Obuvník, mechanik hudebních nástrojů, kloboučník, sklář a brusič skla, hutník, kominík, kameník, kamnář či košíkář. To je jen část učebních oborů, které v posledních letech bojují s nezájmem žáků o studium a následné uplatnění v praxi.
Nová mladá generace se oproti těm minulým více zajímá sama o sebe, své pohodlí a ve všem potřebuje delší čas na rozmyšlenou. O svém uplatnění v praxi nepřemýšlí prakticky vůbec, neboť si již během docházky na základní školu zvykla trávit převážnou část volného času ve virtuálním světě internetu.
Proto ve výběru středních škol příliš nevyhledává fyzicky náročné učňovské obory a zájem upírá ke gymnáziím a obchodním akademiím. Úbytek zájmu o některé učební obory ale není spojený jen s nezájmem žáků vycházejících z deváté třídy o „práci rukama“. Významnou roli hrají i slabé populační ročníky, které v posledních letech opouštěly základní školy.
V roce 1989 bylo v ročníku zhruba 200 tisíc dětí, teď je to polovina. Navíc v dřívějších dobách poptávku po učebních oborech ovlivňovala jasně daná poptávka z výrobních podniků, jež však v původní podobě neexistují. Žáků, kteří se budou v příštích pěti letech hlásit na střední školy a do učení, přibude v průběhu příštích pěti let zhruba 120 tisíc, pak budou počty opět klesat.
Celkově pozitivní zprávou ale je, že řemesla a s nimi spojené učební obory z trhu nezmizejí, jen se bude podle možnosti následného uplatnění měnit jejich struktura. Důležitá je také možnost na obor navázat maturitním studiem.
Nejistota v gastronomii a službách
„Podíl žáků v učebních oborech z celkového dlouhodobého hlediska neklesá, ale zájem uchazečů o studium vybraných profesí se přelévá k maturitním oborům a podíl absolventů těchto škol na celku zůstává mírně pod dvaceti procenty. Maturitní obor současně s odborným výcvikem má význam v tom, že student získá výuční list i v případě, že nesloží maturitu,“ vysvětluje hlavní projektový manažer z Národního ústavu pro vzdělávání Jiří Vojtěch.
Před propuknutím pandemie se podle něj začala výrazněji rozjíždět spolupráce odborných škol s firmami, které žákům nabízely možnost praktické výuky a zaškolení ve svých moderně vybavených dílnách. To však s pandemií zmizelo.
Ochlazení zájmu o určitá řemesla souvisí i se zánikem řady tradičních továren v průběhu uplynulých tří dekád. Jedná se například o sklářství, kožedělný průmysl, těžký průmysl či výrobu hudebních nástrojů. V gastronomii a dalších službách je kvůli pandemii a nejisté budoucnosti patrný pokles zájmu o dříve vyhledávané obory, jako jsou kuchař, číšník či kadeřnice. Jinde, například ve sklářství, výrazně chybějí absolventi.
„Naše vize je zachránit řemeslo, a to je možné, jedině když přilákáme mladé lidi, kteří budou v oboru pracovat. My na Oflendě (část obce Mrákotín v okrese Chrudim – pozn. red.) máme zkušené pracovníky, kteří to mladé dokáží naučit. Jedna z našich vizí proto je najít partnerskou vzdělávací instituci, školu nebo učiliště, jež má akreditaci a učební obor by zavedla. Aby si kreativní děti, které za sebou chtějí vidět výsledek práce a netouží po světě excelových tabulek nebo paragrafů, mohly najít uplatnění a časem se stát foukači nebo malíři vánočních ozdob,“ plánuje spolumajitelka podniku na výrobu vánočních ozdob Koulier Kateřina Šrámková.
Výrobci hodinek školí vlastní lidi
Obdobná situace jako ve sklářských oborech panuje v hodinářství. Jedinou školou, kde se obor jemný mechanik-hodinář vyučuje, je Střední škola průmyslová, technická a automobilní v Jihlavě. Obor tam funguje, ale studenti mají zájem především o dálkové studium, v němž se chtějí potřebné dovednosti naučit například vysokoškoláci, kteří pracují v jiných oborech.
Zájem o denní studium je u absolventů základní školy výrazně nižší. Učební obor hodinář se na Vysočině vyučuje od roku 1954. V polovině šedesátých let měl až 82 absolventů. Zájem o hodinářské dovednosti ale začal opadat po nástupu elektronických hodinek a v současné době nastupuje do ročníku méně než deset žáků. Nastává tak situace, že si tuzemští výrobci hodinek přeškolují nové zaměstnance svépomocí.
Elton, výrobce hodinek Prim, má takovou nouzi o hodináře, že je musí vychovávat vlastními silami z absolventů jiných oborů. „Úřad práce nám poslal dvacet uchazečů. Zbyli dva, kteří po roce školení u zkušených hodinářů zvládli montáž hodinkového strojku. Taková výchova je ale velmi časově i finančně náročná,“ popsala firma situaci z minulých let.
Poptávka po řemeslnících roste v Česku i v zahraničí, ale počty odborných absolventů klesají. Třeba kameníků vystudovalo v Česku před deseti lety jedenáct, loni jich bylo jen pět. Firmy zaměřené na tradiční řemesla lákají studenty už na školách, ale ani to ale nestačí. Podle znalců z oblasti pracovního trhu je možné, že řemeslné firmy časem zaniknou, protože lidí s odborným vzděláním rok od roku ubývá.
