Právní firma PRK Partners letos slaví 20. výročí existence. Ve srovnání s některými anglosaskými firmami je tedy ve věku dorostence, ale na druhou stranu je právě tak stará jako Česká republika. Na lokálním trhu velké advokacie to znamená, že firma je zde jednou z nejzkušenějších.
Co pro vás takový dvojí metr věku znamená?
Řekl bych, že jsme v nejlepších letech. Oproti začátečníkům nám nechybějí zkušenost, soudnost a schopnost vidět za roh neboli odhadnout rizika, ale ani nám nepřebývá přesvědčení, že právník je génius, který je tady od toho, aby hýbal svým klientem. Na druhé straně zase na rozdíl od některých velkých tradičních zahraničních firem jsme vnitřně, ale v jistém ohledu i navenek, méně svázaní, flexibilnější, prostě řekl bych, že je to s námi větší pohoda.
Pochopitelně, že když vaše firma sto let sídlí v Londýně, pár metrů od Royal Court of Justice, a pak ještě v dalších třiceti velkoměstech, vždy na nejlepších adresách, má její brand prostě trochu jiný věhlas, než ten váš. S tím nic neuděláte. Takže odpověď na otázku, zda má dvojí věkový metr nějaký vliv v praxi, je … ano, má, určitá část manažerů a právníků, kteří nakupují právní služby, prostě věří, že se stoletou advokátní firmou v zádech bude moci klidněji spát, ale musím říci, že konkrétně my jsme s tímhle nikdy úplně bojovat nemuseli. Obecně lze říci, že takových ortodoxních zastánců velkých, starých a pokud možno globálních brandů stále ubývá. To vůbec neznamená, že by klientům přestávalo být jedno, koho a co si na trhu právních služeb kupují. Prostě jen v rámci optiky mezinárodního trhu se postupně vžívá, že skupina 1 nejsou již jen nejlepší mezinárodní firmy, ale sem tam i ty nejlepší lokální a většinu to nepřekvapuje ani nepohoršuje. Je to asi přirozený chod, když jde velký zahraniční investor do ČR prvně, logicky zavolá někomu, koho zná nebo koho zná jeho kamarád. Ale pak nás vidí na druhé straně, osahá si, že umíme srovnatelné, a někdy díky lepší znalosti místních poměrů dokonce i lépe, a příště už zavolá. Pokud jde o místní klienty, zaznamenáváme pro nás příjemný trend. Zatímco v prvních dekádách po revoluci většina českých klientů neuměla rozlišovat mezi různými druhy advokacie, tak dnes už začíná fungovat dělení na dobrá značka, výborná značka, prvotřídní značka, a to je milé. Na tohle jsou v zemích typu Anglie či Německa zvyklí dávno.
Řekl jste, že s fenoménem „nejsou dost mezinárodní, globální a staří“ jste nikdy moc bojovat nemuseli. Jak je to možné?
Je pravda, že PRK, tehdy ještě advokátní kancelář Procházka Randl Kubr, původně prorazila mezi špičku skrze věhlas v oblasti bankovnictví, kapitálových trhů a financování, což je ve světě tradičně doména špičkových londýnských kanceláří. Neboli mezi ostřílenými kmety jsme uspěli už v devadesátých letech, jako začátečníci.
Máte pravdu, začínali jsme na něčem, k čemu se většina složitě propracovává. Zatímco v oblasti fúzí akvizic nebo na realitním trhu se tak nějak pohybuje téměř každý „obchodní“ právník, právo omotané kolem financování, kapitálových trhů, bankovních obchodů a regulací, to všechno je považováno za jakousi elitní specializaci. Trochu proto, že největší finanční obchody se dělaly v největších finančních centrech, jakými jsou Londýn nebo New York, trochu pro velké objemy, o které tam často běží, trochu proto, že banky, kapitálové trhy ale například i veřejně obchodované firmy prostě podléhají vyšší míře regulace a dohledu.
