Přes jeden milion se výsledky veletrhů přehouply ještě o rok později, avšak přelom tisíciletí znamenal dost velký propad – až na 887 tisíc m2 v roce 1999, resp. 889 m2 v roce 2001. Hranice milionu metrů byla atakována i v letech 2004 a 2005, ovšem až v roce 2006 se český veletržní průmysl opět mohl pyšnit překročením magické milionové hranice. Což se dařilo až do roku 2008, o rok později se však opětovně roční bilance sesunula, a to až na 866 tisíc m2. Rok 2010 pak znovu zaznamenává určitý nárůst až na 864 tisíc m2.
Jak vznikají statistiky
Společenstvo organizátorů veletržních akcí v ČR (SOVA ČR) má k dispozici výsledky objektivních průzkumů, které na jeho objednávku zpracovává nezávislá mezinárodně auditovaná agentura Amasia Expo v kontinuální řadě od roku 1996. Ve středoevropském prostoru tak jde o naprosto ojedinělý soubor dat, která mohou být a také jsou podkladem i podnětem pro nejrůznější analýzy. Kromě prodaných metrů je součástí zkoumání též počet vystavovatelů a návštěvníků a také akreditovaných novinářů.
Z úhlu pohledu zaměřeného na objem veletržních metrů jsou období konce 90. let a konce prvního desetiletí nového století takřka totožná. Přesto si však dovolíme tvrdit, že tehdy a nyní šlo o zcela jiný proces, který má odlišné vnitřní parametry a též podněty a příčiny. Použijeme-li nepříliš populární slovo krize, pak situace před deseti lety byla skutečnou krizí veletrhů. Dramatický pád o téměř 20 procent byl způsoben několika faktory, ale v žádném případě vlivy nějaké ekonomické krize. Bylo to přece období, kdy jak česká, tak i evropská a světová ekonomika stále plula na vlně rozmachu a utrácení.
Nástup internetu
Konec 90. let byl obdobím až neuvěřitelného zbožštění internetu – a ve veletržní sféře se to projevilo zvláště silně. Vzpomínám na bezpočet rozhovorů a podnětů pro články, kdy jsem musel odpovídat na jednu jedinou otázku – co říkáte rozvoji a budoucnosti elektronických, internetových veletrhů? Bylo to vcelku pochopitelné. Jako houby po dešti se rodily nejrůznější e-veletrhy, pohrávající si s klasickými veletržními areály, členící vystavovatele do virtuálních pavilonů a volných ploch, nabízejících časem i prokliky na webové stránky firem, nejen statické obrázky, ale všelijak rozpohybované stroje, ledničky kuchyňské linky či automobily.
Mnoho firem to zkusilo, vždyť cena za „vystavování“ na takovémto e-veletrhu byla tak nízká! Dva tři roky trval ten boom, vznikly a zanikly desítky podobných aktivit. A jak už to bývá v našich krajích zvykem, média, i ta odborná, zaplavily moudré a vševědoucí články jednoznačně prognózující brzký zánik klasických veletrhů a jejich virtualizaci. Rády se toho chopily i nejrůznější reklamní agentury, které jen velmi nerady zařazovaly veletrhy do marketingových mixů svých klientů – mnohdy velkých firem zásadního významu. Kdo by se jim také mohl divit, když obligátní patnáctiprocentní provizi běžnou u tištěné inzerce či televizní reklamy veletržní správy prostě neposkytovaly.
Krize přelomu tisíciletí byla krizí víry ve veletrhy, krizí vnímání jejich opodstatněnosti. Nesla totiž s sebou i výrazný pokles počtu vystavovatelů! Oproti roku 1998 kleslo toto číslo v roce 2003 o alarmujících 48 %! Mezitím se ale poučily i veletržní správy. Pochopili jsme, že nemá cenu internet odsuzovat či se jej dokonce obávat, ale postupně jsme jej zapojovali do informačního systému klasických veletrhů jako nesmírně důležitý a výhodný podpůrný nástroj informace o veletrhu před ním, v jeho průběhu i po něm. A samozřejmě jako do té doby nevídaný nástroj komunikace se zákazníky.
Když velcí kupují malé
Dalším faktorem krize veletrhů byla též globalizace a zánik mnoha menších firem a jejich slučování do velkých nadnárodních celků. Jestliže například se pravidelně zúčastňovaly veletrhů v Česku hned tři firmy vyrábějící dlažby a obklady a každá nich si brala plochu kolem 200 m2, pak tu najednou byla firma jediná, jíž stačilo metrů sto padesát. Pokles veletržního průmyslu o deset let později, tedy v letech 2009 a 2010, vykazuje zcela jiné kvalitativní parametry. Je evidentní, že prvotním podnětem byla celosvětová hospodářská krize, která nutila firmy k výrazným úsporám, avšak ne takovým, že by veletrhy opustily a přestaly vystavovat. Také se už poučily a pochopily, že mnohdy to bez veletrhů jde mnohem hůř. Vzhledem k tomu, že se v posledních letech dostal do hry i fenomén přechodu některých veletrhů na dvouletý cyklus, je objektivní srovnávat mezi sebou jen sudé anebo liché roky.
Takže zatímco snížení objemu prodaných metrů výstavní plochy mezi roky 2008 a 2010 představuje pokles o 19 %, výrazně jiné výsledky vykazují ukazatele počtu vystavovatelů. Zde činí pokles pouze 1,2 %! Hovoří to zcela jasně. Firmy nezanevřely na veletrhy jako prostředek svého marketingu, ale zmenšovaly velikosti svých expozic a také šetřily na jejich stavbě a reprezentativnosti. Tato fakta nás opravňují ke tvrzení, že zatímco pokles výkonu veletržního průmyslu před deseti lety byl skutečnou krizí veletrhů, současná situace je především odrazem krize ekonomiky a úsporných opatření. Zhruba sedm let potřebovali marketingoví šéfové a majitelé firem ke zjištění, že prezentace na veletrhu není vyhozenými penězi, ale účinnou a efektivní formou komunikace se zákazníky, seznámení s novinkami face to face a „dělání obchodu“. Ale asi navždy jsou pryč doby, ještě ne tak dávné, kdy si na jednom stavebním veletrhu firmy vzájemně přeměřovaly své stánky, která jej má o 10 cm vyšší…
Důležitost B2B veletrhů
Samozřejmě došlo ke změnám, ne že ne! Na významu stále více nabývají veletrhy typu B2B, u nich se organizátoři postupně učili poskytovat širší objem a kvalitu služeb, jasně specifikovat zaměření veletrhů, koncipovat odpovídající doprovodné programy a v návštěvnické kampani se zaměřovat na předem přesně vymezené cílové skupiny. V tomto směru dost napovídají i další čísla – o počtu návštěvníků. Zatímco v 90. letech minulého století se jejich souhrn za Česko pohyboval kolem 3,5 milionu, v posledních letech osciluje kolem 3 milionů anebo klesá i pod tuto hranici. Je to do značné míry vysvětlitelné – veletrhy spotřebního zboží logicky lákají nejširší veřejnost, tedy koncového spotřebitele. Veletrhy profesionálů jsou o něčem jiném. Proto také kritérium počtu návštěvníků získává stále nižší vypovídací hodnotu a je pro organizátory i účastníky veletrhů stále méně atraktivním parametrem.
Pro firmy na veletrhu B2B nejsou vítáni sběrači prospektů a davy lidí v uličkách. Ony vyžadují úplně něco jiného: přesně strukturovanou klientelu odborníků, lidi s rozhodovací pravomocí, návštěvníky, jejichž firmy jsou jejich potenciálními zákazníky. Anebo projektanty a další podobné profese, které mohou zahrnout právě jejich výrobek, technologii atd. do systému širšího řešení. Výkony českého veletržního průmyslu i ve středoevropském prostoru jsou přes všechny peripetie hodně zajímavé. Česko stále představuje lídra, což odpovídá i jeho výstavářské tradici. Zatímco v ČR jsme v roce 2010 zaznamenali 863 889 m2 prodané plochy, v Polsku to bylo pouze 684 237 a v dalších okolních zemích ještě mnohem méně. V naší republice je také velmi zajímavé územní rozložení veletrhů a výstav. Prioritu má Brno se 315 565 m2, 246 303 m2 bylo vystaveno v Praze a zbytek, 302 021 m2, si mezi sebe rozdělila regionální výstaviště v tomto pořadí: České Budějovice, Lysá n. Labem, Ostrava, Litoměřice, Olomouc atd.
Česko se nemá za co stydět
Zajímavý je součet výkonů roku 2010 v ČR a SR – dosáhneme úctyhodného čísla: 1 070 438 m2 prodané plochy, což je polovina výkonu celého Španělska, 149 % výkonu Polska a trojnásobek výkonu Rakouska! Sledujeme-li okolní země a chceme-li srovnávat s realitou střední Evropy, musíme se velkým obloukem vyhnout Německu. Historicky se zde vyvinulo v Evropě neopakovatelné množství velkých výstavišť, z nichž většina prošla v posledním dvacetiletí zásadní rekonstrukcí a přestavbou, dvě dokonce byla zcela nově postavena – v Mnichově a Lipsku. Německo dosahuje oproti zbytku Evropy až neuvěřitelných výsledků – o 42 % překračuje souhrny Itálie a Francie. Je zde tolik obrovských a kvalitních veletržních areálů jako nikde jinde.
Celkem osm významných veletržních center tady funguje zcela bez problémů a z toho u pěti z nich se pohybuje jejich roční objem výkonů od 680 tisíc m2 (Norimberk) až k 1 milionu m2 (Mnichov a Frankfurt). V počtu prosperujících areálů nemá Německo konkurenci. Ovšem největšími veletržními centry v Evropě jsou jednoznačně Miláno (1,348 mil. m2) a Paříž (1,534 mil. m2). A to jsou prosím čísla z roku 2010, kdy ještě ve světě řádně zněla krize! Jak však hovoří zkušenosti i čísla, zejména v Německu, až na určité specifické komodity, organizátoři veletrhů krizi příliš nepocítili. Vědomí důležitosti vystavovat, zahrnutí veletrhů zcela samozřejmě a neoddiskutovatelně do sféry, kterou se prostě nevyplácí míjet, je zde pevně zakořeněné. A každoročně, veletrh po veletrhu, opětovně potvrzované.
Síla evropských veletrhů
Reprezentanty evropského veletržního průmyslu jsou Německo, Francie a země Středomoří – Itálie a Španělsko. Především v Německu a Francii, konkrétně v Paříži, jsou pořádány nejvýznamnější veletrhy se vskutku celosvětovým záběrem, kam se sjíždějí vystavovatelé skutečně ze všech kontinentů, ale stejné spektrum zemí představují i návštěvníci. Počet míst, kde se pořádají veletrhy, pak jasně prokazuje jejich celostátní i regionální oblibu v těchto zemích.
Autor je předsedou SOVA ČR
