Sprechen wir Deutsch, oder...? | E15.cz

Sprechen wir Deutsch, oder...?

Bundesbank
Bundesbank
• 
ZDROJ: archiv

Arthur Braun, M.A., bpv Braun Partners

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jakých nejčastějších právních chyb se dopouštějí české firmy ve vztazích s německými podniky? Především špatně mluví německy a ne plně chápou některé důleižté principy evropského práva.

Již více než dvě desetiletí se intenzivně rozvíjejí německo-české obchodní vztahy v podmínkách tržní ekonomiky. Ve valné většině případů se tak děje bez větších problémů. Jako advokát, který je však často konfrontován právě s patologickými případy, bych chtěl uvést okruhy problémů, které se týkají českých firem.

Zdrojem nedorozumění mohou být nedostatečné znalosti odborné právní terminologie. Už tolikrát jsem se bohužel setkal s tím, že ve svém oboru vysoce kvalifikovaní čeští inženýři či ekonomové podepsali smlouvy v němčině, aniž by jim v konečném důsledku plně rozuměli. Ale není to jen věcí předsudků, že se německá strana drží uzavřených smluv. Zpravidla nejsou možná dodatečná jednání jenom z toho důvodu, že někdo neporozuměl té či oné části smlouvy. I pro právní jazyk proto musí stát před zrodem každé smlouvy odborně kvalifikovaní a kvalitní překladatelé.

Jestliže se smluvní strany shodnou na angličtině jako kontraktačním jazyku, bývá právní chaos zpravidla ještě větší, neboť anglický právní jazyk nepřiléhá zrovna přesně na náš kontinentální právní systém, a také proto, že jen zřídka vládnou obě strany dostatečně kvalitní angličtinou. Tak se může leckdo domnívat, že uzavřel závaznou kupní smlouvu, přičemž se z právního hlediska jedná pouze o letter of intent, tedy o nezávazný projev vůle.

Mylné představy mohou vznikat i z nesprávného porozumění aplikovanému právu. V rámci EU totiž není vše upraveno jednotně. Ačkoli jsou si oba právní systémy podobné, což představuje obrovskou výhodou, stále jsou zde drobné rozdíly.

Uzavírá-li český podnik kupní smlouvu o věcech movitých, musí mít vždy na paměti, že v obou zemích v zásadě platí úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG), která je velmi podobná českému obchodnímu zákoníku. Tuto úmluvu však zpravidla německá strana vyloučí ve svých všeobecných obchodních podmínkách. Pro německého prodávajícího pak platí zase jen německé právo. Rozdíly nejsou sice diametrální, ale v jednotlivých případech zde přece jen jsou. Jestliže kupříkladu zaplatím za zboží a platba nedojde z nějakého důvodu včas na účet prodávajícího, pak platí podle CISG a rovněž podle českého obchodního zákoníku, že rozhodný je okamžik připsání platby na účet prodávajícího. Zboží tedy nebylo včas zaplaceno, s čímž jsou spojeny úroky z prodlení, právo k odstoupení od smlouvy atp. Podle německého občanského zákoníku je však dostatečné, jestliže platba včas odešla, přičemž riziko prodlení s platbou nese prodávající.

Úroky z prodlení se pak také většinou řídí právem daného státu. Pro spotřebitele se v Německu pohybují v současné době kolem 5,37 % p.a. (tedy pod českými sazbami), pro podnikatele pak kolem 8,37 % p.a.
České firmy často nemají všeobecné obchodní podmínky, zatímco německá strana naopak často předloží dokonalé a pochopitelně ve svůj prospěch vypracované nákupní či prodejní podmínky, z nichž učiní součást smlouvy. Vzhledem k tomu, že soudy v Německu mohou u podnikatelů kontrolovat i všeobecné obchodní podmínky, bývají tyto často skryté v rámcových dohodách, které ve skutečnosti opravdu nebyly předmětem jednání.

Často se také neberou vážně soudní řízení, vedená v jiném státě. Děje se tomu tak z přesvědčení, které panovalo v devadesátých letech, že se lze spolehnout na to, že německý podnikatel raději vůbec nepodá návrh na zahájení řízení nebo (jak tomu skutečně bylo až do srpna 2001), že německý rozsudek nebude v České republice vůbec vykonatelný. Stále ještě není v povědomí všech českých podnikatelů, že v rámci celé EU (a ještě několika jiných zemí) jsou obchodněprávní rozsudky vydané členským státem EU bez obtíží vykonatelné. Nemohu se tedy spoléhat na to, že v novém řízení probíhajícím v Praze budou opětovně slyšeny mé námitky, týkající se vad dodaných věcí; zdejší soud totiž pouze zkoumá, zda byly dodrženy formální náležitosti v řízení konaném v Německu.