Myslím, že nás od počátku brali i k jinak velmi „hlídaným“ transakcím prostě díky jisté jinakosti, kterou v sobě Procházka Randl Kubr přinesli na český trh právních služeb. Jsou to Češi, kteří vyrostli a vystudovali v zahraničí, konkrétně ve Švýcarsku, a začínali v zahraniční kanceláři. To je činilo velmi odlišnými, jak v rovině osobní, tak profesní. Měli to, co nám ostatním většinou chybělo… člověk tomu ještě úplně nerozuměl, ale cítil už jako koncipient, že v sobě mají identitu elity, aniž by se za elitu vydávali, přirozeně v sobě nosili hodnoty, které my jsme teprve hledali. Jejich zahraniční zkušenost a vzdělání v kombinaci s českými kořeny jim dávaly naprosto unikátní pracovní postavení, které je odlišovalo od tradičních českých advokátů a zároveň představovalo zajímavou alternativu k zahraničním kancelářím, které v té době „učily“ český právní trh dělat mezinárodní transakce.
V posledních letech jste byli několikrát mezinárodně i v rámci domácích žebříčků vyhodnoceni jako nejlepší národní firma, minulý rok například jako nejlepší firma v oblasti korporačního práva. Čemu za to vděčíte? A co to pro vás znamená do budoucna? Znamená to pro firmu nějakou změnu?
Běžná a očekávatelná odpověď, by asi byla „… vděčíme důvěře našich klientů, odbornosti a zkušenostem našich lidí, citu pro právo i pro obchod…“ Tedy tomu, že děláme všechno, co se dělat má. Ale já myslím, že náš úspěch jde a vždycky šel ruku v ruce i s tím, že jsme prostě trochu jiní, jak jsem už zmínil. Uvnitř, i takzvaně na výstupu. Určitě jsme jiní i v tom, jak velice rozmanitá je dnes skladba našich partnerů a jak demokraticky je firma řízená. Jeden druhému nepřekážíme a současně se plánovaně doplňujeme. Nemá to vypadat jako idyla, ale myslím, že to je docela dobrý základ pro stabilní fungování, při zachování původních hodnot a cílů. Nepočítáme úspěch na počty akvizic, ale na kvalitu práce a spokojenost klientů. I svou. Jinak jsme ale za tahle ocenění rádi i proto, že jsou hlasitým potvrzením toho, co říkáme, tedy že jsme full-service firm, firma, která nabízí komplexní právní poradenství. V jisté době totiž ta naše bankovní identita marketingově mátla. Vypadalo to, že nic jiného neumíme. Ve skutečnosti je to samozřejmě naopak… Financování obecně je základem veškerého podnikání. Ať financujete byznys pomocí úvěru, nebo seženete private equity či venture capital, nebo jdete pro peníze na burzu. Takže když máte ruce ponořené v banking, finance, capital markets, jste logicky až po uši i v M&A, v soutěžním právu či ve všem, co souvisí s nemovitostmi. Tyto oblasti jsou propletené i do dalších směrů. Při projektovém financováni se často financují nemovitostní projekty. Při M&A velmi často řešíme otázky pracovního práva atd. Zkušenosti ze všech oblastí obchodního práva pak zúročujeme v oblasti sporové agendy a v arbitrážích.
Která oblast práce si tedy v současnosti ve vaší kanceláři vede nejlépe? A jaké zakázky byste zařadil mezi vaše nejvýznamnější úspěchy na zmíněném poli?
Byli jsme u klíčových obchodů bankovního a kapitálového trhu, například když NWR nebo AWG šly na burzu, když Evropská investiční banka nebo Hlavní město Praha vydávaly dluhopisy, ale stejně tak jsme byli u největších lokálních akvizic, tedy například když CVC Capital kupovala Staropramen a i nyní, když jej od CVC koupila skupina Molson Coors, což jak asi víte, byla v obou případech akvizice roku, nebo když před časem Volksbank přecházela do rukou ruské Sberbank. Podobně nás najdete u největších akvizic realizovaných na Slovensku. Neboli naše kancelář stojí dlouhodobě na několika pilířích. Ačkoliv nejčastěji se nám přisuzuje renomé v oblasti bankovnictví, srovnatelně silnou pozici máme v oblasti všeobecného korporačního práva, soutěžního práva, u M&A, v nemovitostech, u soudních sporů nebo u pracovního práva. Význam jednotlivých oblasti se pochopitelně v čase přelévá v závislosti na ekonomických podmínkách. Tu se na nás valí jedna bankovní transakce za druhou, jindy převládají klasické akvizice.
Utrpěla vaše firma úderem globální finanční krize v letech 2007−2008, nebo vás více ohrozily její následné dopady? Jak se vaše práce pod vlivem těchto událostí proměnila?
Finanční krize se spíše než v objemu práce projevila na cenách právních služeb. Na jedné straně je u celé řady ekonomických subjektů patrná snaha o úsporu nákladů za externí služby, čímž dochází k tlaku na ceny. Toho samozřejmě využily některé kanceláře, které se rozhodly růst cestou agresivní cenové politiky a realizováním co největšího objemu zakázek za nepřiměřeně nízké ceny. Tím někdy dochází k degradaci právních služeb, což se nakonec obrací zpátky proti spotřebitelům právních služeb, tedy klientům. Všichni totiž víme, na čem šetří naše PR agentury, konzultanti a další firmy v sektoru služeb, kde největší nákladovou položkou jsou personální náklady, když jim začneme příliš šlapat na paty. Prostě například nám místo dobrých lidí posílají špatné, místo zkušených nezkušené. Nízké hodinové sazby vyrovnávají nárůstem hodin. Nebo nutí své lidi pracovat na 10 věcech najednou. A obdobně je tomu tam, kde se podbízejí advokáti. Naše kancelář se rozhodla nejít touto cestou, a soustředit se i nadále především na vysoce odbornou práci s vyšší přidanou hodnotou. Přestože klientům nabízíme také běžné produkty jako korporátní údržbu nebo vymáhání obchodních pohledávek, soustředíme se především na transakční práci a díky přítomnosti nejlepších českých akademiků také na ty věci z oblasti smluvní či korporační, které představují právní, či manažersko-ekonomicko-právní „oříšek“. To celé pochopitelně vyžaduje jak zapojení seniorních partnerů kanceláře na jednotlivé mandáty i dalších seniorních právníků a jejich služby není možné dlouhodobě nabízet pod určitou cenovou hranici.
Jste ve své firmě partnerem; jaká cesta vás do této pozice přivedla?
Můj prastrýc a kmotr Robert byl právníkem vystudovaným za první republiky. Znal jsem ho jako staršího, moudrého pána s vynikajícím historickým přehledem a zajímavými politickými názory. Jako student gymnázia jsem se občas vkradl do jeho nadité knihovny plné cenných filozofických a politických svazků. Bylo velmi zajímavé porovnávat dobové prvorepublikové prameny s oficiální komunistickou verzí historických událostí. V té době jsem si nějak spojil právní profesi se vzdělaností. Jinak ke své současné pozici jsem se dostal relativně standardní cestou. Už během studií na právnické fakultě jsem pracoval jako student-praktikant v advokátní kanceláři. Po pražské právnické fakultě jsem nastoupil jako koncipient v PRK. Tehdy to byla malá kancelář se třemi partnery, kteří, byť Češi, vyrostli a vystudovali v zahraničí a získali zkušenosti v mezinárodních kancelářích.
A abych podpořil to, co PRK činilo odlišnou, tedy kombinace mezinárodní a lokální identity, využil jsem možnosti postgraduálního studia na Suffolk University Law School v Bostonu, která mi umožnila absolvování LL.M. programu formou takzvané summer school rozloženého do čtyř let. Krom toho, že jsem si zlepšil angličtinu a naučil se hodně o skutečném propojení práva s obchodem, zamiloval jsem se do amerického systému státu a práva. Naštěstí jsem také pochopil, že jde o tak hluboce odlišný koncept, jdoucí daleko nad rámec běžně zmiňovaného precedentu versus zákona jako jediného pramene práva, že není správné přemýšlet o tom, jak přenést „právní Ameriku“ do České republiky a musíme být vždy velmi opatrní, chceme-li něco transplantovat. Ale inspirovat se v některých přístupech jistě můžeme.
Co vám nejvíc komplikuje práci?
Za největší problém v odborné rovině považuji odtržený vývoj judikatury v oblasti obchodního práva od obchodní praxe. Dnes a denně se setkáváme s rozhodnutími, která popírají běžnou logiku, v lepším případě pouze běžnou obchodní logiku, v horším prostě jde o rozhodnutí mimo selský rozum.
Teď nedávno například Nejvyšší soud dovodil, že smlouvu o smlouvě budoucí mohou mezi sebou uzavřít jen účastníci, kteří mají v úmyslu uzavřít mezi sebou budoucí smlouvu. Smlouvu mezi dvěma účastníky, kterou se jeden z nich zavázal uzavřít se třetím subjektem, pak soud označil za nepojmenovanou smlouvu, která není smlouvou o smlouvě budoucí, a zároveň řekl, že taková smlouva je neplatná pro rozpor s kogentními ustanoveními. Záměrně se zde dopouštím jistého zjednodušení a vůbec nemám v úmyslu polemizovat s právními argumenty NS. Věřím, že z formálního hlediska je rozhodnutí precizně odůvodněné. Jenže onen formalismus je právě základním nedostatkem našich soudů. Forma nám příliš často předchází obsah.
Podstatou problému pak v praxi je to, že přece v obchodních transakcích běžně vzniká potřeba, aby se jeden subjekt zavázal druhému, že v určité době uzavře smlouvu s třetím. Zkuste si třeba představit projektové financování, ve které se dlužník nemůže zavázat uzavřít smlouvu o dílo se stavební firmou, která má projekt realizovat. To je prostě Absurdistán.
Současně mám ještě jedno přání, a sice, aby se právu obecně neubíralo na jeho statusu, jeho významu, jeho svébytnosti. Nekvalitním zákonodárstvím, nekvalitním právním poradenstvím či špatnou judikaturou, zaměňováním práva s jinými disciplínami a fušováním všech možných profesí do práva, politiky počínaje, ekonomy konče. Nutno říci, že si za to často můžeme my právníci sami, přímo i nepřímo, prostě tím, že o právu pochybujeme tam, kde ho máme držet, a tlačíme ho tam, kde by se společnost obešla bez něj. Za největší společenský problém považuji korupci. To je ovšem na samostatnou knihu.
Jak hodnotíte vývoj, podle něhož dochází ke komoditizaci advokacie? Cítí se tímto trendem vaše firma ohrožena?
To je částečně přirozený a i globální jev, částečně ale asi hraje roli i postkomunistický naturel České republiky. Přirozený v tom, že za posledních dvacet let se mnohonásobně zvýšil počet advokátů. V loňském roce překročil jejich počet 10 000. To pochopitelně vede k tomu, že advokáti musejí hledat nový prostor na trhu právních služeb. Stejně jako v jiných oblastech: například v bankovnictví přirozeně došlo k rozlišení služeb pro spotřebitele, privátní klientelu a pro podnikatele.
Předpokladem pro efektivní poskytování služeb je samozřejmě jistá standardizace právních služeb. Pokud tedy advokát poskytuje poradenství ve velkém množství srovnatelných, opakujících se případů, může nabídnout podstatně nižší cenu právní služby. Tady je potřeba si uvědomit, že zatímco na jednu hodinu právní služby v komplikovaných případech připadá řada hodin studia studia judikatury a literatury, interních debat, hledání různých řešení, zvažování rizik a tak podobně, které se vždy nedají klientům účtovat, u komoditní služby je tento typ časových výdajů mnohem nižší nebo žádný.
