V České republice je tzv. blankosměnka často využívána jako zajišťovací instrument, zejména v případě úvěrů a půjček k zajištění platebních povinností dlužníka, lze ji však použít i k zajištění jiných povinností, např. povinnosti k náhradě škody.
Blankosměnka je směnkou, která není v celém rozsahu vyplněna, a to záměrně, přičemž dlužník současně s jejím vydáním uděluje nabyvateli směnky tzv. směnečné vyplňovací právo, tedy právo blankosměnku v budoucnosti dohodnutým způsobem vyplnit.
Blankosměnka je využívána k zajištění závazků pro své nesporné výhody, zejména snadnější vymahatelnost. Zákon neváže vznik směnečných závazků na žádné jiné okolnosti, než na splnění formalit, které předepisuje a vlastník směnky nemusí při případném vymáhání směnky prokazovat nic jiného, než že je vlastníkem platně vydané směnky. České procesní právo navíc zná institut směnečného platebního rozkazu. Jedná se o zjednodušené soudní řízení, sloužící k vymáhání závazků dlužníka ze směnky, jehož výhodou je především rychlost díky kratším lhůtám pro vydání rozhodnutí a omezené možnosti dlužníka vznášet námitky a podávat opravné prostředky.
To platí pro směnky vystavené dlužníkem s bydlištěm nebo sídlem v České republice, které budou v České republice také vymáhány. Jiná situace by však nastala, pokud by dlužníkem byla fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo Českou republiku.
I v takovém případě by sice bylo možné vystavit blankosměnku podle českého práva, pokud by byla skutečně vystavena (tj. podepsána) v České republice, problémem by však mohlo být vymáhání takové směnky v případě, že by dlužník nesplnil své závazky dobrovolně. V případě cizozemského dlužníka by totiž soudem příslušným k vymáhání ze blankosměnky (která by se doplněním chybějících údajů v souladu s vyplňovacím prohlášením stala řádnou směnkou) byl příslušný soud státu, v němž má dlužník své bydliště nebo sídlo. Z našich zkušeností však vyplývá, že institut směnečného platebního rozkazu, jak ho zná české právo, není v zahraničních právních řádech obvykle upraven (tak je tomu například ve Velké Británii, Nizozemí nebo Lucembursku), proces vymáhání směnky tam tedy podléhá standardnímu režimu pro vymáhání pohledávek a nelze tedy využít výhodu větší rychlosti a jednoduchosti zvláštního směnečného řízení, jak je tomu v českém právu.
V souladu s nařízením Evropské unie (tzv. nařízení Brusel I) se sice mohou věřitel a dlužník (pokud alespoň jeden z nich má bydliště nebo sídlo na území Evropské unie) dohodnout na příslušnosti českých soudů a věřitel tedy má možnost využít institut směnečného platebního rozkazu, nicméně pokud dlužník nemá na území České republiky žádný majetek, nebylo by prakticky možné soudní rozhodnutí v České republice vykonat a závazky ze směnky tak vymoci. Nařízení sice rovněž stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě Evropské unie jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení, naše praktická zkušenost je však taková, že proces výkonu takového rozhodnutí je i přes aplikovatelnost nařízení zdlouhavý a může trvat řadu měsíců až let. Pokud by dlužník měl bydliště nebo sídlo v jiném než členském státě Evropské unie, bylo by vymáhání rozhodnutí českého soudu ještě komplikovanější a zdlouhavější. Proto takový postup nelze z praktického hlediska zcela doporučit.
Existuje tedy nějaké praktické řešení v případě, že by český podnikatel trval na zajištění závazků svého obchodního partnera, který nemá sídlo v České republice, blankosměnkou? Nabízí se podřídit řešení případných sporů rozhodčímu řízení. Uzavření rozhodčí smlouvy ve vztahu ke směnečným závazkům a sporům o jejich zaplacení z hlediska českého práva možné je, to potvrdila i česká judikatura. Nespornou výhodou rozhodčí smlouvy je skutečnost, že naprostá většina států (v současné době již 146) přistoupilo k tzv. Newyorské úmluvě o uznání a výkonu rozhodčích nálezů, kterou se tyto státy zavázaly k vzájemnému uznávání a výkonu rozhodčích nálezů vydaných v jiném smluvním státě úmluvy. Působnost této úmluvy je daleko širší než působnost výše zmíněného nařízení a v případě vydání rozhodčího nálezu rozhodčím soudem jedné smluvní strany je možné ho vykonat i ve smluvním státě úmluvy, který není členským státem Evropské unie. Proces uznání rozhodčího nálezu vydaného v jiném smluvním státě by tedy měl být čistě formální a rychlý, v praxi se však lze i v tomto případě setkat s průtahy. Například když se místě příslušný soud rozhodující o uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu rozhodne vyžadovat dokumenty a nález přezkoumávat nad rámec Newyorské úmluvy. Výhoda proti postupu dle nařízení tedy v takovém případě není tak zásadní. Procesu uznávání rozhodčího nálezu se však lze vyhnout a zajistit jeho přímou vykonatelnost, a to tím, že se věřitel a dlužník dohodnout na rozhodčí smlouvě s určením stálého rozhodčího soudu se sídlem ve státě sídla dlužníka (výstavce směnky).
V praxi takové situace nebudou zřejmě úplně běžné, pokud by však věřitel měl zájem o zajištění závazků dlužníka, který není českou fyzickou nebo právnickou osobou a nemá v České republice žádný majetek, blankosměnkou vystavenou podle českého směnečného práva, z hlediska případné realizace zajištění formou vymáhání závazků dlužníka ze směnky se jeví jako nejvhodnější uzavření rozhodčí smlouvy s určením stálého rozhodčího soudu se sídlem ve státě bydliště nebo sídla dlužníka. Je však nutno mít na zřeteli, že i takový postup má svá pro a proti - výhodou pro věřitele je přímá vykonatelnost rozhodnutí proti dlužníkovi (a jeho majetku) a tím podstatné zrychlení procesu vymáhání. Nevýhodou pak skutečnost, že se případné rozhodčí řízení bude konat v zahraničí a bude tedy zřejmě pro věřitele znamenat vyšší náročnost časovou i finanční.