A právě u jedné z nejdůležitějších procesních otázek - soudní příslušnosti - bojují české firmy stále ještě málo o příslušný soud ve své domovské zemi. Přitom existuje i u neutrálních soudů důležitá domácí výhoda (obvyklý soud, známý právní zástupce, mateřský jazyk, žádné dlouhé cestování nebo tlumočníci), která by měla být pro české podnikatele důležitější než hádat se o splatnosti 60 nebo 75 dní. Počínaje reformou soudních poplatků k 1. září bude pro zdejší firmy ještě těžší sjednat si příslušný soud v České republice, neboť se zde procesní náklady pohybují alespoň u vyšších částek na značně vyšší úrovni než v Německu.

Insolvenční právo je stále ještě značně podmíněno domovskou zemí a německé insolvenční právo má kromě toho jednu zvláštnost: insolvenční správce může a zpravidla i vymáhá plnění firmy, která jde do insolvenčního řízení, ve lhůtě tří měsíců před podáním insolvenčního návrhu. Platí tedy právě u neznámých či finančně slabších smluvních partnerů, že je nutné opatřit si informace o bonitě druhé smluvní strany a i při dlouhodobé spolupráci stále sledovat finanční ukazatele svého smluvního partnera.

Na adrese www.insolvenzbekanntmachungen.de lze najít informace o insolventních smluvních partnerech. Obchodní rejstřík sice na stránkách www.unternehmensregister.de požaduje za většinu informací určitý poplatek, ale těchto pár euro je většinou velmi rozumnou investicí. Roční účetní uzávěrky jsou tam zpravidla k nahlédnutí zdarma.
Pro zdejší podnikatele je vstup na německý trh často prvním krokem na zahraniční půdu (Slovensko bude ještě dlouho považováno za tuzemsko). Na co však často zapomínají, je to, že je jejich ochranná známka chráněna pouze v České republice, přičemž ji zapomínají chránit svým jménem na německé toplevelové Domain.de. I v Německu existují vykradači domén a piráti na ochranných známkách.

Ještě dražší však je, jestliže český podnik poruší známkové nebo patentní právo třetích osob v Německu. Často k tomu stačí presentace na jednom z mnoha německých veletrhů. Specializované advokátní kanceláře pronásledují taková porušená práva velmi rychle a draze. Rozhodně by se neměl podceňovat systém upomínek (Abmahnungen), např. při porušení autorských práv (neoprávněné stahování hudby na internetu, což bude mít následek dopis právního zástupce s nárokem na úhradu nákladů ve výši 1000 EUR).

Český podnik zaměstnávající pracovní síly v Německu musí samozřejmě respektovat německé pracovní právo. V některých oblastech je opětovné propouštění zaměstnanců podstatně levnější než v České republice, zejména v menších provozech do deseti zaměstnanců. Kromě toho je tam však stále velká běžná byrokracie pro zaměstnavatele. Němečtí zaměstnanci si hájí svá práva povětšinou značně sebevědoměji. Protože se zaměstnavatelé chtějí vyhnout riziku pracovního práva tím, že zaměstnají zaměstnance na živnostenský list, dostávají se mnohé české firmy do pasti skrytého pracovního poměru. To, co se v Česku stále ještě často praktikuje jako „švarcsystém“, se v Německu tvrdě a častěji sankcionuje.

Český podnikatel, který chce zahájit prodej v SRN, často využije služeb obchodního zástupce. Mnohdy si přitom ale neuvědomí, že má obchodní zástupce při ukončení svého zastupování nárok na značné provize za dodané kontakty na klienty. Na rozdíl od České republiky může takový nárok na finanční vyrovnání vzniknout i u nezávislého obchodníka. To znamená, že nakoupí-li německá firma zboží české firmy na základě smlouvy se smluvním prodejcem (Vertragshändler) a splní-li ještě jiné požadavky, může uplatňovat při ukončení smluvního vztahu nárok na vyrovnání jako obchodní zástupce.
Někdy zapomínají české podniky i na daňové aspekty své činnosti v Německu. Zejména tehdy, vznikne-li stálá provozovna, musí se v Německu odvést daň z příjmů a živnostenská daň. Nezřídka taková pobočka začala s malými montážními pracemi a kontrola z finančního úřadu ji pak označí za stálou provozovnu (dauernde Betriebstätte). Podnikové kontroly provádí finanční úřad daleko častěji než v Praze.

Autor: Arthur Braun, M.A., bpv Braun Partners

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.