Budou přitom muset zaplatit náklady, které jim s výrobou či obměnou sortimentu nepomohou. Za nákup emisních povolenek vydají do roku 2020 sedm miliard korun, podpora obnovitelných zdrojů je přijde na necelých dvacet miliard korun, na ekologizaci budou muset vynaložit zhruba 28 miliard korun. „To jsou náklady, které kvůli ostré konkurenci nebude možné promítnout do cen,“ říká Vladimír Toman z Hutnictví železa.
Klíčovou otázkou je, zda na to oceláři budou mít dost peněz. „V roce 2015 se dá čekat, že marže výrobců bude po letech ztrát kladná. Ale dosáhne čtyř až pěti procent, což je hluboko pod deseti procenty, které by zajišťovaly plnou životaschopnost,“ míní Jaroslav Raab, viceprezident Hutnictví železa. Pokud tedy s investicemi do ekologie nepomůže stát nebo Evropská unie, dostanou se hutě na hranici přežití.
Poprvé se o dotace z evropských fondů mohly hutě přihlásit loni. Jsou to vysoké částky, a tak každý případ musí schválit Evropská komise. „Ta notifikace podpory ale zatím nezpracovala. Hrozí, že se investice nestihnou dodělat včas a firmy nebudou moci podporu vyčerpat celou,“ upozorňuje Toman. Stát by firmám mohl částečně ulevit větší tolerancí limitů znečištění, aby se investice mohly rozložit do delší doby.
Cestou z ocelářské krize je podle Raaba sázka na výrobky s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou vysokopevnostní oceli používané v automobilech. „Možnosti se najdou i ve stavebnictví. Kdo dokáže nabídnout pevnější konstrukční oceli, ušetří stavbařům náklady, protože se oceli spotřebuje méně. Investice do inovací v Česku vidět jsou,“ dodává Raab. Více se nicméně mluví o možném zániku železáren a oceláren.
