Družstevníci z Druchemy stále vyrábějí Herkules a surfují na retro vlně

Před rokem 1989 byla Druchema největším výrobně chemickým družstvem v Československu. Závody měla po celé republice, zaměstnávala přes dva tisíce lidí. Jen v Praze pod družstvo spadalo také 150 mandloven, desítky pradlenek a chemických čistíren. Ve výrobnách podniku se dělalo dřevěné uhlí. Hlavní závod Druchemy v metropoli měl tak velkou kotelnu, že vytápěla celou průmyslovou oblast kolem Strašnic a Malešic.

Podnik založený před pětašedesáti lety chrlil také značky typu lepidla Herkules, barvy na vejce Ovo nebo běžkařské vosky Skivo. Druchema přežila polistopadovou klinickou smrt a zmíněné produkty včetně řady dalších vyrábí dodnes. Jako třešničku na dortu si družstvo zachovalo výrobu daktyloskopických fólií pro policii.

Stejně tak si společnost nechala družstevní formu. Podíl v Druchemě má kolem dvou set družstevníků. Mezi ně patří i většina ze sedmdesáti současných zaměstnanců. Dividendy přitom zatím neviděli. Zisky společnost investuje zpátky. A navíc splácí padesátimilionovou ztrátu shromážděnou z doby před nástupem současného vedení.

Příchod „Viktora Čističe“

„Družstevní vlastnictví mělo i před rokem 1989 kvazisoukromý charakter. To Druchemě umožňovalo chovat se nestandardně, o čemž si státní podniky mohly nechat jen zdát,“ říká Jiří Daněk, předseda představenstva Druchemy. Firmě to mimo jiné umožnilo spolupracovat se západními partnery. Například v USA mohla pořídit laminátové technologie na výrobu rybářských prutů.

V letech po sametové revoluci Druchema v transformační vřavě nezanikla a vyráběla dál. V roce 1995 získala v podniku většinový podíl společnost Inekon vedená Josefem Huškem. Za socialismu nasbíral zkušenosti při misích podniku zahraničního obchodu Pragoinvest. Z rozvalin této „pézetky“ také povstal Inekon.

Deset let po vstupu Inekonu došel někdejší chloubě výrobního družstevnictví dech. Kartami v chemickém retailu silně zamával vstup nadnárodních koncernů. Družstvo řešilo, zda vůbec pokračovat dál. Nakonec se rozhodlo povolat jakožto krizového manažera Jiřího Daňka. Ten se ke konci devadesátých let zocelil v podnicích typu Chemapol a Aliachem, jejichž barvité osudy tehdy detailně propírala média.

Nástup Daňka do Druchemy musela posvětit členská schůze družstevníků. Jeho nástup ovšem řešil rovněž hlavní podílník Inekon. Tedy paradoxně subjekt, s nímž Daněk z titulu šéfa družstva od roku 2013 svádí boj o kontrolu nad Druchemou.

Družstevníci ve při

Inekon tvrdí, že vedení Druchemy podvodně změnilo stanovy tak, aby každý družstevník měl jen jeden hlas bez ohledu na velikost podílu. Druchema se hájí, že to je obvyklý rozhodovací princip u každého družstva. Prvoinstanční soud již dal za pravdu chemikům. Inekon se však odvolal.

Daněk přitom hned po nástupu do Druchemy zvažoval přeměnu firmy na akciovou společnost. Kdyby to nakonec udělal, měl by nyní Inekon paradoxně po starostech. „Naše vztahy jsou v současnosti nulové,“ popisuje Daněk důsledky sváru s největším družstevníkem.

Na předchozím managementu přitom nenechává nit suchou. „Když jsem přišel, byla firma z obratu kolem dvou set milionů pod polovinou.“ Hlavním problémem podle manažera bylo, že bývalé vedení Druchemy silně podcenilo obchod, marketing neexistoval. Zatímco v celém podniku panovala přezaměstnanost, obchodem se zabývali dva lidé.

Podnik existečně ohrožoval také spor s restituenty pozemků, na nichž vyráběl. Přestože družstevníci měli pravidelně platit nájem, neviděli potomci původních majitelů roky ani korunu. Nakonec Druchema dlužila za ušlý nájem a penále vyšší desítky milionů korun.

Blahodárné sítě řetězců

Situaci se podařilo vyřešit až po nástupu Jiřího Daňka. Vyměnil celé vedení, třetinu zbytných pracovních míst zrušil. Hlavně však zaplatil restituentům, respektive novému majiteli, kterému potomci bývalých vlastníků pozemky pod fabrikou prodali. „Kdyby se tento spor nepodařilo vyřídit, tak by šla Druchema do kytek,“ konstatuje.

Současně padlo rozhodnutí vsadit na staré osvědčené značky, které podpořila rostoucí obliba nejrůznějších retro výrobků. V popředí bylo lepidlo Herkules, jež důvěrně již před třemi dekádami znali například lepiči papírových modelů z „ábíčka“. Podporu byznysu si družstvo slibuje i od řady získaných ocenění typu Národní ceny kvality.

Jednají, jak jednají. Ale současně máme jistotu, že zaplatí. Dveřmi jsme zatím řetězci bouchli jen jednou

Jen do inovací ve výrobě lepidla Herkules investoval podnik deset až patnáct milionů korun. Vedle velikonočních barev Ovo je totiž šampionem firmy. Prostřednictvím řetězců protlačila Druchema svůj Herkules již také do ciziny. Naposledy české lepidlo proniklo do celé středoevropské sítě Tesco.

Přitom právě v zahraničí si Druchema musela vybojovat místo i pomocí soudů. V Polsku vedla roky spor o ochranu značky leštěnek na auta Tempo. Tamní obchodní partner Druchemy najednou začal na domácí trh uvádět vlastní produkty pod touto značkou. Případ odhalený v roce 2004 rozlouskl po osmi letech až polský Nejvyšší správní soud.

Co se týče spolupráce s řetězci, přistupují k nim družstevníci pragmaticky jako k nejvýznamnějšímu distribučnímu kanálu. „Jednají, jak jednají. Ale současně máme jistotu, že zaplatí. Dveřmi jsme zatím řetězci bouchli jen jednou,“ dodává šéf Druchemy.

Loni měla Druchema tržby pětadevadesát milionů korun. „Letos to vypadá, že se už dostaneme nad sto milionů,“ říká Daněk. Bude to nejlepší výsledek za poslední dekádu. Firmě se současně daří vydělávat. Zisk se pohybuje v jednotkách milionů.