Zkušení píáristé velmi dobře vědí, proč jedno ze základních nepsaných pravidel pro každodenní styk s médii praví, že novinář je v zásadě pohodlný člověk, který s radostí uvítá, pokud je mu informace naservírovaná až pod nos. Z vlastní zkušenosti vím, že ani tak nejde o tu pohodlnost jako spíše o to, že dnes je informací přehršel a správně je roztřídit znamená obětovat na to nemálo času. V době, která vyžaduje rychlou orientaci a ještě rychlejší reakci, to může být rozhodující.
Není se proto čemu divit, že sociální síť Twitter, která nutí vměstnat vše podstatné do 140 znaků a kliknutím jednoho tlačítka poslat sdělení do světa, u novinářů boduje. A to nejen u těch ve světě, kteří kouzlu Twitteru propadli již dávno. Jeho výhodám začínají pozvolna rozumět i jejich čeští kolegové.
Spása pro nudnou EU
Pro novináře píšícího o dění na evropské scéně a v Bruselu (k nimž řadím i sebe) je aktivní využívání twitterového účtu téměř profesní povinností. Při zasedání Evropské rady, na kterém někdy i do brzkých ranních hodin jednají prezidenti a premiéři členských zemí Evropské unie, je to mnohdy jediný způsob, jak získat alespoň základní přehled o tom, co probíhá za zavřenými dveřmi.
Politici, případně diplomaté, kteří se schůzky účastní, se tím, že odtamtud posílají zprávy, stavějí do role zpravodajců. Svým způsobem tak do určité míry suplují zpravodajské agentury. Jaký dopad může mít podobné jednání na podobu uzavírané dohody, nechme pro potřeby tohoto textu stranou.
Být na Twitteru se českému novináři vyplatí i v „mezičase“, tedy mezi jednotlivými summity. Ve srovnání s českými úřady, ze kterých se i některým zkušenějším novinářům daří lámat informace jen s velkými obtížemi, informační servis unijních institucí jede na plné obrátky.
Komunikační oddělení institucí denně vyprodukují několik tiskových zpráv, doslovných přepisů proslovů jejich představitelů a nabídnou i možnost sledovat vystoupení konkrétního úředníka živě či zpětně ze záznamu. Často (a mnohdy oprávněně) je jim však vyčítáno, že jazyk a forma, tedy jakýsi „kabát“, ve kterém informace předávají k dalšímu využití médiím, je natolik nezáživný a plný vzletných, nicneříkajících frází, že sdělení kolem novináře prolétne, aniž by aspoň na chvíli vzbudilo jeho pozornost.
Bruselský moloch proto může Twitter považovat v tomto ohledu za spásu. Tok informací je tu alespoň částečně usměrněn a vzhledem k tomu, že sociální síť umí obstojně pracovat s obrázky a kusé zprávy lze doplnit o zajímavé grafické srovnání či infografiku, šance na zásah cílové skupiny se zvyšuje.
Podobný recept by proto mohl být návodem jak zaujmout i v případě tuzemských institucí a úřadů, které se se sociálními sítěmi zatím víceméně seznamují.
Kovbojové z Twitteru
Čeští novináři už rovněž přišli na to, že smysl Twitteru nespočívá pouze v jednosměrném odebírání zpráv. Sociální síť umožňuje na příspěvky reagovat, čímž novinář získává jedinečnou příležitost, jak například s politikem vstoupit do přímé diskuse či konfrontace. V prostředí českého Twitteru patří v tomto ohledu k nejaktivnějším třeba předseda lidovců a člen vlády Pavel Bělobrádek, jehož tweety navíc působí bezprostředně a autenticky.
Podobně ke svému účtu přistupuje i europoslanec zvolený za ODS Jan Zahradil. Často pak lze být svědkem toho, že se z jednoho „výkřiku“ politika v pátek večer stane celovíkendová přestřelka.
Zajímavá výměna názorů, která může sloužit i jako inspirace pro článek, není vyloučena ani v případě zástupců konkrétní zájmové skupiny či lídrů byznysových svazů a asociací nebo předáků odborů. I ti totiž pochopili, že ochota komunikovat s vnějším světem se počítá.
