Smlouva není překážkou konání místního referenda Nálezy sp. zn. III. 263/09, sp. zn. III. 995/09 a sp. zn. III. 873/09
Na Ústavní soud se nezávisle na sobě obrátily tři přípravné výbory pro konání místního referenda, jimž nejprve zastupitelstvo vlastní obce a i následně krajský soud ve správním soudnictví zamítli návrh na konání místního referenda. Důvodem vždy byla skutečnost, že se obec smluvně zavázala s třetí osobou a tento závazek – interpretovaný v duchu zásady pacta sunt servanda – byl podle názoru soudu překážkou pro konání místního referenda, protože by rozhodnutí v místním referendu mohlo být v rozporu s právními předpisy.
Ústavní soud ale zaujal opačné stanovisko. Pokud by totiž soudy posuzovaly právní úpravu takto striktně, došlo by k faktickému umrtvení institutu místního referenda, a to s odkazem na předchozí uzavření smlouvy s jiným subjektem (např. smlouvy o smlouvě budoucí, nájemní smlouvy apod.). Výsledek referenda, spočívající v nesouhlasu občanů obce s významnou dispozicí s komunálním majetkem nebo s realizací určitého stavebního či průmyslového projektu na území obce, nemůže podle Ústavního soudu porušit právní předpisy ve smyslu zákona o místním referendu. Výsledek referenda – často pro developera nepříznivý - je nutno posoudit tak, že orgány obce jsou zavázány prosazovat názor svých občanů všemi dostupnými prostředky. Samotný výsledek místního referenda ale nemůže sám o sobě způsobit neplatnost smlouvy nebo změnu jejího obsahu. Ústavní soud doslova uvedl: „…žádným smluvním ujednáním mezi obcí a třetí osobou nelze předem vyloučit občany z přímého podílu na správě věcí veřejných. Pouhým poukazem na existenci předchozího soukromoprávního závazku nelze zabránit občanům obce, aby k určité otázce veřejného zájmu zaujali postoj demokratickým aktem místního referenda.“.
Rozhodčí doložka jako past Nález sp. zn. I.ÚS 199/11
Ústavní soud se zabýval ústavní stížností ženy, která si u úvěrové společnosti vypůjčila částku 13.000,- Kč. Svůj dluh pravidelně splácela, přičemž celou dlužnou částku, která včetně úroků a poplatků trojnásobně převýšila původní půjčku, doplatila pět dní po splatnosti. Věřitelská firma však nelenila, a uplatnila v rozhodčím řízení dříve podepsanou sankční biankosměnku k vymožení částky téměř 100.000,- Kč. Po vydání rozhodčího nálezu ve prospěch úvěrové společnosti nařídil okresní soud exekuci a krajský soud odvolání stěžovatelky odmítl.
Takový postup není pro Ústavní soud akceptovatelný. Obecné soudy pochybily už tím, že blíže nezkoumaly stejnopis rozhodčí smlouvy nebo rozhodčí doložky, protože podle zjištění Ústavního soudu se ve smlouvě o úvěru sice psalo o rozhodčím řízení, avšak smlouva samotná rozhodčí doložku neobsahuje. Účastník rozhodčího řízení proto nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním dopředu nesouhlasil a soudy tak porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces svým formalistickým postupem. Mimo to Ústavní soud ostře odmítl, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Postupy, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání musí být označena za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.
Konec dovolání v Čechách? Nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu u Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání je ze zákona limitována výčtem přípustných dovolacích důvodů, které nelze překročit, pokud ovšem – za splnění zákonných podmínek – nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. A je to právě onen zásadní právní význam, který poněkud nesystémově ční z občanského soudního řádu. Kdy má vlastně napadené rozhodnutí zásadní právní význam? To jednoznačně nevyplývá ani ze zákona, ani z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. I proto II. senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti, v níž bylo napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu a předložil plénu návrh na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, který zní:
„Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, … jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“.
Ústavní soud nad tímto návrhem dlouho uvažoval, a když posléze dospěl k rozhodnutí zrušit shora uvedené ustanovení, bylo to výsledkem dlouhých diskusí a těsného poměru hlasů (5 soudců z 15 bylo proti). Stěžejním argumentem pro zrušení tohoto ustanovení bylo zjištění, že napadené ustanovení je neurčitou až vágní právní normou, a v prostředí obecného soudnictví nepředstavuje předvídatelné právo. K tomu nepřispívá ani rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, která dostatečně nesjednocuje judikaturu a jednotlivá rozhodnutí Nejvyšší soudu jsou často ručena Ústavním soudem pro porušení práva na spravedlivý proces, resp. výkon ústavně zakázané libovůle.
Ústavní soud zrušil předmětné ustanovení s účinností od 1. ledna 2013. Není proto důvod k obavám, že by vznikla nepřekonatelná mezera v právu, která by situaci stran soudního řízení ještě zhoršila. Naopak, zákonodárce má nyní příležitost přijmout novou úpravu institutu dovolání, která bude efektivní pro Nejvyšší soud, ale současně slučitelná s ústavním pořádkem.
