Renesance jádra na britský způsob vypadá impozantně
Klidná, šedivá mořská hladina se na jednom místě divoce vzdouvá. Každou minutu pár desítek metrů od břehu vychrlí potrubí miliony litrů vody. Chladí dva bloky jaderné elektrárny Heysham 2 na západním pobřeží Anglie. Obdobný podvodní gejzír vyvěrá na dalších devíti místech ve Velké Británii, kde stojí šestnáct jaderných reaktorů. Do sítě dodávají zhruba pětinu elektřiny vyrobené v zemi.
Přibližně padesát kilometrů na jih od Heyshamu nedaleko Prestonu leží závod na výrobu jaderného paliva, který provozuje americký Westinghouse. Výrobní linky plné automatů mají jediný úkol – obohacený uranový prach slisovat, zapéci, natlačit do ocelových tyčí, ty smontovat do kazet a celek odeslat k reaktorům. Dokud se bude vzdouvat moře za zdmi jadernýchch elektráren, práci bude mít 1146 zaměstnanců.
Jenže britské reaktory stárnou. Do roku 2023 jich má být zavřeno patnáct ze šestnácti. „Po roce 2020 by celý závod vstoupil do likvidace,“ líčí ještě donedávna chmurné vyhlídky Mick Gornall, výkonný ředitel britského Westinghousu pro výrobu paliva. Stejně by skončila i řada firem, které jsou na jaderné energetice závislé. Jádro ve Velké Britániii živí celkem čtyřicet tisíc lidí. Ročně se v dodavatelském řetězci a likvidaci starých jaderných zařízení protočí čtyři miliardy liber, téměř 140 miliard korun.
Pesimistický scénář se nekoná
Britská vláda před pěti lety vsadila na jádro jako pilíř energetiky, která se oprostí od závislosti na fosilních palivech. Do roku 2030 mají vyrůst bloky o výkonu šestnáct tisíc megawattů. Nejméně dvanáct reaktorů na pěti místech v Anglii by mělo stát přibližně šedesát miliard liber, tedy více než dva biliony korun.
Vládní agentury tvrdí, že až šedesát procent z ceny elektráren by mohlo zůstat v kapsách domácích firem. Skeptici z byznysu však toto číslo zpochybňují. „Jaderný průmysl stagnuje. Ve Velké Británii jsme za dvacet let nepostavili jedinou jadernou elektrárnu. Ztratili jsme spoustu znalostí a schopností. Velké strojírenské celky se v zemi dávno nevyrábějí,“ říká Alex Langer ze společnosti Thomson Valves, jež dodává speciální ventily Westinghousu i francouzské Arevě. „To, že se bude stavět v Británii, ještě neznamená, že dodavatelé reaktorů budou v Británii nakupovat,“ dodává Langer. Nejvíc na jaderné výstavbě vydělají stavební firmy a související obory.
Jenže vláda tento pesimistický scénář nehodlá dopustit. Rozjela několik programů, které mají pomoci britskému průmyslu, aby se na stavbě domácích reaktorů mohl podílet. Takto resuscitovaný obor zároveň vidí jako jeden ze základů britské exportní ekonomiky. Logika je táž jako v Německu, kde však chtějí místo jádra vybudovat nové odvětví kolem obnovitelných zdrojů energie.
Vyvineme právě to, co chcete
Na okraji Shefieldu před novou průmyslovou halou prořezávají vzduch svištící listy větrné turbíny. Za zdmi budovy se ovšem bádá, jak vylepšit technologie, které umožňují štěpit jádra atomů. Výzkumné centrum pro jadernou pokročilou výrobu (NAMRC) vyrostlo před třemi lety za třicet milionů liber, které na projekt věnovala vláda. Na financování provozu se však podílejí ze dvou třetin firmy, jež platí roční poplatek. Za ten získávají přístup ke službám centra.
„Řešíme konkrétní zadání od firem. Zkoušíme různé metody obrábění, svařování či povrchové úpravy. Od Rolls-Royce jsme například dostali za úkol vymyslet způsob, jak zkrátit obrábění velkých komponentů. Výrobu jsme dokázali zrychlit o 94 procent,“ chlubí se Alan McLelland, projektový ředitel NAMRC. Podstatné je, že hala dokáže pracovat se skutečnými rozměry jaderných dílů. Vyvinuté řešení pak lze snadno převést do praxe bez velkých kapitálových investic. Firmy, které se chtějí zapojit mezi dodavatele nových reaktorů, tak získávají konkurenční výhodu.