Pokud existuje poptávka po komoditních právních službách například v oblasti poradenství při získávání spotřebitelských úvěrů nebo uplatňování nároku z vad zboží a podobně, nevidím nic špatného na tom, ze někteří advokáti na tuto poptávku reagují. Naopak je užitečné, když se spotřebitel může poradit s advokátem před uzavření smlouvy nebo o svých právech při reklamaci vadného zboží. Považuji však za zásadní, aby i při tomto typu služeb byly dodrženy základní atributy výkonu advokacie. To znamená, že tato služba musí být poskytnuta způsobem, který nesnižuje důstojnost advokátního stavu, prostřednictví kvalifikovaných advokátů a v přiměřeném rozsahu pomocí advokátních koncipientů, v adekvátních prostorech, které umožňují zachovat důvěrnost a řádné vedení spisu. Jako závažný problém bych viděl, kdyby takové služby byly poskytnuty pod záštitou advokáta, ovšem nedostatečně kvalifikovanými osobami, například bez právnického vzdělání. Z činnosti v kontrolní radě České advokátní komory jsem si vědom toho, že někteří advokáti zaměstnávají armádu koncipientů jako levnou pracovní sílu. To je samozřejmě nežádoucí, protože účelem praxe koncipienta je získávat potřebnou praxi pro výkon advokacie, ne otročit. Na tento jev se advokátní komora rozhodla reagovat omezením počtu koncipientů, které může školit jeden advokát. Nicméně, jak jsem již uvedl, v PRK se zaměřujeme na privátní a korporátní klientelu, takže tento vývoj jde trochu mimo nás, byť jistá míra komoditizace je patrná i tam. Celá řada transakcí se za posledních dvacet let velmi standardizovala. Zatímco v polovině 90. let byla každá akvizice nebo každé financování unikátní, dnes je celá řada těchto transakcí standardní. Do jisté míry se standardizovala také právní dokumentace, takže dnes již nespočívá unikátní know-how kanceláří v tom, ze mají vzory na jednotlivé smlouvy, ale spíš v tom, ze s těmito vzory umějí pracovat, že rozumějí jejich vnitřní logice a ekonomické podstatě transakce a umějí základ dokonale přizpůsobit konkrétním specifikům transakce.
Jak vnímáte současné legislativní změny − například rekodifikace a podobně? Jsou to kroky správným směrem?
Rekodifikaci vnímám velmi pozitivně. Jak jsem již také řekl, největším problémem je stávající výklad práva. Věřím, že nový občanský zákoník přinese v tomto ohledu vítané změny. Dominující princip smluvní volnosti, dispozitivnosti a důraz na preferenci platnosti právních úkonů před neplatností jsou velkým příslibem nových časů.
Jak hodnotíte zpřísnění advokátských zkoušek a návrh na prodloužení koncipientské praxe na pět let?
Podle mého názoru bychom měli mluvit spíše o jejich modernizaci. A to souvisí s modernizací systému vzdělávání. A tím druhým to začíná. Lektoři dnes mají příliš odlišnou kvalitu, často se nevěnují aktuálním otázkám v jednotlivých oborech, nemají představu o trendech atp. Současně systém zkoušek nijak nezohledňuje realitu vysoké specializace advokacie. Jakkoliv souhlasím s tím, ze advokát, stejně jako lékař, má mít poměrně rozsáhlé všeobecní právní znalosti a zkušenosti, soudím, že jinou úroveň znalostí a dovedností je možné vyžadovat od specialisty na trestní právo a jinou od komercionalisty.
Osobně si dovedu docela dobře představit, že by zkouška měla dvě části, obecný test, který by měřil průřezové znalosti kandidáta, a část ústní, kde by si již koncipient mohl vybrat svoji specializaci. Samozřejmě že taková informace o typu specializace by byla veřejně dostupná, aby si potenciální klient mohl případně ověřit, na co že se jeho advokát vlastně hlásil u zkoušek.
Pokud jde o délku koncipientské lhůty, domnívám se, že tři roky jsou v zásadě dostačující. Nicméně pokud by došlo k prodloužení lhůt u ostatních právnických profesím jakými jsou soudci, státní zástupci a notáři, bylo by nutné zvážit dorovnání lhůt pro vstup do advokacie, aby kandidáti nemohli zneužívat odlišné doby praxe.
