S mediací nejdál dojdeš? Už brzy ano | E15.cz

S mediací nejdál dojdeš? Už brzy ano

mediace
mediace
• 
ZDROJ: archiv

Mgr. Marta Pelechová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Od Nového roku nabude účinnosti zákon upravující působení mediátorů v netrestních věcech. Konečně tak budou dána základní pravidla mediačnímu procesu a stanoveny podmínky kvalifikace mediátora.

Dnem 1. ledna 2012 nabývá účinnosti zákon o mediaci a změně některých zákonů (sněmovní tisk 426/0, část č. 1/2). Zákon (níže zvaný též mediační zákon) byl přijat po dlouhých diskuzích a je výsledkem rozsáhlého kompromisu. Úprava v této oblasti již byla nezbytná, a to jak z důvodu umožnění alternativního řešení sporů jejich stranám mimosoudní cestou, tak i z důvodu nutnosti plnění závazků členství České republiky v Evropské unii. Unie totiž před třemi lety přijala směrnici upravující přeshraniční mediaci v občanských a obchodních věcech (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES ze dne 21. května 2008), kterou měly členské státy implementovat do 21. května 2011. Česká republika původně neměla v úmyslu v připravovaném mediačním zákoně zohlednit přeshraniční prvky, nicméně tak později učinila a vyhnula se tak nutnosti budoucí novelizace jiných předpisů a tím i dalšímu tříštění právní úpravy.

Jak probíhá mediace dosud? Mediační činnost je samozřejmě možné v České republice vykonávat již dnes, a to na základě živnostenského oprávnění v podobě tzv. volné živnosti. V podstatě tak může být mediátorem kdokoliv, kdo si takovou živnost zaregistruje. Tedy nejen právník či psycholog, ale prakticky i osoba bez jakéhokoliv vzdělání. Mediátoři nemusejí podstoupit žádné speciální školení, stát také jejich vzdělání nijak negarantuje. Mediace také dosud nebyla nikde definována, ani nebyl popsán její postup, resp. začátek mediačního procesu či jeho konec. Není proto divu, že české soudy zatím v činnost mediátorů neměly příliš velkou důvěru.

Mediace se u nás sice zatím využívala spíše v trestním řízení (na což už zákon existuje), ale v poslední době se k ní strany stále častěji uchylují i v občanských a obchodních sporech. Mají možnost se obrátit na jakoukoliv osobu, která bude podle jejich názoru schopná smírně vyřešit jejich spor. Ta zároveň se stranami sporu uzavře dohodu, kterou si strany mohou nechat schválit soudem jako soudní smír. Strany také mohou formou notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti uzavřít smluvní exekuční titul zaměřený na splnění pohledávky (případně jiného nároku), která je obsažena v mediační dohodě. Promlčecí doba se v průběhu mediačního procesu nestaví. Tolik tedy stávající stav. Nový mediační zákon zavádí především dosud chybějící definici mediace (§ 2 písm. a.), podle níž se mediací rozumí „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody“, a stanoví dále, že předmětem úpravy je pouze mediace prováděná tzv. zapsanými mediátory. (Nezapsaní mediátoři nadále mohou existovat a fungovat v dosavadním právním režimu.)

Zákon také definuje mediátora (§ 2 písm. c.) ve smyslu tohoto zákona; rozumí se jím fyzická osoba, která je zapsána do seznamu mediátorů vedeným Ministerstvem spravedlnosti. Pro zapsání na seznam musí uchazeč splnit stanovené předpoklady (§ 16), a to způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání a složení zkoušky mediátora nebo uznání kvalifikace podle jiného předpisu. Osoba také nesmí být pět let před podáním žádosti vyškrtnuta ze seznamu kvůli tomu, že závažným způsobem nebo opakovaně přes písemné upozornění Ministerstva spravedlnosti porušila povinnosti mediátora stanovené tímto zákonem. Ve výše zmíněných podmínkách tedy zákon přináší dlouho očekávanou změnu, spočívající v povinnosti příslušného vyškolení osob, jež mají vykonávat činnost zapsaného mediátora. Pouze tak může stát zaručit, že jím zapsaný mediátor bude schopen poskytovat kvalitní a spolehlivé řešení sporů.
Zákon dále upravuje základní zásady mediačního řízení (§§ 3 – 7), jeho zahájení a ukončení, včetně uzavření mediační dohody a jejích podstatných náležitostí. Další pravidla stanovena nejsou, a to záměrně, aby byl umocněn prvek neformálnosti, na níž se tento druh řízení zakládá. Příliš mnoho podmínek a zákonem stanovených náležitostí mediačního procesu by totiž mohly mít za následek skutečnost, že strany nakonec nedospějí k dohodě nebo že k ní sice dospějí, ale soud ji neschválí, protože v některých svých částech detailní zákonné podmínky porušila.

Novinkou budoucí legislativy je také stavení promlčecí a prekluzivní doby, které je obsaženo v novelizovaných ustanoveních občanského (§ 112 a § 583) a obchodního (§ 404a a § 408) zákoníku.

