Tvář Ústavnosti | E15.cz

Tvář Ústavnosti

Replika lodi Mayflower
Replika lodi Mayflower
• 
Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Čas od času mě zamrzí, že nejsem obdařen výtvarnými sklony či skladatelským nadáním, píše ústavní soudce Stanislav Balík. Naštěstí, jak víme, je obdařen sklony literárními.

Zamrzí mě to obvykle tehdy, když prožívám umělecký zážitek z díla, jež je svým obsahem provázáno s ústavností, k jejíž ochraně jsem byl povolán. Těší mě, že očividně nejsem sám, kdo takto lituje, jakož i to, že uměleckých inspirací ve vztahu k výtvarnému či hudebnímu pojetí ústavnosti je nekonečná řada. O prvé adventní neděli, tedy 9. prosince 2012, tak například na koncertě konaném brněnskou pobočkou České advokátní komory zazněla v brněnském Besedním domě jako první skladba Polní mše Bohuslava Martinů.

Bohuslav Martinů – jak známo – patřil k hudebním skladatelům, pro něž neplatilo inter arma silent musae.

V době, kdy po německé okupaci českých zemí nebyl v roce 1939 z důvodu věku přijat za vojenského dobrovolníka ve francouzské armádě, vyjádřil Martinů svoji podporu těm, kteří měli bojovat za obnovenou svobodu, hudbou. Sám o tom napsal:

„V Paříži, seskupeni okolo kolonie, pracujeme na odboji, posilováni zprávami krajanů amerických a jejich pomocí. Naši hoši jsou mobilizováni a odjíždějí na jih Francie a my, kteří jsme v Paříži, hledáme, co bychom jim poslali, abychom zůstali v kontaktu s nimi. V té době přistupuji k práci na Polní mši, která je určena našim hochům v táborech… Chtěl bych jim poslat skladbu, kterou by sami provedli a o které by věděli, že je psána pro ně – že na ně vzpomínáme a že jsme s nimi.“

Bohuslav Martinů nezůstal jen u Polní mše. Poté, co se v srpnu 1943 dozvěděl o lidické tragédii, stihl do 28. října 1943, kdy měla v podání Newyorské filharmonie premiéru, složit symfonickou větu Památník Lidicím. Jako pomyslný lakmusový papírek demokratičnosti a vztahu toho kterého režimu k ústavnosti poslouží zjištění, jak příslušný režim zacházel či zachází s umělci, kteří ústavnosti vyjádřili úctu.

Za „emigranta a zaprodance buržoasie“ prohlásila Bohuslava Martinů kritika v éře působení Zdeňka Nejedlého jako ministra kultury, až dvacet let po smrti směl být Martinů pochován v rodné Poličce…Byl to obrovský nevděk k umělci, který byl velkým vlastencem s citem pro demokracii a ústavnost…

Připomínka historie vzniku Polní mše i osudů komponistových budiž vzata i jako typická ukázka toho, že ústavnost patří všem, a nikoli pouze konstitucionalistům či výlučně oněm, kteří si mediálně rádi nechávají říkat „ústavní právník“.

Začalo to na Mayflower

Za jeden z prvních aktů americké konstitucionalistky 17. století jsou pokládána Mayflowerská kompaktáta, písemná úmluva, kterou sepsali předáci skupiny anglických osadníků Otců poutníků (Pilgram Fathers) a zakladatelé osady New Plymouth na lodi Mayflower před přistáním na pobřeží dnešních Spojených států amerických v listopadu 1620:

„Ve jménu Páně, Amen. My, jichž jména jsou podepsána, věrní poddaní našeho vznešeného svrchovaného pana krále Jakuba, z Boží milosti krále Velké Británie, Francie a Irska, ochránce víry atd., podniknuvše pro slávu Boží a prospěch křesťanské víry a pro čest našeho krále a země cestu, abychom založili první osadu v severních krajích Virginie, uzavíráme touto listinou slavnostně a navzájem před Bohem a jeden před druhým úmluvu a sami sebe navzájem pojíme v občanské těleso politické, pro lepší svoje uspořádání a podporu cílů svrchu zmíněných, a z této moci vynášeti, ustanovovati a tvořiti takové spravedlivé a rovné zákony, nařízení, akty ústavy a řády, jak bude uznáno za nejprospěšnější a nejvhodnější pro obecné blaho osady, této pak slibujeme veškeré patřičné poddanství a poslušnost. V čehož existenci jsme tu podepsali svá jména u mysu Cod dne 11. listopadu osmnáctého roku vlády našeho svrchovaného pána, krále Jakuba z Anglie, Francie a Irska a padesátého čtvrtého ve Skotsku. Léta Páně 1620.“

Smí být vůbec současná ústavnost ještě popisována takto prostými a všem srozumitelnými slovy?

Vystačí se dnes v intencích módních trendů konstitucionalistiky jenom s pouhou úlitbou v podobě nahrazení slávy Boží „prozařováním Ústavy celým právním řádem“, anebo se ještě navíc sluší ústavnosti vylepšit make-up pomocí přípravků v podobě slůvek typu minimálně paradigma a doktrína nebo jí pomyslně vylepšit účes hojnými citacemi ze zahraniční literatury, které se pomocí tlačítek Ctrl, C a Ctrl, V přenášejí snadno z textu do textu, aniž by bylo třeba kdy držet příslušnou knihu či časopisecký článek v ruce?

V čem se přitom od Mayflowerských kompaktát z hlediska literárního i obsahového výrazně liší Preambule Ústavy České republiky?

„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

I pro Preambuli Ústavy České republiky je ostatně k dispozici nepřekonatelné hudební vyjádření jejího textu v podobě Smetanovy Mé vlasti.

Hymna z pera „skromného človíčka“

Nikoli náhodou tvoří součást ústavního pořádku tradičně i ustanovení o hymně.
Jedním z nejcharakterističtějších příkladů vzniku hymny v úzkém kontextu ochrany ústavnosti je francouzská národní hymna, Marseillaisa.

Také Marseillaisu složil Rouget de Lisle, slovy Stefana Zweiga „skromný, bezvýznamný človíček, který se dokonce ani sám nepokládá za velkého komponistu“, v období blížící se války na ochranu svobody. Provedena poprvé ve Štrasburku měla úspěch, pak jí ale hrozilo totéž co ostatním Rougetovým skladbám, totiž zapomnění.

„Ale skutečná síla nějakého díla se natrvalo nikdy neskryje ani nedá zapovědět. Umělecké dílo může upadnout v zapomenutí, může být zakázáno, může se na ně navršit prach, vždycky si nakonec to, co je prazákladní, vybojuje vítězství nad tím, co je pouze dočasné. Měsíc, dva měsíce není slyšet o bojovné písni rýnské armády. Vytištěné a ručně opsané exempláře leží na skladě anebo putují lhostejnýma rukama. Vždycky však stačí, jestliže nějaké dílo nadchne byť i jen jednoho jediného člověka, protože z každého opravdového nadšení se vždycky zrodí nový tvůrčí čin. Na druhém konci Francie, v Marseille, pořádá 22. června Klub přátel ústavy banket pro dobrovolníky, kteří odcházejí do pole. U dlouhých stolů sedí pět set ohnivých mladých mužů v nových uniformách Národní gardy,“ popisuje Stefan Zweig v Hvězdných hodinách lidstva prostředí, v němž student medicíny Mireur zapěl namísto projevu Rougetovu píseň, která tentokrát strhla posluchače, záhy dostala název Marseillaisa a stala se nakonec francouzskou hymnou…

Dovolím si připomenout, že ústavnost je zrozena z lidu, chrání společnost a měla by být v zájmu jednotlivce i celku bedlivě ochraňována.

Ústavnost není v naznačeném směru osamocena. Nutno říci, že na rozdíl od spravedlnosti však není dosud běžně symbolizována.

Ústavnost je mladší než spravedlnost, je novověkou vrstevnicí svobody.

„Pokládáme za samozřejmé ty pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že Stvořitel je obdařil jistými nezcizitelnými právy, že mezi těmi jsou život, svoboda a právo na hledání štěstí. Že k zabezpečení těchto práv ustanovují se mezi lidmi vlády, odvozující svou spravedlivou moc ze souhlasu těch, kterým vládnou…,“ uvádí se mimo jiné v Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776.

Na památku pomoci Francie v následné válce za nezávislost byla dne 4. července 1886 věnována Spojeným státům americkým nejslavnější socha Svobody, dílo sochaře Frédérica Augusta Bartholdiho. Tvář Bartholdiho Svobodě propůjčila Isabella Eugenie Boyerová, vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi.
Jaká je asi tvář ústavnosti?

Snazší by to bylo jistě s vyobrazením obličejů těch, kteří její autoritu neuznávají. Nemaloval je například již nizozemský malíř Hieronymus Bosch?

Jak se vyhnout ústavnímu positivismu

Ztotožňovat ústavnost pouze s textem ústav by jistě bylo nevkusným projevem vrcholného positivismu.
„Nestačí, abychom pojednali o politické svobodě a o jejím vztahu jen k svobodě ústavní, musíme se také podívat, jaký má vztah k občanu.

Pravil jsem, že v prvním případě záleží svoboda na určitém rozdělení trojí moci, naproti tomu v druhém případě se musíme na ni dívat s jiného hlediska. V tomto případě spočívá svoboda v bezpečnosti skutečné nebo domnělé.
Může se státi, že ústava bude svobodomyslná, ale občan svobodný nebude; nebo naopak občan bude svobodný, ale ústava svobodomyslná nebude. V takovýchto případech bude ústava svobodomyslná ve smyslu právním, nikoli však skutečně, občan pak bude svobodný skutečně, nikoli však podle práva.

Jen zákonná ustanovení nebo spíše jen základní zákony tvoří podstatu svobody vzhledem k ústavě. Ale svoboda týkající se občana může býti výsledkem mravů a obyčejů nebo napodobení druhých…,“ napsal Charles Montesquieu ve spise O duchu zákonů neboli o vztahu, který zákony musí mít k ústavě každé vlády, k mravům, podnebí, náboženství, obchodu etc.

Ústavnost v podobě, v jaké ji vymezil i názvem svého díla Montesquieu, zahrnuje přece více než samotné normy ústavního práva.

Ústavnost v subjektivním pojetí je pak podle mého názoru i každému individuálně nastavené zrcadlo k představení toho, čemu jsme či bychom měli být „my, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu“ obecně i v jednotlivých případech konkrétně ochotni i zavázáni poskytnout naše „odhodlání“.

Má výuka historie přinést pouhou neuspořádanou směs pitoreskních historek, nebo naopak analýzu historických tradic, které k pochopení ústavnosti nepochybně patří?

Nemá výklad o historii národní, evropské a světové posloužit především k hledání a následování vhodných vzorů?
Jak si představujeme kněžnu Libuši, která bývá pokládána za pramáti české ústavnosti?

Přednášku O smyslu českých dějin, proslovenou 9. listopadu 1928, uzavřel český historik Josef Pekař slovy:
„Výsledkem mého výkladu našich dějin je sice poznání, že osudem daný řád věcí má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní rozhodnutí naše. Ale z něho plyne také poučení, že tam, kde zápal patriotické lásky vyšel vstříc a pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme. A lze vskutku říci, že ochaboval a mizel, kdykoli se nám politicky a národně vedlo dobře, že rostl, když zkáza byla na postupu nebo nastala doba útisku. Zde je nebezpečí – bude-li platiti pro nás, jako často platilo, že teprv vexatio dat intellectum, tj. že teprv utrpení dává sílu k obraně, práci a nadšení, splní se naděje těch, jež skrytě mluví z nepřítelova pohledu na naše dějiny.“

Můj obraz ústavnosti má – jak plyne ze shora uvedeného – již jasné kontury.

Alegorií ústavnosti je pro mne zralá, přirozeně krásná, skromná, statečná, odhodlaná a spravedlivá žena s moudrýma očima…

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah