. Víme, kdy se chováme neeticky nebo nemravně. Paradox, vím.

Ale přesto se tak chováme.

A to je přesně ono. Zákonodárce to nemůže zakázat. Pouze může takové nemorální kroky sankcionovat. Skutečně myslím, že je dnes společnost daleko vyspělejší než dřív. Ale souvisí to také s tím, že pokud dnes právní řád nabízí deset možností jednání a NOZ nabízí dvě stě možností, tak se také možná snižuje otázka morálního hazardu ve smyslu toho, že by byla potřeba něco obcházet. Když se podíváme na interpretaci právního jednání podle NOZ, zohledňuje nejen zákon, dobré mravy a vůli stran, ale také zvyklosti a praxi. Stane se, že něco je mezi lidmi skutečně zažité, nikomu to neškodí, tak ať si to mezi sebou domluví. To beru jako hlavní důvod toho, proč v roce 2012, resp. 2014 mít novou úpravu soukromého práva.

Jaký je podle vás největší problém současného právního řádu České republiky?

Mohu mluvit za právo soukromé, respektive za to civilní a obchodní, a také nejsem mesiáš. Myslím si ale, že problém je v doktrinalismu. Když se podíváme na učebnice občanského práva, které v České republice vycházejí, na komentáře k občanskému zákoníku, jsou nesrovnatelné s vyspělou cizinou. To, co se u nás napíše o některých institucích na pěti stránkách, se jinde píše na čtyřiceti. Co se u nás odbude jednou větou, je jinde téma na monografii. Mnoho věcí v oblasti smluvního práva, deliktního práva, které se řeší na úrovni Evropy nebo na úrovni jednotlivých členských států, je něčím, co u nás nikoho nezajímá. To je fatální problém. Je úplně jedno, co říká zákon, můžeme sepsat cokoli. Myšlení zůstává stejné. A český právník je konzervativní a často pozitivistický v tom slova smyslu, že příliš lpí na slovech zákona, příliš věří autoritám. Když např. Nejvyšší soud něco dovodí, tak to učebnice převezmou, ačkoli je to nesmysl. Problémem také je, že u nás jsou soudci současně autory komentářů i monografií a učebnic. Pak nevíme, co je správně, protože zde není soutěž. Konfliktem soukromého práva je tedy path dependence, závislost na cestě. Nemáme moc ambici měnit vlastní myšlení. Proto jsem také hovořil o strukturální revoluci. Protože jakkoli všichni říkají, že řada toho, co je v obecné části NOZ, platí už dnes, není to samozřejmě pravda. Hlavním problémem u nás tedy není až tak vymahatelnost práva jako spíš jeho chápání. A pak je zde druhá rovina, strach z toho, že to soud vše ex post pochopí jinak. Podle mého se příliš odlišuje svět práva od světa praktického práva, souvisejícího světa ekonomie atd. A někdy vidím, že právníci jsou rezistentní vůči vztahům, které jsou ekonomicky zcela normální a pochopitelné, ale mají problém s nějakým formálním krokem. Problém tedy vidím v (právním) myšlení. A jak jsem tak v poslední době sledoval diskuze těch, kdo mají vliv na podobu vzdělávání v právu, tak nemyslím, že máme nakročeno k lepším zítřkům. Rezistence některých odborníků je taková, že nejsou vůbec ochotni připustit, že by to mohlo být jinak. K vlastnímu rozvoji tak na konci dne každý musíme dojít sám.

Autor: Marta Pelechová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!