Text o reklamě napsal každý, kdo měl k internetu přístup, lze parafrázovat oblíbené úsloví. Mnoho kyberprostoru zabraly citlivé postřehy na téma, že reklama už není taková, jaká bývala před padesáti lety. Analytičtější texty odvážně přidávaly kontext v tom smyslu, že doba vůbec je jiná, než byla před padesáti lety.
Na tomto chmurném pozadí se pěkně vyjímá text serveru Campaign.co.uk. Jeho autorka Claire Bealeová (na snímku) z londýnské mediální skupiny Haymarket čtenáře také upozorní, že reklama dnes není, co bývala před padesáti lety; ovšem vzápětí takovému stavu tleská (pomyslně). Je stran svého povolání dvojí mysli: na jednu stranu přiznává, že práce v agentuře je „upřímně nudná, nenaplňuje člověka, je stále automatizovanější a komoditizovanější; stoupá fluktuace“ a vůbec to stojí za málo.
Na straně druhé, píše Claire, je parádní, že v reklamě pracuje víc žen, a za podmínek příznivějších, než tomu bylo v éře Šílených mužů. Ženy podle ní mohou očekávat, že „budou-li v tom, co dělají, opravdu skvělé“, dostane se jim i patřičného zacházení, podobně jako etnickým menšinám. To je podle Claire důležitější než to, jestli je reklama a práce na ní lepší nebo horší.
To je argument, jenž sám sebe mrzačí. Pokud ženám tolik nesejde na tom, že se reklama a její byznys kazí, pak nejspíš nedělají svou práci dost dobře a nemohou se dočkat správného zacházení. Nebo jim na tom sejde; v tom případě by tedy nemohly říkat, že je celkem vzato jedno, že se stav věcí zhoršuje, a musely by říci, že jejich pozice v branži se zlepšuje za cenu úpadku branže celé (nebo by případně mohly argumentovat, že jedno s druhým nesouvisí).
Scanneru je úplně jedno, jestli ten nebo onen reklamní nesmysl vymysleli černoch, děvče, slávista, Rus, nebo vozíčkář. Ale kdyby se reklamní branže navenek prezentovala důslednějším myšlením, než jaké předvádí Claire, možná by to byl krok k jejímu zvěrohodnění (reklamy, ne Claire). A třeba by pak tahle práce ani nebyla tak nudná.
