Automobilovému průmyslu stále vládnou rodinné dynastie

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: Repro Strategie

Stefan Quandt (BMW)
Akio Toyoda (Toyota)
2
Fotogalerie
Stabilita a kontinuita vlastnictví bránící nájezdu netrpělivých investorů, kteří jsou orientováni na krátkodobý zisk, nikoliv na dlouhodobý prospěch. To jsou hlavní výhody rodinných dynastií. I tato mince má však rub a líc a některé rodinné automobilky mají své problémy.

Mohou být společnosti v automobilovém odvětví kontrolované rodinami úspěšné? Odpověď dává pohled na několik z nich – BMW, Bosch, Fiat Chrysler Automobiles, Ford, Hondu, Toyotu, Volkswagen. Tyto giganty zažily během uplynulých sta let neuvěřitelné zvraty. Překonaly spoustu problémů, do kterých se dostaly jen proto, že jednaly proti pravidlům „čistého“ kapitalismu. Ve jménu rodiny, pýchy, cti.

„Kontrola společnosti rodinou zakladatele má nesporné výhody – udržuje kontinuitu vlastnictví, poskytuje bezpečí,“ říká emeritní profesor Garel Rhys z cardifské Businness School. Argumentuje tím, že toto uspořádání chrání firmy před nájezdy netrpělivých investorů. „Takovým společnostem to umožňuje plánovat rozvoj v horizontu desetiletí, nikoli přemýšlet jen v perspektivě nejbližšího finančního roku.“

Tato mince má však i rub a líc existují příklady, že to přece jen vždy nefunguje. Hlavně v USA a Velké Británii firmy byly a stále jsou vystaveny velkému tlaku burz. Rhys uvádí příklad zakladatele automobilky Jaguar Williama Lyonse. Ten byl nakonec dotlačen k partnerství, když už sám nebyl schopen po letech úspěšného podnikání sehnat potřebné investice na další rozvoj. Značku Jaguar nyní vlastní další rodinná průmyslová dynastie, indická Tata.

Zato Ford, který praktikuje systém tříd akcií, přežil všechny turbulence. Přestože akcionáři v minulosti vyvíjeli hodně silný
tlak, aby se výrazně oslabila moc rodinných akcií třídy B. Ty poskytují rodině Fordů 40 procent hlasovacích práv, přestože ve skutečnosti drží pouhá dvě procenta akcií.

V Itálii, Japonsku a částečně i v Německu pocházejí investice do automobilového světa od bank. Ty v těžkých časech firmám
vlastněným rodinami často leccos promíjely, chovaly se k nim jinak než burzy. Třeba v Japonsku si banky dodnes považují za čest, když mohou půjčit Akio Toyodovi nebo Hondovi. „Banky jsou jiné, na vše pohlížejí v delším časovém horizontu. Nestojí za vámi každý týden,“ komentuje to Rhys.

Pro všechny úspěšné rodinné společnosti podnikající v automobilovém odvětví bylo vždy společné i to, že dokázaly najít a poskytnout prostor úspěšným manažerům, všímá si Automotive News. Členové rodin se ujímali vedení většinou až ve chvíli, kdy nastaly zlé časy. A to jen dočasně. Nevzdávali se pak ani tehdy, kdy už by jiní končili.

Třeba jako Fiat v roce 2005. Tehdy prožíval jednu ze svých největších krizí. Rodině Agnelliů, které se přezdívá Kennedyové Itálie, však pýcha nedovolila, aby na svůj byznys rezignovala.

Ford Motor
Největší bitva Fordovy rodiny se odehrála o nástupnictví. Napětí mezi zakladatelem firmy Henrym a jeho jediným synem Edselem přispělo k Edselově předčasné smrti v roce 1943. Tehdy vstoupil do hry bezskrupulózní manažer firmy Harry Bennett. Tomu se téměř podařilo přesvědčit starého churavějícího muže, který už neměl síly společnost řídit, aby firmu předal jemu, a nikoli svému vnukovi Henrymu Fordovi II.
Jeho plán na poslední chvíli překazily manželka Henryho Forda Clara Jane a vdova po Edselu Eleanor. „Zabil mého muže a nyní chce zabít mého syna,“ řekla tehdy Eleanor o Henrym Fordovi.
Také automobilka Ford si zažila v roce 2005 zlé chvilky, pak ale začala postupně opět vydělávat. V čele firmy tehdy stál několik let jako výkonný šéf William Clay Ford Jr. (na snímku), pravnuk zakladatele. Později se této funkce ujal bývalý manažer Boeingu Alan Mulally.
Fordova rodina automobilku dodnes kontroluje. Činí tak prostřednictvím speciálních akcií třídy B, které jim umožňují výrazně vyšší podíl na rozhodování, než je jejich podíl majetkový
Volkswagen
této německé značky se v průběhu let odehrávala neuvěřitelná dramata. Boj o nástupnictví a o moc pokračuje dodnes.
Jako první se na scéně objevila dynastie automobilového konstruktéra Ferdinanda Porsche, který představil automobilový bestseller – „brouka“. Po čase se propojila s další rodinou, když si jeho dcera Louisa vzala Antona Piëcha. Jejich syn Ferdinand (měl ještě tři sourozence) se pak stal předsedou představenstva Volkswagenu.
Že vztahy nebyly ideální, se ukázalo koncem minulé dekády, kdy se Porsche pokusil VW spolknout. To bylo ale příliš velké sousto. Nakonec se vše urovnalo a obě rodiny mají dnes ve dvacetičlenné dozorčí radě koncernu čtyři místa.
Nyní jsou pod tlakem donuceni postupovat spolu. Řeší otázku, jak reformovat společnost pošpiněnou emisním skandálem a jak snížit vliv Dolního Saska, kde se většina vozů VW vyrábí. To je v koncernu významně zastoupeno a silně tlačí na zachování všech pracovních míst.
BMW
BMW bylo založeno v roce 1916 jako Bayerische Flugzeugwerke. Nejkritičtější chvíli zažila automobilová divize v roce 1958. Tehdy stála téměř před krachem. Banky ji držely nad vodou jen proto, aby ji mohla koupit konkurenční společnost Mercedes-Benz. Místo toho přišel průmyslník Herbert Quandt, získal kontrolní balík akcií a firmu zachránil. Podpořil totiž vývoj nového, a jak se brzy ukázalo velmi úspěšného sedanu střední velikosti 1500. To znamenalo kýžený obrat.
Za dalšími úspěchy stálo hlavně to, že automobilka uměla najímat schopné manažery. Jediným přešlapem bylo rozhodnutí koupit v roce 1994 churavějící britskou automobilku Rover. Quandtové nyní drží 47 procent akcií, což garantuje BMW (Bayerische Motoren Werke) nezávislost a dvěma dětem Herberta Quandta pohodlný život.
Podle agentury Bloomberg dosahuje jmění Stefana Quandta (na snímku) 16 miliard dolarů a jeho sestry Susanne Klattenové 18,5 miliardy. To je řadí na žebříčku nejbohatších lidí světa na 47. respektive 38. příčku.
Fiat
Úspěch rodiny Agnelliů, která řídí Fiat, spočívá v koncentraci moci v rukách jednoho člověka. Vše započalo v roce 1906, kdy kontrolní balík držel zakladatel Giovanni Agnelli. V roce 1966 se automobilky ujímá jeho vnuk Gianni, který řídil automobilku v podstatě až do své smrti v roce 2003.
Fiat (Fabbrica Italiana Automobili Torino) vznikl v severoitalském Turíně v roce 1899, dva roky předtím, než svoji automobilku založil Henry Ford. Rodina nad ní téměř ztratila kontrolu třikrát – kvůli problémům s dělníky a finančním katastrofám.
Z nejhoršího firmě pomohl v roce 2005 italsko-kanadský manažer Sergio Marchionne. Fiat začal během dvou let vydělávat. Se souhlasem vnuka Gianniho a současného držitele kontrolního balíku, předsedy představenstva společnosti Fiat Chrysler Automobils Johna Elkanna, pak zařídil v roce 2009 převzetí krachujícího Chrysleru.
Akce sice oslabila podíl rodiny Agnelliů na 3,1 procenta, „Pro Johna Elkanna to byla přijatelná cena za to, že se z Fiatu stal konečně globální hráč,“ napsala Jennifer Clarková v knize Mondo Agnelli.
Toyota
Od roku 2009 vede největšího světového automobilového výrobce Toyotu Akio Toyoda. Je to vnuk Kiičira Toyody, zakladatele automobilové divize ve společnosti Toyoda Automatic Loom Works v roce 1933.
Rodina Toyodů dnes vlastní pouze dvě procenta společnosti. Požívá však ve společnosti daleko větší vážnost a důležitost, než by odpovídalo tomu, kolik akcií drží. U Toyoty platí nepsané pravidlo, že v čase stagnace se ujímá bezprostředního vedení právě člen rodiny.
Akio Toyoda (na snímku) se tohoto úkolu zhostil také. Do vrcholné řídicí pozice se dostal v době rychlé expanze Toyoty a šokujícího pádu banky Lehman Brothers. Nejtěžší okamžik svého života zažil v roce 2010, když musel promluvit před výborem amerického Kongresu – vozy Toyota totiž způsobily několik smrtelných havárií.
Firma poté svolala k opravě 8,5 milionu aut. „Jsem vnuk zakladatele a všechny vozy Toyota nesou moje jméno. Beru to tak, že když je nějaké naše auto poruchové, je to jako bych i já byl pokažený,“ řekl tehdy Toyoda.