Současný obchodní zákoník ukládá statutárním orgánům kapitálových společností povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Péče řádného hospodáře zahrnuje vedle povinnosti péče (duty of care, tzn. povinnosti vykonávat funkci informovaně a svědomitě) i judikaturou a teorií dovozovanou povinnost loajality (duty of loyalty), která spočívá v povinnosti statutárního orgánu mít při veškerém jednání na zřeteli nejlepší zájem společnosti, jejímž jménem jednám, a nenechat se při výkonu funkce ovlivňovat. V případech, kdy je sporné, zda statutární orgán své povinnosti péče řádného hospodáře dostál, leží důkazní břemeno na statutárním orgánu.
Za škodu odpovídají ti členové orgánu, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti orgánu společnosti škodu, společně a nerozdílně. Vyloučení nebo omezení této odpovědnosti je absolutně neplatné. Jestliže byla škoda způsobena plněním pokynů valné hromady, odpovídá za ni statutární orgán, pouze byly-li tyto pokyny v rozporu s právními předpisy.Nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích však vnášejí do tohoto systému zásadní změny.
Řádný hospodář s podnikatelským úsudkem
Povinnost péče řádného hospodáře zůstává zakotvena i v novém občanském zákoníku. Ten v § 159 odst. 1 stanoví, že „kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí“. Povinnost loajality, dosud dovozována judikaturou a teorií, tak v zákoně konečně zaznívá „nahlas“. Zákon myslí i na odpovědnost osob nezpůsobilých k výkonu funkce statutárního orgánu. U takových zakládá vyvratitelnou domněnku porušení povinnosti řádného hospodáře z nedbalosti, když stanoví, že „jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky“. Statutární orgán přirozeně nemusí být „všeználek“ a při výkonu své působnosti může i nadále spoléhat na pomoc profesionálů (např. znalců, advokátů, auditorů). Ustanovení zřejmě míří spíše na případy, kdy by byl určité osobě výkon činnosti (ať už z kapacitních nebo jiných vnitřních důvodů) zcela znemožněn.
Zásadní novinkou je však zavedení tzv. pravidla podnikatelského úsudku (business judgment rule). Od něj si tvůrci zákona slibují silnější postavení statutárních orgánů. Ty budou disponovat větší rozhodovací volností v rámci obchodního vedení, aniž by byly příliš svázány strachem z odpovědnosti za hospodářský důsledek svých rozhodnutí.
Pravidlo podnikatelského úsudku upravuje zákon o obchodních korporacích v rámci pravidel jednání členů orgánu korporace. Zákon v § 51 odst. 1 stanoví, že „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace“. Tvůrci zákona se inspirovali v právním řádu amerického státu Delaware, jehož příznivé právní a daňové prostředí do státu přilákalo značnou část amerických společností.
Pravidlo podnikatelského úsudku, které by mělo v zásadě více chránit management při činění podnikatelských rozhodnutí a podstupování podnikatelského rizika, však není aplikovatelné za všech okolností. Aby nedocházelo k jeho zneužívání, nepoužije se pravidlo podnikatelského úsudku v případech, kdy „rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou“. Loajalita zde tedy vystupuje jako korektiv business judgment rule. Jestliže tedy statutární orgán při podnikatelském rozhodování v dobré víře předpokládá, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace, avšak rozhodování postrádá nezbytnou loajalitu, potom nemůže využít „bezpečí“ (safe harbour) pravidla podnikatelského úsudku, které ho od negativních důsledků jeho rozhodnutí chrání. Jaký je rozdíl mezi jednáním v obhajitelném zájmu korporace a jednáním loajálním, však ukáže až praxe: zatím se zdá, že zatímco obhajitelný zájem korporace je třeba posuzovat výhradně objektivně, loajalita by mohla být posuzována i dle subjektivních kritérií.
Je v „safe harbour“ bezpečno?
Mohlo by se tak zdát, že zákon přistupuje k problematice realisticky, když odpovědnost manažerů nevztahuje na jakékoli negativní výsledky hospodaření, které svými rozhodnutími společnosti přivodili. Namísto toho stačí, že statutární orgán jednal v dobré víře, mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně (myslel si, že jeho informační zdroje jsou dostatečné či že učinil dostatek racionálních kroků) a v obhajitelném zájmu společnosti. Podnikatelské riziko je tak ponecháno na společnosti a není přenášeno na její management. Před odpovědností za negativní důsledky hospodářských rozhodnutí, při nichž došlo k porušení povinnosti loajality ke společnosti, však zákon o obchodních korporacích nikoho neochrání.
Nově zavedené pravidlo však není bez vady a v určitých prvcích se znatelně odchyluje od své americké myšlenkové předlohy. Diskutována je zejména skutečnost, že spolu s přijetím nového pravidla podnikatelského úsudku zůstává zachováno obrácené důkazní břemeno. Statutární orgán tak musí prokazovat, že jednal pečlivě, s potřebnými znalostmi a v obhajitelném zájmu společnosti. Takovéto nastavení důkazního břemene může statutárním orgánům ruce spíše svazovat a lze se ptát, zdali by nebylo lepší v rámci řádného fungování pravidla podnikatelského úsudku postavit důkazní břemeno opačně.
Další otázkou je, jak rigorózní výklad zaujmou soudy ohledně požadavků na dostatečnost informací, které si musí statutární orgány obstarat, a jaká bude interpretace pojmu obhajitelný zájem. V zájmu pružnosti hospodářského rozhodování a dynamiky vztahů doufejme, že soudní přístup bude spíše uvolněný a na statutární orgány nebudou kladeny excesivní informační nároky či aplikován příliš svazující výklad obhajitelného zájmu. Na myšlence soudcovské zdrženlivosti je ostatně původně celé pravidlo vybudováno, když zákonodárce předpokládá, že soudce není primárně businessman a není schopen posoudit správnost podnikatelského rozhodnutí. Zda se český soudce takové zdrženlivosti naučí, ukáže až čas.
Již dnes lze ostatně najít v judikatuře vlaštovky, které k pravidlu podnikatelského úsudku tendují. Nejvyšší soud například v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4276/2009 vyslovil, že jednatel není povinen vymáhat pohledávku, jestliže její vymahatelnost je nízká či náklady na vymáhání převyšují výnosy. V odůvodnění konstatoval, že rozhodnutí jednatele, zda společnost s ručením omezeným bude vymáhat pohledávky za svými dlužníky, je součástí obchodního vedení společnosti a pro posouzení, zda jednatel společnosti porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, nepostačuje pouhé zjištění, že pohledávky společnosti neuplatnil způsobem předvídaným obchodním zákoníkem. Vždy musí být posouzeny rovněž důvody, které k tomu jednatele vedly. Tímto rozhodnutím dal statutárním orgánům právo uvážit (podnikatelsky usoudit), zdali je určité jednání rozumné a pro společnost skutečně výhodné. Statutární orgán tak není odpovědný za domnělou škodu, kterou měl společnosti způsobit.
K dalšímu posunu došlo se zákonem o obchodních korporacích v oblasti ručení statutárního orgánu v případě úpadku společnosti. Soud tak může například dle § 68 zákona na návrh insolvenčního správce či věřitele společnosti rozhodnout o ručení statutárního orgánu za splnění povinnosti společnosti, jestliže postižená osoba věděla nebo měla a mohla vědět, že je její společnost v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinila za účelem odvrácení úpadku vše potřebné a rozumně předpokladatelné.
hlavně Pozor na práci zadarmo!
Zásadní změny zákon o obchodních korporacích přináší v oblasti odměňování statutárních orgánů. Výkon funkce totiž zákonodárce podpůrně zakotvuje jako bezúplatný. V protikladu k současnému stavu tím má být statutární orgán motivován k tomu, aby trval na sjednání smlouvy o výkonu funkce. V současné době její absence vyvolává v praxi často spory: vztah mezi statutárním orgánem a společností se pak řídí subsidiárně mandátní smlouvou a statutárnímu orgánu náleží za jeho služby úplata obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou statutární orgán uskutečnil při zařízení záležitosti (§ 571 odst. 1 ObchZ).
Smlouva o výkonu funkce se sjednává povinně písemně a musí být schválena nejvyšším orgánem společnosti (tj. u kapitálové společnosti valnou hromadou). Stejný proces platí i pro její změny. Zákonodárce nicméně reflektuje situace, kdy bude smlouva o výkonu funkce nebo její část neplatná z důvodů vzniklých na straně korporace nebo kdy dojde na straně korporace k prodlení s jejím uzavřením či schválením. Potom by bez zavinění statutárního orgánu scházel podklad pro určení odměny a činnost statutárního orgánu by byla bezúplatná. V takových situacích zákonodárce statutárnímu orgánu přiznává nárok na odměnu obvyklou v době uzavření smlouvy nebo, nebyla-li smlouva uzavřena, obvyklou v době vzniku funkce za výkon obdobné činnosti.
V úpravě obsahu smlouvy o výkonu funkce jsou ustanovení zákona o obchodních korporacích co do formy a nastavení odměňování poměrně liberální a poskytují smluvním stranám velkou volnost. Stále se však práva a povinnosti z výkonu funkce statutárního orgánu řídí ustanoveními zákona o mandátní smlouvě (v terminologii nového občanského zákoníku nově označované jako smlouva o příkazu), nedohodnou-li se strany ve smlouvě o výkonu funkce jinak. Pozornost by měli manažeři věnovat i přechodným ustanovením zákona o obchodních korporacích. Ujednání smluv o výkonu funkce musí být totiž přizpůsobena zákonu o obchodních korporacích do 6 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti. Jinak se uplatní fikce bezúplatnosti a statutární orgán, jistě k nemalé radosti společnosti, začne svou funkci vykonávat pro bono.
