Proč Evropa nefunguje | E15.cz

Proč Evropa nefunguje

evropa, unie, vlajka, právo
evropa, unie, vlajka, právo
• 
ZDROJ: archiv

Dagmar Ouřadová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Evropská unie má v boji s hrozbou finančního kolapsu systémový problém: potřebuje velmi přesné řešení problému ukotveného ve velmi vágní realitě.

V diskusi o budoucnosti Evropské unie v souvislosti se snahou odvrátit hrozící finanční kolaps se rýsují tři klíčové otázky. Zaprvé, jestli některý z předkládaných záchranných plánů má za stávajících předpokladů šanci na úspěch; za druhé, jestli ony stávající předpoklady jsou realistické; a za třetí, jestli - i kdyby odpovědi na obě předchozí otázky byly kladné - takový výsledek může zachovat Evropskou unii v současné podobě.

Všechny řečené plány obsahují finančnická řešení konkrétního souboru finančnických problémů. Ať už však mají po finanční stránce šanci na úspěch či nikoli, nechávají ve hře důležitější otázku, totiž jestli reakce na řečené finančnické problémy může vyřešit základní dilema Evropské unie, dilema politické a geopolitické.

Technicky vzato není úspěch rýsujícího se záchranného plánu vyloučený. Evropský fond EFSF, jemuž Slováci tak výstižně říkají euroval, může expandovat až do podoby a šíře, v níž bude schopen ustát „založení“ některé z velkých zemí, bankrot některé z menších zemí nebo bankovní krizi nevídaných rozměrů. Pokud nebude rozsah finanční katastrofy podstatně větší, než se očekává, a evropské země budou schopny při dodržování plánu projevit dostatečnou dávku disciplíny, německý plán by skutečně uspět mohl.

Charakter současného problému Evropské unie je takový, že se v něm nikdo přesně nevyzná beze zbytku, zúčastněné politiky (a samozřejmě ani autorku tohoto textu) nevyjímaje. Zdá se, že však platí poučka, že čím nejistější jsou navrhovaná řešení, tím jsou složitější. Složitá jsou až až - ale jejich složitost není dána ekonomickými, nýbrž politickými okolnostmi.

Ekonomicky je to relativně jednoduché: bez rozsáhlé vnější pomoci se řada bank a států s velkou pravděpodobností finančně položí. Kdyby peníze z takové pomoci dostaly, bylo by možné krach odvrátit. Tomu však stojí v cestě odpor mnoha Evropanů - na všech stranách problému - k takovému řešení. Čím je pak řešení složitější, tím více zájmů dokáže najednou uspokojit - ale také platí, že tím méně je všem stranám zjevné, co že se to vlastně slibuje a co se za to oplátkou požaduje.

Součástí současné situace jsou dva nejisté základní předpoklady. První z nich je, že všichni zúčastnění jsou si vědomi rozsahu finančních problémů (a pokud ano, že jsou v tomto smyslu vůči svým partnerům otevření). Od roku 2008 se totiž opakuje scénář, podle něhož si odpovědní lidé v čele relevantních institucí nejsou dostatečně vědomi buď rozsahu nebezpečí, nebo stavu, v němž se jejich instituce nacházejí. (Dalšími možnostmi jsou, samozřejmě, záměrná nevědomost nebo iracionální víra, že „to nějak dopadne“.)

Dobrým příkladem je obvinění, jemuž čelí Řekové, že totiž falšovali údaje o svém finančním stavu. To je sice určitě pravda, ale nedůležitá. Úkolem bankéře je analyzovat data poskytnutá žadateli o půjčku a případnou lež odhalit. Jak to tedy, že eurobankéři žádné řecké lži neodhalili, než bylo pozdě?

Odpověď na tu otázku má dvě neznámé. První z nich by mohla zníát jednoduše: možná se jim prostě nechtělo. Globální systém vzájemných odměn, jež si poskytují finanční instituce, oddělil odpovědnost za transakci od jejího výsledku, jak bylo nejlépe vidět na americké hypoteční krizi.

Druhou neznámou je skutečnost, že data, s nimiž Evropská unie pracuje, jsou nepřesná. To je klíčová věc, protože součástí jakéhokoli záchranného plánu jsou úsporná opatření, jež je ovšem třeba nastavit velmi citlivě a tedy přesně. K tomu je ovšem třeba vycházet z přesných údajů - a ty k dispozici nejsou.
Ve vyspělých průmyslových zemích existuje zajímavé přesvědčení, že vládní statistiky jsou spolehlivým odrazem skutečnosti. To přesvědčení stojí na myšlence, že údaje pro statistiky zprostředkovávají státní úředníci nezávislí na politickém tlaku.

To není tak docela pravda. Podívejte se na vládní statistiky Moldavska - oficiálně nejchudší evropské země - a dočtete se bezvýhradně o všudypřítomné kruté chudobě. Zajeďte si ale do Kišiněva a uvidíte spoustu mezinárodních bank nacpaných klienty, kteří do nich přijíždějí v drahých automobilech. Ne že by v Moldavsku chudoba nebyla - ale kromě toho tam existuje i neoficiální, živá ekonomika, o které vládní statistiky nijak neinformují.

Stejně tak Řecko. Tamní údaje o dopadu případných úsporných opatření vůbec neberou v potaz skutečnost, že obrovské množství lidí na státní výplatní pásce chodí do své oficiální práce jen sporadicky. Zato však mají spoustu vedlejší, nezdaněné práce. (Češi by tím neměli být nijak zvlášť překvapeni, s melouchy mají zkušeností sami dost.)

Výsledkem je naprostá nesouměřitelnost oficiálních údajů a skutečnosti. Jinými slovy: země, jimž hrozí státní bankrot, mají jen velmi přibližnou představu o tom, jak zlá ve skutečnosti jejich situace je nebo není. Vědí o vlastních financích stejně málo, jako věděly americké banky, když se na ně začal valit hypoteční průšvih.

Ačkoli tedy současná situace vyžaduje řešení velmi přesné, má-li být účinné, mají jeho autoři k dispozici jen velmi nepřesné výchozí údaje. Dejte neurochirurgovi na operačním sále do ruky namísto laserového skalpelu nůž na máslo a zhasněte; výsledek bude podobný.

Tato neutěšená situace má původ v tom, že Evropská unie jede podle německých pravidel. Německo funguje jinak než zbytek Unie a zejména jinak než ty země, jež nyní tahá z finanční bryndy. Od první poloviny 19. století, kdy G. F. Hegel vyhlásil, že německý způsob práce státního úřednictva ukončil dějiny, je stát pro Němce čímsi víc než čím je pro jiné národy; znamená pro ně ztělesnění tolik ceněného rozumu a racionality. (Že takový postoj může vést ke strašným věcem, už dobře víme, ale to sem nepatří.) A bruselská byrokracie převzala německou premisu, že práce nezávislého státního úředníka bude produkovat racionální výsledky - takové, jichž není schopen ani stranický politik, ani běžný občan, jenž logicky dává přednost vlastním zájmům.

Evropská unie je založena na spojení zemí a národů, které tuto myšlenku nesdílejí a mnohdy ani nechápou, se zeměmi a národy, jimž tvoří existenciální páteř. Toto spojení vyvolává pnutí; v dobách prosperity je zanedbatelné, ale když jde do tuhého, ozývá se velmi bolestně.

Racionální úředníci v Bruselu a Berlíně tak vytvořili systém, jenž odráží skutečnost podstatně více zkresleně, než jak sami doufali a dosud doufají. V ostatních zemích je to nepochopitelné. V jižní a východní Evropě vyvolalo bezmála šok zjištění, že Němci si upřímně mysleli, že úředníci v těchto zemích dokážou replikovat přesnost a výkonnost německého úřednictva. Obyvatelstvo těchto zemí vnímalo členství v Evropské unii jako způsob, jímž lze bezbolestně dosáhnout na německou prosperitu.

Současná krize nevyvolala hlavní politický a geopolitický problém Evropské unie, pouze jej vykreslila v ostřejších konturách, než bylo v posledních desetiletích zvykem. Lze jej zjednodušeně formulovat v několika následujících bodech.
Zaprvé, evropský bankovní sektor (stejně jako před ním americký) nepřesně vnímá svoji současnou pozici. Zadruhé, veškeré makroekonomické statistiky jsou z definice nepříliš přesné. Zatřetí, výkonnost ekonomiky zemí na geografické periferii Evropy je takřka neměřitelná, protože tyto země mají objemné ekonomiky neoficiální.

A konečně, Německo je v evropském kontextu jedinečnou zemí. Nejen pro svou velikost a lidnatost, nýbrž i svým - úspěšným - hodnotovým systémem. Když přichází krize, snaží se ze svého pohledu logicky přijít s řešením odpovídajícím právě jemu. Jinými slovy, chce problém stojící na naprosto nečitelných a vágních základech napravit řešením velmi přesným.

A konečně, na tomto základním problému by se nic nezměnilo, i kdyby současný pokus Angely Merkelové o záchranu eurozóny vyšel na sto procent.

Autor: Dagmar Ouřadová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah