Když po chvíli rozhovoru s redaktorem časopisu Právo&Byznys zazvonil Petru Tomanovi telefon, ozvalo se namísto skutečného zvonění klavírní podání někdejší rakousko-uherské hymny. „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem,“ potlačil autor textu nutkání přidat se. Nebylo divu: starosvětsky elegantní kancelář zdobilo hned několik portrétů Františka Josefa I. Sám Petr Toman – se zlatavou kravatou, jež ladila s dřevěným obložením kanceláře – do atmosféry zapadl dokonale. Na jeho komentáři současného vývoje české právní scény však nic starosvětského nebylo.
Letos slavíte dvacet let od založení své kanceláře. Jak byste zhodnotil vývoj české advokacie a právní praxe vůbec za tu dobu?
Kromě dvouletého působení v nejvyšší polistopadové politice ve Federálním shromáždění jsem nikdy nic jiného než advokacii nedělal a nikdy jsem nebyl v žádném podřízeném pracovněprávním poměru, když neberu ta léta před listopadem, kdy jsme byli podřízení všichni. Mohu tedy srovnávat, jak vypadala advokacie před listopadem, krátce po listopadu a jak vypadá v současné době. Když vynechám několik politicky ovlivněných procesů, tak si myslím, že právní jistota obyčejného občana byla před listopadem 89 vyšší, než je dnes. Naši kancelář jsem začal budovat v roce 1992. Nejdřív jsem to byl já s jednou sekretářkou; postupně jsem si vzal jednoho a pak druhého koncipienta. Většina mých dnešních kolegů jsou moji bývalí koncipienti, kteří vydrželi tu tříletou torturu, a my jsme si je oblíbili, protože byli kvalitní a stali se z nich naši advokáti. Vyrůstáme odspodu a stavíme na práci celého týmu.
Jedním z témat, o nichž se hodně mluví, je zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Platí už skoro rok; splnil podle vás očekávání?
Nikdo si s ním zatím příliš neví rady, ani policie, ani státní zastupitelství… Pro soudy je to ještě vůbec příliš brzy, ale myslím si, že pokud se dnes bavíme o potírání korupce, tak toto je jeden z velkých, ačkoli dosud nedoceněných kroků vpřed. Jakmile se to ti, kdo mají ten zákon vymáhat, naučí, tak si myslím, že to bude velmi dobrý nástroj pro boj s korupcí.
Vidíte již nějaké konkrétní výsledky?
Prozatím se o tom mluví mezi našimi klienty, kterým zpracováváme metodiku postupu a případné obhajoby. Korupce totiž většinou probíhá jménem a ve prospěch nějaké firmy. A ty nyní mají oprávněný důvod mít obavy, že do toho budou oprávněně či neoprávněně zataženy a v důsledku aplikace zákona paralyzovány. Ovšem jak jsem říkal, je to první velký krok v boji s korupcí. Druhým je institut spolupracujícího obviněného. Příslib nižšího trestu za to, že řeknu vše, co vím – to je velmi silná zbraň pro odhalování trestné činnosti a jejích pachatelů.
Jaké jsou dopady vzniku této instituce?
Ještě to není úplně dotažené ani funkční. Problémem je, že obviněný prozatím nemůže dostat závazný příslib státního zástupce či soudce na snížení trestu v případě úplné výpovědi. Vypovídat se mu tedy nechce, protože se obává, že bude vypovídat, a trest mu stejně snížen nebude. Ale jakmile se tyto věci dotáhnou, tak myslím, že to bude velmi efektivní kombinace, z níž mají někteří obavy již nyní.
Další krok v boji proti korupci je zákon o veřejných zakázkách. Jak jej hodnotíte?
To je paskvil a šílenost. Já v rámci boje s korupcí a šetření státních prostředků chápu, že je třeba takový zákon. Ale to, co se děje v tomto okamžiku u nás, to je cesta do pekel. Hlavní problémy – proces výběru dodavatele se každou další novelizací zesložiťuje. Uspořádat veřejnou zakázku je tak složitý proces, že si většina zadavatelů musí najmout externí poradce, protože ze svých prostředků a kapacit by nejspíš šlápli vedle. Zadruhé, ten proces je tak dlouhý, že je naprosto nepružný. Běžně se zakázka nemůže skončit dřív než za šest až osm měsíců. A plánovat s výhledem na takovou dobu, když víte, že vás pak stejně může ještě čekat řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, případně krajský nebo jiný soud – to je tak komplikované, tak nepružné, že to blokuje hospodaření. K tomu přispívají i snižující se limity. Na stavbu silnice (kde ceny jsou vždy vyšší než limit tří milionů) musíte vyhlašovat složitou veřejnou zakázku. Ovšem silnice se vám rozbije zjara, a vy firmu vysoutěžíte v listopadu. To už je zima, stavět stejně nemůžete a musíte čekat další půlrok.
Je pravda, že zadavatele někdy odrazuje i sama náročnost vypsání veřejné zakázky?
Spousta firem s menšími nebo hraničními zakázkami se dostává do situace, kdy náklady na vypsání veřejné zakázky se dostávají na stejnou výši jako ta zakázka sama.
A zakázky na právní služby?
Opakovaně tvrdím, že právní služba je něco jiného než dodávka stavebních prací, dodávka kopírek nebo aut. Jsme však vedeni ve stejné kategorii. Právní služba stojí na dvou principech – na důvěře a osobním kontaktu mezi advokátem a klientem a na svobodné volbě advokáta. Tyto dva principy, když projdou veřejnou zakázkou, tak zcela vymizí. Zadavateli je přidělen advokát, kterého většinou nezná a nechce ho, ale který je nejlevnější. Velkým problémem je, že se ve výběrovém řízení můžete prokázat pouze referencemi o právních službách poskytnutých v posledních třech letech. Kam zmizelo předchozích dvacet třicet let vašich zkušeností a praxe? A tak jsem po 25 letech praxe na stejné úrovni jako advokát tři roky po advokátních zkouškách. Pokud si vás klient vybrat chce, tak vám musí buď ušít podmínky na míru, což však nesmí. Nebo mu je vybrán někdo za nejnižší cenu, většinou nezkušený advokát, konkurenceschopný právě jen nízkou cenou.
Jak citelný je tlak na cenu?
Vezměte to takhle: já potřebuji k ruce tři až pět koncipientů, ne advokáty. Využiji jejich tří let a pak je pošlu na trh a najmu nové. A tihle lidé jdou potom volně na trh – a když je nikdo jiný k sobě nevezme, založí si vlastní advokátní kancelář třeba doma v obýváku. Buď se zaměří na soudem přidělené trestní věci, nebo na veřejné zakázky – tam mají za poslední tři roky požadovanou praxi. Nemají náklady na nájem, sekretářky, koncipienty a podobně, takže mohou nabídnout hodinovou sazbu 500 korun, kdežto advokát s praxí dá 2000 a nemůže konkurovat. Takže stát začínají zastupovat začínající či neúspěšní advokáti za nízké sazby. Zdánlivě ušetřené náklady na právní služby se znásobí na prohraných sporech, s tím máme zkušenost, to je reálná věc.
Jak se tomu dá čelit?
Jednou z cest je zrušení tříleté lhůty pro reference o vaší činnosti. Nabytá zkušenost se vám z hlavy nevypaří, spíše naopak. Začalo se diskutovat i o prodloužení koncipientské lhůty na pět let, což by ten problém jen trochu oddálilo. Pokud se ale má koncipient něco naučit a být kvalitním samostatným advokátem, potřebuje k tomu dnes delší dobu než dříve. Díky silné konkurenci je dnes méně práce, díky specializaci méně obecných zkušeností, znalosti, které koncipient získal dříve za tři roky, získává dnes déle. Rovněž se přimlouvám za zvýšení náročnosti advokátních zkoušek.
Jinak hrozí komoditizace advokátní práce?
Obávám se, že velmi brzo bude v každém Tesku sedět pod nápisem „akutní právní pomoc“ advokát, který bude za 250 na hodinu poskytovat právní rady mezi nákupy. Něco takového už jsem, bohužel, někde viděl.
Vzniká tedy úzká elita kvalitních a drahých právníků?
Myslím, že taková elita nevzniká a ani nevznikne, protože i ti nejlepší musejí s cenou úplně dolů. Pokud ano, tak bude zastupovat výhradně soukromou klientelu.
Existuje z toho cesta ven?
Poradenské služby poskytované státu by měly mít speciální ustanovení na výběr, vyhlášku o cenách a soutěžit pouze o odbornost a kvalitu. Tady musí zasáhnout stát. Vždyť co se dělo s advokátním tarifem? Byl tu tarif, který stanovoval odměnu advokáta za úkon právní služby, v roce devadesát se zvedl, ale stále byl tak nízký, že byl tlak na to, aby byla možná smluvní výše. Dnes se tarifem nikdo neřídí a norma, která měla advokátům umožnit, aby dostali víc, než určuje zákon, se dostala pod zákonem stanovenou cenu.