Mediační zákon ve svých zbývajících ustanoveních upravuje další související otázky. Obecně lze shrnout, že díky nové legislativě bude Česká republika poskytovat stranám sporu možnost zachování kontroly nad řešením jejich konfliktu a dosažením výsledku, možnost snížení vzájemného napětí a pocit soukromí. Na rozdíl od soudního řízení také strany, ale i stát (který většinou nebude muset do sporu vstupovat prostřednictvím soudů), finančně ušetří.
Česká republika tímto zákonem plně transponuje evropskou směrnici zmíněnou v úvodu tohoto článku. Není předmětem tohoto textu srovnávat zde jednotlivá ustanovení směrnice a českého mediačního zákona. Není také nutné zmiňovat odlišnost směrnice spočívající ve skutečnosti, že upravuje mediaci pouze v přeshraničních sporech; český zákon pokrývá jak přeshraniční, tak i čistě vnitrostátní případy (kromě toho v § 19 upravuje působení hostujícího mediátora z jiného členského státu EU).

Rozsah působnosti českého zákona se navíc zdá být širší než ten, který upravuje směrnice. Zákon má totiž pokrývat veškeré netrestní věci, tedy občanskoprávní, rodinné, pracovní, obchodní i správní (tam však pouze v těch případech, kdy jsou strany v rovném postavení, tj. jde o spory soukromoprávního charakteru, kdy správní orgán nevykonává veřejnou moc). Směrnice by se oproti tomu neměla vztahovat na spory, kde o právech a povinnostech nemohou strany podle rozhodného práva rozhodnout samy, tedy zejména v některých rodinných a pracovněprávních věcech. Dále by se neměla vztahovat na předsmluvní jednání ani na adjudikační řízení (např. některá řízení o soudním smíru, řízení o spotřebitelských stížnostech, rozhodčí řízení nebo znalecká určení), ani na řízení vedená osobami nebo subjekty, které vydávají formální doporučení ohledně řešení sporu, ať už právně závazná či nikoli (čl. 11 preambule směrnice). „Rozsah působnosti z posledního znění zákona zcela vypadl,“ říká JUDr. Martina Doležalová, zastupující vedoucí odboru mezinárodních vztahů České advokátní komory. „Nicméně vhodnost mediace pro každý případ posuzuje na samém počátku mediace mediátor sám. Na to je školen.“

Směrnice zdůrazňuje, aby členské státy vynaložily veškeré prostředky, které považují za vhodné, na podporu odborné přípravy mediátorů a zavádění účinných mechanismů kontroly kvality poskytovaných mediačních služeb (čl. 4). Kromě již zmíněných požadavků, které musí podle nového českého zákona mediátor splňovat, lze v této souvislosti v rámci plnění evropské směrnice ještě zmínit dohled vykonávaný Ministerstvem spravedlnosti. To také vede seznam mediátorů, pořádá zkoušky a vykonává další činnosti přidělené do jeho působnosti § 24.

Ve vztahu k advokátům, kteří chtějí být mediátory, resp. kteří se jimi již stali, vykonává obdobnou činnost Česká advokátní komora. Zajišťuje vzdělávání advokátů v této oblasti, pořádá pro ně zkoušky a vykonává dohled nad činností advokátů mediátorů namísto Ministerstva spravedlnosti. Advokáti mediátoři také budou podléhat kárnému řízení u České advokátní komory, nevztahuje se na ně ustanovení o správních deliktech (hlava III).

Česká advokátní komora nyní ve spolupráci s Bruselskou advokátní komorou v rámci dvou běhů projektu nazvaného „Evropské zkušenosti v mediaci a jejich implementace do českého právnického prostředí“, na jehož realizaci získala grant Evropské komise, proškoluje padesát advokátů v otázkách mediace a mediačních technik. V těchto dnech probíhá již závěrečná část druhého běhu školení a příprava na mediátorské zkoušky, akreditované oběma advokátními komorami – českou i bruselskou. V budoucnu budou řady mediátorů rozšířeny o další advokáty a o osoby, které složí zkoušku na Ministerstvu spravedlnosti. Nicméně první advokáti budou schopni poskytovat mediační činnost již od data nabytí účinnosti mediačního zákona, tedy od 1. ledna 2012. „Česká advokátní komora se snaží proškolit své členy tak, aby byli schopni dostát svým povinnostem, které jim nový zákon uloží,“ říká JUDr. Doležalová, která je zároveň vedoucí uvedeného projektu.

Cílem zmíněného projektu je také založení odborné sekce České advokátní komory, která se bude specializovat na alternativní řešení sporů a bude v těchto otázkách úzce spolupracovat s Bruselskou advokátní komorou. Česká advokátní komora také na svých stránkách zveřejní elektronický manuál Mediace pro advokáty, který bude v rámci projektu sestavený českými a bruselskými partnery. Obecně řečeno, projekt si klade za cíl náležitě připravit advokáty na provádění mediací, a to zejména v přeshraničních sporech. Lze však dovodit, že absolventi prvních mediátorských školení budou schopni provádět mediaci i ve sporech čistě vnitrostátních.

Autor: Mgr. Marta Pelechová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah