Pravidlo funguje už patnáct let a zjednodušeně řečeno, dovoluje americkým úřadům prakticky cokoli. Většině lidí, kteří na internetu rádi poskytují komukoli cokoli od selfies na tyči až po bankovní spojení (obvykle bez tyče, ale dneska nevíte), je jedno, jestli je sledují Američani. Některým lidem, kteří si zamlada zvykli zavírat se na záchodě, milovat se v soukromí a nečíst jiným lidem dopisy, to ale přijde jako absurdní stav věcí. Jedním z nich je Rakušan Maximillian Schrems, jenž tvrdí, že Facebook porušuje jeho právo na soukromí.
Schrems si nejprve stěžoval u irského úřadu pro ochranu soukromých údajů. Ten jeho stížnost zamítl s odvoláním právě na pravidlo bezpečného přístavu. Irský soud, ke kterému se Rakušan odvolal, řekl, že Schrems je aktivista, který hledá především vlastní publicitu, a potvrdil, že bezpečný přístav je skutečně bezpečný. Schrems se odvolal až do Lucemburku – a ejhle, tamní soudní dvůr rozhodl, že ve světle odhalení o amerických sledovacích praktikách (v hlavní roli Edward Snowden) je otázka, jestli bezpečný přístav je opravdu bezpečný; nařídil irskému soudu a nezávisle na tom i Evropské komisi, aby stav věcí přezkoumaly.
To není úplně sranda. Američtí elektroničtí marketéři (objem digitálního transatlantického reklamního trhu čítá podle časopisu Adweek 84 miliard dolarů ročně) jsou rozlíceni. Mike Zaneis, šéfprávník organizace Interactive Advertising Bureau, řekl deníku Wall Street Journal, že „rozhodnutí Evropského soudu ohrožuje tisíce firem na obou březích Atlantiku“.
Jen v USA se podle WSJ věnuje fízlování – pardon, sběru dat – 4500 firem v čele s giganty jako Facebook, Google (přesněji firma Alphabet, jež Google provozuje) a Apple. Všeobecně se má za to, že pokud bude pravidlo bezpečného přístavu oslabeno a každá evropská země si bude moci stanovit vlastní mez, po kterou bude ochotná e-špicly pouštět, bude to pro zámořské marketéry znamenat silnou právní i technologickou brzdu. Jinými slovy: když napíšete komusi v soukromém mailu, že si jdete zaplavat, začnou na vás vzápětí útočit inzeráty na bazény. A ti lidé, kteří se takovou nehorázností živí, budou teď mít problém.
Zajímavá diskuse na to téma proběhla právě na stránkách WSJ. Drtivá většina amerických přispěvatelů vidí v rozhodnutí soudu evropský protekcionismus a neznalost digitálního prostředí, případně paranoidní obavu z amerických úřadů. Evropané se dělí zhruba půl na půl: část z nich rezonuje s americkým názorem, část z nich se domnívá, že je prima, že ani internetoví giganti (mohl by se pro ně vžít souhrnný výraz, třeba „emejzbuguglepl“) si nemůžou dovolit úplně všechno. Váš blogger, obávám se, patří tentokrát ke skupině posledně jmenované.
Daniel Deyl pracoval na začátku 90. let v jedné reklamní a jedné PR agentuře. Od roku 1994 působí jako pisálek v řadě médií. Se Strategií spolupracuje od roku 2010. Ve vydavatelství Mladá fronta dlouho působil jako editor časopisu Právo & Byznys, nyní je součástí týmu týdeníku Euro. Jeho názory na společenské uspořádání, zejména pak na reklamu, marketing a média, jsou obvykle považované za přinejlepším předpotopní.
| Chcete něco dodat? Souhlasíte, nebo jste proti? Reagujte prostřednictvím facebookových komentářů, které můžete psát přímo zde pod článkem. |
|---|
