Falešná smrt
V lednovém kole neoficiální soutěže Scanneru o megablba měsíce porazil všechny na hlavu muž jménem Manti Te‘o, jinak hráč nejvyšší univerzitní soutěže amerického fotbalu. Čtěte pozorně, je to jízda: ten chlapík 11. září 2012 oznámil novinářům, že mu v jeden den zemřela babička a přítelkyně. Manti se však přes dvojí ztrátu hrdinně přenesl a nezmeškal ani jediný zápas. Sportovní publicisté – celostátní i lokální, respektovaní i bulvární, organizovaní i soukromí – se seběhli a říkali, jaký je to úžasný člověk. Trvalo to až do 6. prosince, kdy si nějaký blogger usmyslel, že o mrtvém děvčeti napíše něco bližšího. A zjistil, že dotyčná ani nezemřela, ani nikdy s Mantim nechodila, a dokonce ani nikdy neexistovala. A co na to náš hrdina?
„Stal jsem se obětí léčky,“ řekl a podle všeho to myslel vážně. „Byl to vztah vedený výhradně online. Někdo se za ni vydával.“ (Že předtím tvrdil, že spolu byli tam a tam, už je vedlejší.) Až o Vánocích s tím průšvihem Manti přišel za vedením univerzity Notre Dame, za niž hraje; a 14. ledna se to celé provalilo, pročež mají ostudu všichni. Z čehož je vidět, jak moc potřebuje sportovní marketing dobrou story a jak uctivě novináři přehlížejí fakta, aby takovou story nepokazili.
Definitivní Armstrongův konec?
Někdejší fenomenální cyklista a současný první lotr světového sportu Lance Armstrong (jak si musel oddechnout Tiger Woods, když tahle aféra vypukla!) se rozhodl, že udělá první krok k sebeočištění. Podobně jako před ním leckdo, od Woodse až třeba po Billa Clintona, začal omluvou, aby si vydobyl odpuštění lidových mas. Zvolil si k tomu supersledovanou televizní show OWN moderátorky Oprah Winfreyové – a podle reakcí expertů svoji poslední šanci propásl.
Časopis Advertising Age oslovil lidi přes sportovní marketing, psychoanalytiky, experty na krizové PR a jiné šíbry, z nichž většina se shodla na tom, že Armstrong se 1) neomluvil, 2) působil strojeně, 3) choval se nesnesitelně arogantně. Možná, že by mohl být v Česku úspěšným politikem, napadá Scanner.
NHL si hraje s ohněm
Ve třetím lednovém týdnu začala NHL, severoamerická profesionální soutěž v ledním hokeji. Možná si tam někdo vzpomene, co je to za sport, vždyť od posledního utkání loňské sezony uplynulo sotva osm měsíců. Pauza, již vyvolala stávka hráčských odborů motivovaná požadavkem na zvýšení platů (690 hráčů NHL bere průměrně pouhých 200 tisíc amerických dolarů měsíčně – v době, kdy nejméně každý desátý Američan nemá práci, chápete to rozhořčení, ne?), mezitím poškodila všechny, kteří mají s hokejem co společného.
Je tomu tak vždycky: když naposledy byla zrušena celá sezona v roce 2004–2005, následující finále Stanley Cupu bylo nejméně sledovaným pořadem v historii NBC. Málokde by Scanner našel příklad tak dokonalého propojení chamtivosti a krátkozrakosti. Snad jen tuzemským vlastencům může lichotit, že prvním (a téměř jediným) hráčem, který promluvil proti idiocii vlastních odborů, byl Čech Roman Hamrlík.
Díky, Ameriko!
Takovým reklamním sloganem se rozloučila se starým rokem pojišťovna AIG, jeden z hlavních aktérů – a viníků – finanční krize roku 2008. To poděkování je na místě, protože AIG dostala od státu celkem 182,3 miliardy dolarů. To znamená, že každý Američan od nemluvňat po kongresmany na ni přispěl zhruba šesti sty dolary. Shodou okolností o tři dny později vyšlo najevo, že AIG zvažuje možnost zažalovat federální vládu – tedy tu instituci, které za tak drahou záchranu vděčí – za to, že uvolnila málo peněz.
Čtete správně; že prý si akcionáři nepřišli dostatečně na své. Když to noviny otiskly, šéfové AIG raději od žaloby upustili. Komunikační experti zareagovali, jak by Scanner od té branže zhruba čekal: v časopise Adweek řekli sborem, že „byla špatná komunikace mezi oddělením vztahu s investory a oddělením brandingu“. O tom, že nápad podávat takovou žalobu je sám o sobě nestoudný až běda, nepadlo ani slovo.
Facebookovo dilema
Konec loňského roku přinesl konečně úspěch sociální síti Facebook, díky spuštění FBX, tedy jakési burzy údajů o komerčním chování uživatelů (behavioral data). Začalo se ukazovat, že je to daleko výdělečnější reklamní platforma než ty, které jsou založené na sdílení údajů běžných (social data). Pro FB je to dobrá i špatná zpráva najednou. Na jednu stranu to vypadá, že firma skutečně našla fungující obchodní model. Na druhou stranu to naznačuje, že největší plus Facebooku – nesčetná kvanta sociálních dat od miliardy světových uživatelů – je samo o sobě obchodně k ničemu. Chudák Cukrberk, říká si Scanner.
Ostuda Atlantiku
Jedno z nejrenomovanějších periodik světa, měsíčník The Atlantic, si ušilo z ostudy kabát. Na jeho internetové stránce se objevil advertorial nekriticky vychvalující scientologickou církev a jejího šéfa Davida Miscavige. Článek byl označen skromnou hlavičkou „sponsored content“, což je eufemismus pro „inzerát“, a vypadal velmi podobně jako běžný redakční materiál.
V diskusi pod článkem se objevovaly pouze pochvalné komentáře (jak se později zjistilo, všechny pocházely z jediné IP adresy, která odpovídá počítači umístěnému v budově kdesi v Kanadě, v níž sídlí – kdo byste řekli? – scientologická církev). Negativní komentáře redakce Atlantiku mazala. Ostuda trvala necelých dvanáct hodin, pak ji vedení redakce stáhlo a omluvilo se. Vtip je v tom, že advertorialy, jinými slovy podvody na čtenářích, tvoří polovinu inzertních příjmů Atlantiku. V Česku byste byli v pohodě, říká si Scanner; tady se kvůli takovým věcem už dávno nikdo nečertí.
