O optimální úpravě dovolání v civilních věcech se v odborné veřejnosti diskutuje velmi dlouho. Poslední velká změna tohoto institutu byla provedena velkou novelou OSŘ č. 30/2000 Sb., která především rozdělila důvody pro dovolání a pro žalobu na zmatečnost a opustila koncepci přípustnosti dovolání na základě jeho připuštění odvolacím soudem. Dovolání je podle ní přípustné buď přímo ze zákona na základě otevřené či skryté diformity (tj. rozdílnosti rozhodnutí soudů 1. a 2. stupně), nebo na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, že posuzovaná právní otázka má zásadní právní význam. Přípustnost dovolání na základě pouhé diformity nesouvisí s judikatorním přesahem věci a směřuje výhradně k ochraně individuálních práv účastníků. Vychází z mylné představy, že účastník civilního řízení má právo na to, aby nejméně dvě soudní instance rozhodly o jeho věci stejně. Důsledkem takto široce pojaté koncepce přípustnosti dovolání je enormní zatížení Nejvyššího soudu a z toho vyplývající doba dovolacího řízení pohybující se v průměru mezi 1 až 2 lety při počtu více než 5 tisíc nedodělků (a to i přes zlepšení daná nasazením soudců a zlepšenou organizací práce po nástupu místopředsedy soudu, JUDr. Romana Fialy).
Z těchto důvodů se vláda Petra Nečase v programovém prohlášení zavázala řešit chronickou přetíženost Nejvyššího soudu omezením dovolacích důvodů a preferencí jeho role sjednotitele judikatury. Novela zcela opouští přípustnost dovolání na základě diformity a zamýšlela jej připustit výhradně na základě existence otázky zásadního právního významu. Do tohoto záměru zasáhl v únoru Ústavní soud značně kontroverzním a široce kritizovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11, jímž institut zásadního právního významu s účinností k 31. 12. 2012 zrušil s odůvodněním, že zakládá nepředvídatelnost a možnost libovůle Nejvyššího soudu. Na uvedený nález reagovala Legislativní rada vlády, která původní návrh novely pozměnila a výsledkem je právě schválený vládní návrh. Jaké řešení tedy přináší?
V otázce přípustnosti dovolání novela opouští jak princip diformity, tak i stávající pojetí zásadního právního významu, které neobstálo u Ústavního soudu. To je dnes konstruováno jako neurčitý právní pojem, který je pouze příkladmo „zejména…“) legislativně vymezen v § 237 odst. 3 OSŘ. Novela vychází z myšlenky, že Nejvyšší soud se má zabývat pouze důležitými právními otázkami, jak odpovídá jeho postavení vrcholného soudního orgánu podle Ústavy. Dovolání k němu by proto mělo být přípustné pouze v těchto taxativně vyjmenovaných případech:
1. odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
2. ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud neexistuje, nebo
3. dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (jde o nezbytnou možnost změny judikatury samotného Nejvyššího soudu, která je podmíněna vnitřními mechanismy podle zákona o soudech a soudcích, tj. předložením věci velkému senátu).
Podstatné zjednodušení mají přinést též změny zákonem vyjmenovaných zvláštních případů přípustného a nepřípustného dovolání (dnešní § 237 odst. 2, 238, 238a, 239 OSŘ). Ty se nově koncentrují v § 238 odst. 2 (nepřípustnost) a 238 (přípustnost). Nepřípustné bude dovolání v případech, kdy předmět věci nepřesahuje hodnotu 50 tis. Kč (dnes je hranice různá pro občanskoprávní a obchodní věci 50 a 100 tis. Kč), ve věcech odkladu výkonu rozhodnutí a exekuce, věcech rodinných a partnerských, v předběžných a pořádkových opatřeních, v otázkách znalečného a tlumočného a tam, kde je přípustná žaloba pro zmatečnost. Nově se připouští dovolání v otázkách nákladů řízení a věcech uvedených § 120 odst. 2 OSŘ, mají-li judikatorní význam.
Ke zvýšení stability a předvídatelnosti rozhodnutí o přípustnosti dovolání vyžadované Ústavním soudem se zavádí povinnost jednomyslnosti senátu Nejvyššího soudu pro odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti. Vedle otázky přípustnosti dovolání se novela dotkne dovolacích důvodů. Ty jsou dnes tři a zahrnují nesprávné právní posouzení věci, nesprávné zjištění skutkového stavu a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z nich zůstane jediný, a to výhradně nesprávné právní posouzení věci v otázce hmotného či procesního práva.
Smyslem těchto změn je umožnit Nejvyššímu soudu koncentraci na podstatné právní otázky a výrazné zrychlení vyřizování dovolací agendy. Cílem by mělo být vyřizování dovolání do půl roku, podobně jako je tomu při vyřizování kasačních stížností Nejvyšším správním soudem. Výrazem tohoto ambiciózního záměru (přijatého po dohodě a ve shodě s vedením Nejvyššího soudu) je zavedení pořádkové lhůty 6 měsíců, v níž má Nejvyšší soud rozhodnout alespoň o přípustnosti dovolání. To má svůj nezanedbatelný význam. Podání dovolání je totiž nejen prostředkem ochrany práva, ale zároveň i institutem, který zakládá pro účastníky řízení nejistotu, zda rozhodnutí, které je pravomocné a vykonatelné, a v mnoha případech dokonce již vykonané, nebude v budoucnu zrušeno, se všemi důsledky z toho plynoucími.
Zefektivnění a zrychlení agendy je podporováno i dalšími opatřeními, jako např. možností samosoudcovského rozhodování Nejvyššího soudu v banálních otázkách (např. odmítnutí dovolání pro opožděnost pro neodstranění vad aj.). Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne nebo řízení zastaví, vystačí s minimálním odůvodněním. Novela říká, že v těchto případech pouze stručně uvede důvody a rozhodnutí o nákladech nemusí odůvodňovat vůbec. Návrh zde balancuje na hraně, kterou pro odůvodňování rozhodnutí Nejvyššího soudu vymezil Ústavní soud v nálezu č. 153/2004 Sb., jímž zrušil tehdejší možnost neodůvodňovat odmítací usnesení vůbec.
Advokáti (povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení zůstává beze změny) si budou muset dát pozor, neboť zrychlování dovolání se týká i jich. Dosavadní lhůta pro podání dovolání v trvání 2 měsíců se zkracuje na 1 měsíc.
Další novinkou je zavedení omezené možnosti apelace, podobně jako to ministerstvo učinilo v poslední novele soudního řádu správního od 1. ledna 2012 i pro Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud bude moci sám rozhodnout ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. I to má přispět rychlosti vyřízení věci a omezit tzv. „ping pong“ mezi soudními instancemi, který řízení prodlužuje a zvyšuje jeho náklady.
Dovolací novela občanského soudního řádu se týká i zákona o Ústavním soudu a řeší problematiku konkurence dovolání a ústavní stížnosti, kvůli níž byla Česká republika opakovaně odsouzena Evropským soudem ve Štrasburku (případy Běleš, 2001; Zvolský, 2002 a mnoho dalších), na niž bylo doposud reagováno pouze sdělením Ústavního soudu vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb. Podstatou řešení je, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vždy vyčerpal možnost dovolání, nejde-li o věci, v nichž je dovolání apriori nepřípustné. Ústavní stížnost podaná až po odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem nemůže být považována za opožděnou. Poslední významnou změnou je připuštění obnovy řízení před Ústavním soudem, shledal-li mezinárodní soud, že zásahem orgánu České republiky bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda (§ 119 zákona o Ústavním soudu). Tato možnost uvázla v roce 2004 pouze na trestních věcech. Nyní by měla platit univerzálně.
