Předseda vyšetřovací sněmovní komise k OKD a poslanec Pirátů Lukáš Černohorský v rozhovoru pro Info.cz popisuje nová zjištění v kauze kolem těžební firmy. Popisuje roli tehdejšího ministra hospodářství Vladimíra Dlouhého, Zdeňka Bakaly, Bohuslava Sobotky i vlády Miloše Zemana. Mimo jiné se Černohorský podivuje, jak laxně ke kauze stát po celé roky přistupoval.
Práce sněmovní vyšetřovací komise k OKD ještě neskončily, přesto, jaká jsou její základní zjištění?
Mezi ty, jež mohu už nyní zveřejnit, patří například nález, který na základě analýzy právních dokumentů tvrdí, že byl s největší pravděpodobností v 90. letech minulého století bytový fond vložen do vznikající společnosti OKD a.s. v rozporu se zákonem. Ohledně této věci jsme si nějaký čas posílali právní posudky s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, pochopitelně jsme komunikovali také s ministerstvem financí. Věnovali jsme se přitom nejen samotným právním problémem, ale také případným právním dopadům.
Zde je potřeba říct, že vyšetřovací komise nemá exekutivní pravomoc. Cokoli zjistíme, můžeme jen předat policii, správním orgánům, případně ministerstvu financí. Kontaktovali jsme je už s tím, že tam je problém se zákonem, který se za minulého režimu jmenoval zákon o osobním vlastnictví k bytům, později to byl zákon o vlastnictví bytů. A v zákoně o osobním vlastnictví k bytům se říkalo, že byty mohou být převáděny pouze stávajícím nájemníkům.
Ať už si o socialistických zákonech myslíme cokoliv, tak tento platil do roku 1994 a stát se při privatizaci měl podle něj řídit. Ten zákon byl důležitý také proto, že nájemníci měli při převodu ze státního vlastnictví právo na různé dotace, slevy a podobně. V případě, že byty byly v rámci privatizace převedeny na akciovou společnost, tak jim ta práva zanikla. Nemůžete ale lidi rozhodnutím od stolu zbavit práv, aniž by se změnil zákon. Tím spíš v už demokratické společnosti a právním státě.
Pro pořádek: o jakém roce mluvíme?
O roce 1990.
Kdo o tom tehdy rozhodl?
Federální ministr hospodářství Vladimír Dlouhý. Ten to vzal a podepsal jako ministr. Vložil tak veškerý majetek, včetně bytů, do nově vznikající akciové společnosti.
Nezákonně…
Podle našeho názoru v rozporu se zákonem. Musím také říct, že jsme řešili variantu, dle které to bylo vloženo pozdě. Bylo tam totiž přechodné ustanovení, které umožňovalo vkládat majetek pouze do určitého data. Přitom samotná realizace byla započata až po tomto rozhodujícím datu. Tudíž to bylo z našeho pohledu tehdy provedeno v rozporu se zákonem. A stát mohl podat určovací žalobu. Bývalo by pak bylo na soudu, aby rozhodl, který z právních názorů je správný. Přitom je třeba říct, že ty zákony byly tehdy napsány ne zcela jednoznačně. A právě proto by je měl vyložit nezávislý soud.
Co s tím teď?
Původně jsme chtěli, aby ta žaloba byla podána do konce loňského roku, v tuto chvíli – pokud by ji stát podal – tak je v procesně složitějším postavení.
Proč?
Protože podle některých právních názorů mohlo od 1. ledna 2019 dojít k tzv. mimořádnému vydržení. Stát teď k tomu, aby tu právní bariéru prolomil, musí pravděpodobně o něco víc prokazovat svá vlastnická práva. Situace však není jasná, neboť se jedná o nový občanský zákoník a judikatura k této otázce neexistuje. Komise však k tomu přistupovala s náležitou péčí a opatrností, a proto podala podnět k podání určovací žaloby MF, UZSVM a předsedovi vlády již minulý rok.
To se pohybujeme, pokud jde o časovou osu, na samém začátku příběhu. Kdy a proč český stát ztratil v OKD majoritu?
O tom zatím nemohu zcela konkrétně mluvit, protože některé věci ještě nejsou jasné. Zatím jsme neschválili stěžejní část zprávy, která se této věci týká. Obecně to ale popsat mohu.
Tak povídejte…
Lze říct, že se pánové Koláček a Otava dostali do OKD (Koláček s Otavou prodali Zdeňku Bakalovi akcie Karbon Investu několik dní poté, co nabyli akcie OKD, pozn. redakce). Zde je třeba připomenout, že až do roku 1998 zde stále hrál klíčovou roli již zmíněný Vladimír Dlouhý. Důležitý bod privatizace přitom spočíval v oddělení Českomoravských dolů.
Podíl v dole, do kterého komunisté ve velkém investovali, a který jako jeden z mála funguje dodnes, stát v roce 1997 prodal za řádově stovky milionů korun. Následně ho stát odkoupil zpět do OKD. Stalo se tak ale v čase, když už byl součástí KOP a.s., a zpátky to vykupovali za čtyři miliardy korun. Tato věc byla ostatně součástí následného policejního vyšetřování.
Jak si tento manévr vysvětlujete?
To je právě věc, na kterou mělo odpovědět zmíněné vyšetřování. Obecná teorie, spočívá v tom, že pan Stanislav Pros postupnými kroky ovládl společnost OKD. Ve finále se mu podařilo odkoupit 50,02 procent akcií, od toho momentu mohl rozhodovat naprosto o všem.
Zatímco na začátku Pros, protože sám neměl schopné manažery, spolupracoval ochotně se státem, v momentě, kdy do hry vstupují Koláček s Otavou, začíná stát tahat za kratší konec.
Od roku 1998 do roku 2001 docházelo k obrovskému útlumu dolů. Z části mělo útlum platit OKD, zčásti na něj měl přispívat stát. Tomu se do toho ale příliš nechtělo, a tak se zvažoval manévr, dle kterého by se OKD rozdělilo na dvě firmy. První by byla ta těžební, do druhé by se převedly staré důlní škody, to znamená doly, které se měly zavírat, a veškeré nevýrobní věci, jako jsou byty nebo rekreační zařízení.
A to se podařilo?
Právě že se to nepodařilo. Koláčkovi s Otavou tou dobou bylo už nejspíš jasné, že má ten bytový fond nesmírnou cenu. Jevilo se jim to podle mě tak, že bylo nevýhodné se ho zbavovat.
Takže jsme v čase vlády Miloše Zemana, a stát tou dobou už majoritu nemá…
Nemá. Ve finále o ní přišel někdy v letech 1997 nebo 1998. Nelze to přesně zpětně říct, Pros totiž akcie skupoval prostřednictvím několika společností. A mimochodem, Fond národního majetku v momentě, kdy zjistil, že někdo ve velkém skupuje akcie, oslovil obce. Jenomže ve chvíli, kdy skupující následně 'zlomil' Karvinou, Fond národního majetku na skupování rezignoval.
Jde podle vás o zlomové období?
Ztráta majoritního podílu byla velká chyba. Stejně velkou chybou ale bylo, že tam byl vložen ten bytový fond. A vše korunovala privatizace v roce 2004. Jednalo se vlastně o celý sled událostí, které se dokonce opakovaly, a přesto stát nebyl schopen hájit svá majetková práva. Popsáno to bude v závěrečné zprávě.
A pokud bych se vrátil k roku 1998, tehdy byla podepsána tzv. mandátní smlouva mezi společností Karbon Invest, OKD a Českomoravskými doly. A to byl také důvod, kvůli kterému byli následně Koláček s Votavou trestně stíhaní. Na základě těchto smluv totiž bylo ze společnosti OKD do společnosti Karbon Invest vypláceno zhruba 500 milionů korun ročně.
Za co to bylo?
Například za právní služby, za zprostředkování obchodů. Nelze vyloučit, že část těch plnění byla fiktivních.
A Karbon Invest…
Karbon Invest je společnost, kterou tehdy vlastnil pan Koláček s panem Votavou. A na základě těchto smluv měli státu, dalším akcionářům, potažmo OKD způsobit škodu ve výši až 1,6 miliardy korun. Kvůli tomu byli stíháni, skončilo to ale někdy v roce 2011 zprošťujícím rozsudkem. Tehdejší státní zástupce se proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí chtěl odvolat, k tomu ale na příkaz nadřízeného nedošlo. Stát byl v celé věci značně laxní.
Jak si tuto laxnost státu vysvětlujete?
Čeští úředníci, pokud jim někdo nestojí na krku, dělají nezbytné minimum, samozřejmě existují výjimky. Pokud o to není velký mediální zájem, pokud není pod tlakem dotyčný ministr, většina úředníků k tomu přistupuje tak, že nikdo nemohl udělat chybu.
A pokud jde o politickou reprezentaci?
Jistě, měl tam být zájem ze strany politiků, kteří měli aktivně situaci řešit. Ve hře měla být klidně třeba žaloba, ve které by stát spolu s minoritními akcionáři prokázal, že byl poškozen. A pokud by to soud uznal, měl stát požadovat nějakou finanční kompenzaci.
V čí kompetenci to tehdy bylo?
Nejspíš šlo o věc, která byla pod rozlišovacími schopnostmi premiéra, tedy Miloše Zemana. Na starosti to měl tehdejší ministr Grégr (Miroslav Grégr, ministr průmyslu a obchodu a místopředseda vlády Miloše Zemana, pozn. redakce), kterého jsme také jako parlamentní komise měli na výslechu. Později Milan Urban.
Co říkal?
To vám nemohu přesně říct.
Pojďme dál v čase. Nastoupila vláda Vladimíra Špidly, ve které by ministrem financí Bohuslav Sobotka, jemuž se celá věc ve veřejném prostoru přičítá často na vrub. Zdá se, že manévrovací prostor už příliš široký neměl…
Na starost to tehdy neměl pouze Sobotka, ale také tehdejší ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. Stát měl už sice minoritu, neznamená to ale, že měl rezignovat na vymáhání svých práv. Na paměti je potřeba mít, že sice měl minoritu, ale relativně vysokou, byl to tzv. kvalifikovaný minoritář.
Bez akciového podílu státu měl KI omezený manévrovací prostor, proto ho potřeboval. Manévrovací prostor tedy neměl spíš Karbon Invest, než stát. V praxi to znamená, že stát měl možnost blokování jakýchkoliv zásadních změn ve společnosti a měl právo podávat různé žaloby, např. na náhradu škody
A to se nedělo…
To se nedělo.
Tušíte, proč?
Nevím, nikdo se vám nepřizná. Tou dobou už běželo trestní stíhání Votavy s Koláčkem, a stát měl tudíž zbystřit a reagovat například tak, že dokud nebude věc prošetřena a soudem rozhodnuta, mohl říct, že zbytek akcií prostě neprodá. Počkat na rozhodnutí soudu mohl být relevantní důvod, proč to neprodávat. Avšak to se nestalo, oni se naopak rozhodli, že to prodají, navíc pod cenou, za 2,25 miliardy korun. A tady jsme u dalšího sporného momentu. Soud teď řeší, zda tuto cenu stanovili úředníci, anebo zda šlo o politické rozhodnutí.
V tuto chvíli mohu říct, že cenu 4,1 miliardy nestanovoval Fond národního majetku, ale byla stanovena politickým rozhodnutím. Pokud jde o těch 2,25 miliardy, to bude muset rozseknout soud. Co ale mohu říct je toto: požádali jsme kolegium znalců při ministerstvu spravedlnosti, aby vyhodnotil znalecký posudek, a to nikoli z pohledu finální ceny, ale z pohledu kvality. Šlo nám o to, zda byly dodrženy veškeré požadavky lege artis, zda tam bylo vše tak, jak má ve správném znaleckém posudku být.
