V červenci 1960 schválili v Praze novou ústavu, která v úvodu oznamovala: Socialismus v naší vlasti zvítězil! V témže měsíci začala platit čs.-sovětská smlouva o sociálním zabezpečení, vyhlášená pod č. 116/1960 Sb. Tahle smlouva odstraňovala jakékoliv problémy s vyplácením dávek do ciziny: stála totiž zcela na teritoriálním principu. Pokud občan jedné smluvní strany trvale bydlel na území druhé smluvní strany, poskytoval mu veškeré dávky – včetně důchodů – ten stát, v němž bydlel. O důchodech smlouva stanovila: „Důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany.“ (čl. 6). A dále: „Orgán sociálního zabezpečení smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlí, poskytne důchodci po jeho přesídlení důchod podle právních předpisů této smluvní strany. … Starobní důchod se poskytne za podmínky dosažení věku potřebného pro výplatu tohoto důchodu podle právních předpisů smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlil.“ (čl. 7). V závěru pak smlouva neméně vstřícně stanovila: „Při přiznávání důchodů a jiných dávek podle této Dohody se přihlíží i k dobám zaměstnání a dobám jim na roveň postavené činnosti, které byly získány před vstupem této Dohody v platnost.“ (čl. 19).
KOLJOVA BABIČKA … A DALŠÍ
Nejen pamětníci, ale i diváci oscarového filmu Kolja vědí, že v reálu to s trvalým přesídlením občanů na území druhé smluvní strany (např. Rusů do tuzemska) bylo velmi komplikované. Po třech desetiletích socialismus skončil, zanikly i oba smluvní státy, ale smlouva zůstala v platnosti – i s unikátním režimem, kdy veškeré dávky včetně důchodů vyplácí stát pobytu.
Počet přistěhovalců z východu tu postupně rostl – a počet ruských žadatelů o zdejší důchody také. V roce 2004 jich podle statistik byla necelá stovka, v roce 2007 už několik set. Článek 5 smlouvy stanovil: „Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili.“ Ruský přistěhovalec, který tu neodpracoval v životě ani den, mohl získat vyšší důchod než průměrný český důchodce.
Česká strana navrhovala ukončit platnost smlouvy v rámci sukcesních jednání, Rusové však trvali na jejím nahrazení novou smlouvou; tu ale nikdy nepodepsali. Česko tedy nakonec antikvární smlouvu vypovědělo (č. 87/2008 Sb. m. s.). Vůči Rusku přestala platit na Silvestra 2008, ve vztahu k dalším deseti nástupnickým státům Sovětského svazu (Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán) dokonce až 22. září 2009. (Sovětských svazových republik bylo celkem patnáct, ale tři pobaltské republiky smlouvu po získání samostatnosti neaplikovaly a ve vztahu k Ukrajině pozbyla platnosti již 28. února 2000.)
Moderní mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení stojí nikoliv na zásadě teritoriality, nýbrž proporcionality: každý ze smluvních států přiznává a vyplácí důchod, odpovídající době pojištění na svém území (dávky se přitom běžně vyplácejí i do ciziny). Teritoriální prvek se t.č. vyskytuje jen ve smlouvách se Slovenskem (č. 228/1993 Sb.) a Ukrajinou (č. 29/2003 Sb.m.s.), a to u hodnocení dob pojištění, které člověk získal k určitému datu (ve vztahu ke Slovensku k 31. prosinci 1992, kdy zanikla čs. federace, a ve vztahu k Ukrajině k 1. dubnu 2003, kdy začala platit nynější smlouva s ČR): tyto doby se hodnotí jen jedním smluvním státem – bez ohledu na to, ve kterém z nich byly získány. Pozdější doby pojištění se ale i zde hodnotí podle zásady proporcionality, tedy tím státem, na jehož území byly skutečně získány.
VLAK Z KOŠIC PŘIJÍŽDÍ NA DRUHOU KOLEJ
Pokud jde o Slovensko, zmíněného teritoriálního prvku (pro období před 1. lednem 1993) se týká rozsudek Evropského soudního dvora č. C-399/09 z 22. června 2011 (ve věci Marie Landtová proti ČSSZ). Podle ESD je zdejší „dorovnávání slovenských důchodů“ z pohledu práva EU diskriminační – kvůli podmínce českého občanství a bydliště v ČR. Proti ESD se letos ostře vymezil náš Ústavní soud v nálezu zn. Pl. ÚS 5/12 ze 14. února 2012. Nález se týkal pana K.H., jehož český důchod (před valorizacemi cca 3,5 tisíce Kč měsíčně) odpovídá jeho důchodovému pojištění v ČR pouze po roce 1992. Před 1. lednem 1993 byl totiž zaměstnán u organizační složky Čs. státních drah v Bratislavě (jako strojvůdce řídil vlaky mezi Košicemi a Prahou a mezi Komárnem a Ústím nad Labem), a proto má doby zaměstnání získané před zánikem federace zohledněny ve svém slovenském důchodu.
Ústavní soud uvedl, že „dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky v době existence společného československého státu … nelze zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině“. Problematika důsledků rozdělení čs. federace nesouvisí s volným pohybem v EU, resp. „není srovnatelná s posouzením nároků ze sociálního zabezpečení s ohledem na zápočet dob získaných v různých státech“. U důchodů vyplácených ze Slovenska chybí cizí prvek, který je podmínkou aplikace koordinačního nařízení EU – evropské právo tu tedy podle ÚS není důvodu aplikovat.
Dále soud vytkl české vládě, že v řízení před ESD „jakožto účastník řízení o předběžné otázce bezprecedentně ve svém vyjádření uvedla, že judikatura českého Ústavního soudu porušuje právo Unie“, a Evropskému soudnímu dvoru, že se měl „alespoň pro zachování zdání objektivity“ seznámit „i s argumenty respektujícími judikaturu Ústavního soudu a ústavní identitu České republiky, jež čerpá … z více než sedmdesátileté historie společného státu a jeho pokojného rozpadu, tj. ze zcela specifické a historicky podmíněné situace, která sama o sobě nemá v Evropě obdoby“.
České ministerstvo práce a sociálních věcí později uvedlo, že součet slovenského důchodu (přepočteného na české koruny) a českého dílčího důchodu pana K.H. je podstatně vyšší, než kolik by činil důchod, který by mu za celoživotní práci přiznala ČR (kdyby zhodnotila i doby jeho zaměstnání před rokem 1993) – i podstatně vyšší než průměrné české důchody…
To ale jistě neznamená, že by byl vývoj legislativy resp. judikatury v této oblasti ukončen.
