To nejlepší z Ústavního soudu | E15.cz

To nejlepší z Ústavního soudu

Göttinger
Göttinger
• 

JUDr. Vlastimil Göttinger

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Aktuality z judikatury ústavního soudu – výběr klíčových a nejzajímavějších rozhodnutí za duben 2012 přímo od pramene.

Exekuce a falešný podpis nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11

Společnost zabývající se službami elektronických komunikací uzavřela – dle svého tvrzení – smlouvu o objednávce neveřejné telekomunikační služby poskytované v rámci privátní sítě. Jejím klientem měla být starší paní – důchodkyně, která se posléze u Ústavního soudu domáhala ochrany. Součástí smlouvy byla rozhodčí doložka, podle níž je rozhodce oprávněn spor projednat a rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů bez ústního jednání. Tak se ostatně i stalo. Důchodkyni byla v rozhodčím řízení uložena povinnost zaplatit částku 113 892 Kč s úrokem z prodlení a následnému návrhu na nařízení exekuce na majetek stěžovatelky vyhověl obvodní soud. To už se celkové vymáhané náklady vyšplhaly na 238 000 Kč. Stěžovatelka marně namítala, že smlouvu nepodepsala a její podpis je padělaný. Marně poukazovala na kriminalistickou expertizu policie, podle které byl její podpis na smlouvě padělán. Odvolací soud vše odmítl s tím, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce a s tím, že vznesenými námitkami bylo možné zabývat se pouze v rámci nalézacího řízení.

Přestože Ústavní soud souhlasil s tezí obecných soudů, tedy že proti usnesení o nařízení exekuce skutečně nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, dovodil dále, že soudy měly zkoumat již primární skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, mezi něž nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Pokud se odvolací soud odmítl zabývat námitkami stěžovatelky o tom, že smlouva o poskytování služeb vedlejším účastníkem je fiktivní s odkazem na důkaz grafologickou expertizou zpracovanou orgány policie, pak tím zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a Ústavní soud musel rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Ten by měl rozhodnout znovu a respektovat ustálený právní názor Ústavního soudu, že i v řízení před rozhodci má účastník sporu právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Soudní průtahy a rostoucí cena nemovitosti nález sp. zn. I. ÚS 216/09

Když se pan P. v roce 2001 rozvedl, bylo to po tuhé právní bitvě. Ta bitva trvala celých patnáct let a bylo zjevné, že velký díl viny na tom nese i okresní soud, který svými průtahy délku procesu zavinil. Pan P. se domníval, že v důsledku této chyby musel své bývalé manželce vyplatit o 230 000 Kč více, než kdyby byl soud rozhodl bez průtahů. O tuto částku totiž vzrostla cena nemovitosti (v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů) za dobu jejich sporu. Pan P. proto zažaloval stát o stejnou částku, a to ve formě náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem okresního soudu. Neuspěl. Neuspěl ani při odvolání, ani u Nejvyššího soudu. Obrátil se proto na Ústavní soud s tvrzením, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud jeho argumentaci nepodpořil a návrh zamítl. Ve věci sice docházelo k průtahům, ale ty nebyly způsobeny výlučně nečinností soudu. Přispěla k nim i nutnost opakovaného vypracování znaleckých posudků na ocenění nemovitosti, protože stěžovatel tvrdil, že do nemovitosti investoval svoje prostředky za účelem její modernizace. K průtahům přispěli i sami účastníci svou neochotou řešit věc smírně a opakovanými procesními návrhy, které soud respektoval. Ústavní soud se zabýval především tím, zda je požadovaná částka vůbec škodou a zda vznikla v příčinné souvislosti se shora konstatovaným nesprávným úředním postupem. Nebýt extrémní délky řízení, zaplatil by stěžovatel na vypořádacím podílu menší částku. Časový faktor však vedl k tomu, že došlo i ke zvýšení ceny té části nemovitosti, která nakonec připadla stěžovateli. Ústavní soud proto uzavřel, že rozdíl mezi výší skutečně vyplaceného podílu bývalé manželce v řízení, ve kterém došlo k průtahům, a výší podílu, který by byl povinen zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, nemůže představovat škodu.

Vyjádření k návrhu a náklady zastoupení nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11

Dva subjekty vedly soukromoprávní spor, jehož předmět je pro tuto chvíli irelevantní. Strana, která při odvolání nebyla úspěšná, podala dovolání k Nejvyššímu soudu. K němu se stěžovatelé – na výzvu soudu – písemně vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce. Dovolání však bylo coby nepřípustné odmítnuto a Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, protože „žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly“. Toto rozhodnutí v roce 2010 Ústavní soud zrušil a pokáral Nejvyšší soud, že přehlédl, že žalobci podali písemné vyjádření k dovolání žalovaného. Poté Nejvyšší soud rozhodl znovu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů, neboť náklady stěžovatelů na odměnu advokáta za sepsání vyjádření k dovolání nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva v situaci, kdy je ze samotného obsahu dovolání zřejmá jeho nepřípustnost. Takové rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohlo obstát a Ústavní soud je zrušil. Jak uvedl, mezi elementární pravidla soudního řešení sporů patří garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu. Nejvyšší soud tak fakticky sankcionoval stěžovatele za to, že v dovolacím řízení vystupovali aktivně a řádně hájili svá práva. Ačkoli stěžovatelé zastávali názor o neexistenci právní otázky v podaném dovolání, natož pak otázky zásadního právního významu, nemohli se o své přesvědčení s jistotou opřít a spoléhat se, že Nejvyšší soud bude téhož názoru (je-li nota bene rozhodnutí o přijatelnosti dovolání závislé jen na uvážení Nejvyššího soudu). Nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení tak Nejvyšší soud nezasáhl jen do práva na spravedlivý proces, ale též do vlastnického práva stěžovatelů.

Autor: JUDr. Vlastimil Göttinger

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah