Když jste britským ministerským předsedou a v době vaší vlády se stane velký průšvih, s nímž si nechcete mazat ruce, předáte jej k vyšetření respektovanému právníkovi ze Sněmovny lordů a jedete dál. Tak to na přelomu století vymyslel génius politického PR Tony Blair, jehož příkladu loni rád následoval předseda vlády současné, David Cameron. Řeč je o kauze odposlechů hlasových schránek britských celebrit, která za dva roky přerostla v ostrou debatu o nutnosti reregulace médií.
Problém je v tom, že když lordu právníkovi dáte takový úkol, sepíše o něm podle zadání zprávu, kterou se potom musíte zabývat. Podle Blairova původního receptu tím vláda získá minimálně několik měsíců času, během něhož se novináři začnou věnovat něčemu jinému, poprask utichne a průšvihu se tak přinejmenším obrousí hrany. Problém však nastane, když se lordovo vyšetřování a následná zpráva přímo – a negativně – týkají novinářů samotných. Ti jsou na takové věci náruživě citliví a průšvih usnout nenechají. A pak, ministerský předsedo, koumej.
Soud: Média jsou žumpa
Přesně do takové situace se Cameron dostal na přelomu roku. Na začátku prosince zveřejnil soudce lord Leveson zprávu o fungování britských médií, jejímž sestrojením ho Cameronova vláda pověřila. Na začátku průšvihu stála kauza s odposlechy, která se provalila v roce 2010 (zhruba v době, kdy Cameron do úřadu nastupoval).
Mezi jejími dosavadními oběťmi vidíme týdeník News of the World, jejž vlastník Rupert Murdoch raději nechal zavřít; potažmo celé Murdochovo impérium News International, které na ostrovech velmi oslabilo; osobního Cameronova muže pro špinavou práci Andyho Coulsona (v inkriminované době šéfredaktor NotW) a několik novinářů, jimž dnes reálně hrozí vězení.
I proto všichni zúčastnění velmi napjatě čekali, co že lord Leveson zjistí a ve své zprávě následně doporučí. Když to vyšlo najevo, rozjeli nevídanou komedii.
Soudce Leveson rozhodl, že novináři jsou žumpa a je třeba jim podstatně přitáhnout otěže regulace. Navrhl, aby na veškeré sdělovací prostředky dohlížel Ofcom, zhruba obdoba Českého telekomunikačního úřadu, nebo podobný regulátor.
To by byl významný odklon od současné praxe, kdy se o mediální prohřešky – kromě soudů, pochopitelně – stará Press Complaint Commission, převážně neškodné profesní sdružení složené z důstojných usměvavých pánů s dýmkami (tak tomu alespoň bylo v roce 2002, když autor těchto řádek na jednom jednání PCC seděl – v té době ještě dýmka nevadila).
Přímý státní dohled nad médii není jediný Levesonův nápad. Nový tiskový zákon by podle soudce zároveň umožnil novinářům, řečeno s minimální nadsázkou, i nadále psát kontroverzní články o různých lidech, ovšem pouze za předpokladu, že si to dotyční budou sami přát. To by byl docela perverzní efekt, protože litera britského zákona chrání celebrity již dnes daleko přísněji než jinde na světě, takže se do Londýna jezdí soudit kdejaký ruský oligarcha či americký herec, o němž noviny napíšou něco nelichotivého.
Senzacechtivci stojí za Hughem
Co s tím? Cameron mohl říci, že Leveson zašel příliš daleko – a byl by celkem logicky za blázna. K čemu platit nákladné, zdlouhavé šetření, když jeho výsledky nerespektuji? Nebo mohl soudcovy návrhy prostě přijmout, čímž by si proti sobě poštval do jednoho všechny britské novináře a pojistil by si tak brzké stěhování z Downing Street.
Ministerský předseda proto zvolil střední cestu: řekl, že „instinktivně je proti státní regulaci“, ale že něco se udělat musí. Debata se tak zúžila na problém zavést státní regulaci (jak navhruje Leveson), nebo ne (jak, nijak překvapivě, na schůzce s Cameronem navrhovali šéfredaktoři všech velkých novin).
Bizarním důsledkem toho je, že na stole leží jeden de facto zákon z pera lorda Levesona; jiný zákon na totéž téma připravuje opoziční Labour Party a ještě další vytváří – podržte se – Hugh Grant. Herec založil hnutí Hacked Off, které sdružuje lidi, kteří se podobně jako on cítí poškozeni odposloucháváním hlasových schránek. Veřejnost – titíž lidé, kteří tak rádi čtou o tom, co hlasové schránky celebrit vynesou na světlo – je drtivou většinou na jeho straně.
Příklady táhnou?
Když byly karty na přelomu roku takto rozdány, dostaly události nečekaný obrat. Deník Daily Telegraph se šťoural ve služebních výdajích ministryně kultury Marie Millerové; měl podezření, že si ulila pro soukromé účely asi 12 000 liber. Její ostrá PR paní napsala redaktorovi Telegraphu, „aby o tom mluvil s někým, kdo je ve vaší organizaci trochu výš“. Proč to, ptal se redaktor. „Protože paní ministryně má zrovna na programu několik jednání ve věci Levesonovy zprávy, na což bych vás chtěla upozornit“. Jinými slovy, ministryně nechala vyhrožovat nejprodávanějšímu serióznímu deníku v zemi, že si na něj došlápne, když bude příliš slídit.
Cameron tak má před sebou delikátní rébus: má v ruce ten nejlepší možný příklad argumentu proti de facto vládní regulaci médií. Pokud by jej však chtěl použít, musel by zároveň přiznat, že mu jej dalo do ruky nekošer jednání jeho vlastní podřízené. Rozhodnutí stran budoucnosti britských médií by mělo padnout zhruba do března.