Neméně důležitý pro osud britského jaderného průmyslu je projekt na podporu firem, které by v jaderné branži rády začaly. „Od Arevy a Westinghousu jsme dostali kompletní plány reaktorů EPR a AP1000, které by se v Británii měly stavět. Takže přesně víme, z jakých součástí se skládají a kdo je vyrábí. Britská firma se tak díky nám dozví, s kým má navázat kontakt a co se po ní bude chtít,“ vysvětluje McLelland. Zároveň lidé z NAMRC zájemce o jaderný program proklepnou a doporučí opatření, která musejí ve firmě provést, aby o dodávkách pro reaktory vůbec mohli uvažovat. V programu je teď 150 firem, dvacítka už úspěšně prošla procesem změn.
Účet, který ještě není sečten
Poradenská firma Oxford Economics spočítala, že kdyby se britský průmysl podílel na stavbě nových jaderných bloků ze 44 procent, vydělaly by tamní firmy 25,5 miliardy liber. Efekt pro celou ekonomiku by se nafoukl po očištění o inflaci na 59,7 miliardy liber. Přínos pro zaměstnanost spočítali analytici vynásobením nových pracovních míst a dobou jejich trvání na 444 tisíc odpracovaných let. Britský jaderný export by se mohl vyšplhat na osm miliard liber do roku 2030.
Renesance jádra má ale ještě jinou stránku. Účet za ní budou muset zaplatit britské domácnosti a firmy v cenách elektřiny. Vláda vymyslela systém dotací, které investorům do nových reaktorů zajistí návratnost vložených peněz. První z jaderných projektů, Hinkley Point C, bude za vyrobenou elektřinu dostávat zhruba dvojnásobek nynějších burzovních cen elektřiny. V žádosti o schválení této formy podpory Evropskou komisí vláda uvádí, že čistá současná hodnota dotací pro jaderné elektrárny o celkovém výkonu patnácti gigawattů bude 3,5 miliardy liber.
Jenže Britové se už teď bouří proti rostoucím cenám energií. Podpora jádra by se měla stát součástí poplatku, z něhož se nyní financuje provoz obnovitelných zdrojů. Dnes domácnosti a firmy zaplatí na poplatku ročně 2,4 miliardy liber. V roce 2020 to bude 7,6 miliardy, přičemž jaderné náklady poplatek navýší zhruba od roku 2024 na dalších 35 let. U veřejnosti má stavba nových elektráren zatím zelenou. Možná i proto, že o jejich skutečném dopadu na účty za elektřinu se za Lamanšským průlivem raději moc nemluví.
| Nové bloky nemá kdo stavět |
|---|
| Velká Británie chce sice v příštích patnácti letech postavit dvanáct nových jaderných reaktorů, jenže na to nemá dost lidí. „Průměrný věk v jaderném průmyslu činí 55 let. Není tady dost lidí, kteří by tyto dosluhující zaměstnance mohli v příštích pěti až deseti letech nahradit,“ míní Peter Storey z University of Central Lancashire (UCLAN). Na stavbách se přitom budou podílet desítky tisíc lidí a další tisíce pracovních míst by měly vzniknout u firem, které budou dodávat komponenty pro nové bloky a služby. |
| Po rozhodnutí britské vlády o renesanci jaderného programu zaznamenaly tamní univerzity rostoucí zájem mladých lidí o jaderné a příbuzné strojírenské obory. „Snaha je také přitáhnout do jaderného průmyslu lidi z jiných podobných oborů, například z firem zabývajících se výrobou zařízení pro těžbu a rozvod plynu,“ dodává Storey. |
| Vzdělávání zájemců o místo v podnicích navázaných na jaderný průmysl dostala za úkol Národní akademie pro jaderné vzdělávání (NSAN). Peníze na rozjezd dala vláda, teď ji platí jaderný průmysl. „Spolupracuje s námi 130 firem, podle jejich požadavků jsme sestavili vzdělávací programy,“ vysvětluje manažerka NSAN Dawn Vinallová. |
| NSAN nabízí kurzy, které zájemcům o práci při budováních nových reaktorů přiblíží požadavky na kvalitu a bezpečnost práce v jaderném průmyslu. Teď se jich účastní čtyři tisíce Britů. Akademie vyvinula spolu s UCLAN vzdělávací program, který odpovídá českým vyšším odborným školám se zaměřením na technické vzdělání. „Garantovat ho budeme my, ale vyučovat se bude na školách poblíž budoucích elektráren,“ říká Peter Storey z UCLAN. |
| Výsledkem této strategie má být návrat jaderných dovedností a znalostí, které se ze země za posledních dvacet let vytratily. Storey připouští, že teprve čas ukáže, zda to Britové zvládnou dostatečně rychle. První nové reaktory by se měly začít stavět už za čtyři roky. |