To potvrzuje zámečník a kovář Jiří Menšík, který provozuje svou dílnu, kde vyrábí kovový nábytek, kované ploty, vrata a další kovové předměty. „Chystám se do penze a dílnu si stavím doma u domu. Firmu nemám komu předat, vychovávat učedníky se finančně nevyplatí, a tak živnost uzavřu a budu dělat jen menší věci,“ říká umělecký kovář. Volní řemeslníci, kteří by na jeho práci navázali, podle něj na trhu nejsou.
Rodinná tradice a podpora státu
Velký význam v udržení zájmu o řemeslo hrají i drobní živnostníci a menší rodinné firmy, kde se rodiče zakladatelé snaží vést děti k následnictví. „Jsme rod instalatérů a topenářů, a tak v řemesle pokračuje i syn. Ten firmu a zákazníky postupně přebírá a pokračuje v tradici. Vyučil se, odmaturoval a praktické věci jsem mu ukázal sám,“ říká instalatér Ladislav Kuchařík, který si „na stará kolena“ otevřel restauraci a řeznictví.
Podpořit zájem o mizející řemesla se v mezích možností snaží i ministerstvo školství, které „řadí vzdělávání v řemeslných a technických oborech ke svým prioritám“. Jednotný komplexní program ovšem neexistuje.
„Odbory školství krajských úřadů nebo i zaměstnavatelé poskytují stipendia nebo jiné formy podpory, je zdůrazňován zájem o vyučené pracovníky, probíhají prezentace významných firem v roli zaměstnavatelů i prezentace středních odborných škol na přehlídkách v krajích, na základních školách se obnovují dílny,“ vypočítává Vojtěch, jak se rezort školství snaží vzbudit zájem.
Předávání zkušeností v hraběcím podání
Obrození řemesel se na svém zámku ve Žďáru nad Sázavou věnuje i hrabě Constantin Kinský. V projektu Chytrá ruka zřídil dílny, kde mistři řemesel, kteří jsou v důchodu, předávají dovednosti žákům základních škol.
„Je to šance, jak mládež k řemeslům přitáhnout,“ říká hrabě k projektu, jenž vychází z myšlenky, že je spousta zkušených řemeslníků, kteří nemají komu předat své dovednosti.
„Takhle se mohou společensky zapojit, udržet si vitalitu, a navíc se propojí generace, což naše společnost velmi potřebuje. Děti mohou získat vztah k řemeslům, což by mohlo řešit nedostatek řemeslníků. Z obdobných zahraničních programů víme, že u řemesla pak zůstane až šestnáct procent dětí,“ plánuje Kinský.
Zájem o řemeslné učební obory u žáků základních škol, kteří se rozhodují o příští profesi, ovlivňuje celá řada faktorů. Na rozhodování dětí a jejich rodičů, již mají na první profesní volbu největší vliv, působí jak prezentace těchto oborů v rámci kariérového poradenství na školách, tak spolupráce zaměstnavatelů se školami, která může zájem dětí významně ovlivnit.
Při přípravě změn probíhá spolupráce jak se školami, tak se zaměstnavateli. V jejich případě se to děje i na dalších úrovních – od přípravy Strategie vzdělávací politiky ČR až po podporu či poskytnutí možnosti realizace odborného výcviku v konkrétních firmách. Odborníci z praxe se mohou zapojit do výuky na škole a účastní se závěrečných zkoušek v učebních oborech, jejichž podobu mohou také významně ovlivnit.
Politika nadřazuje maturitu řemeslu
Vývoj lze zvrátit, pokud tradiční obory získají větší finanční podporu na středoškolské i vysokoškolské úrovni. „V Česku se dávají dotace za určitým účelem − kraj se dohodne s firmou a školou, ale ucelený koncept to nemá. V zahraničí je to propracovanější. Vzdělávání funguje na dohodě regionu, zaměstnavatelů a konkrétní školy,“ uvedl dříve bývalý ministr obchodu a průmyslu Karel Havlíček.
Zásadním problémem učňovského školství je státní i evropská politika. Šíří dojem, že řemesla jsou méně než maturitní vzdělání. Většina absolventů se proto vrací po studiu do rodinných firem nebo pokračují jako živnostníci, větší výrobci tak nemohou zaplnit místa ve svých podnicích.
Obecně řečeno není rukodělná výroba u nastupující generace populární, a proto budoucnost řemesel závisí na tom, jak české podniky podpoří vzdělání zaměstnanců. Zájem o řemesla může znovu vzkřísit praktická výuka.
„Zájem o učební obory je historicky nejnižší, přesto v podrobnějším pohledu na jednotlivé obory nalézáme značné rozdíly v zájmu o ně. Tradičně je největší převis zájmu o velmi specifický obor puškař, do kterého se přijímá pouze padesát žáků. Další obory s vysokým zájmem jsou již velice početné, přijímaných jsou tisíce. Jedná se o obory kadeřník, aranžér, cukrář, mechanik opravář motorových vozidel či elektrikář,“ vypočítává Vojtěch. „Pokles zájmu je proti minulým rokům zřetelný u oboru mechanik opravář motorových vozidel, stále však patří do skupiny žádaných oborů. Z hlediska nezaměstnanosti je problematický vysoký zájem o obory kadeřník a aranžér, které vykazují výrazně nadprůměrnou míru nezaměstnanosti absolventů,“ dodává.
Obory na vymření
Pro nezájem se nevyučují obory chemické práce, papírenská výroba, sklářská výroba, slévač, kovář, výrobce pokrývek hlavy, mechanik hudebních nástrojů, mechanik dechových a bicích hudebních nástrojů, montér vodovodů a kanalizací a obsluha vodárenských zařízení, štukatér a vodař.
Nejnižší zájem o studium je v učebních oborech včelař, hutník, montér vodovodů a kanalizací a obsluha vodárenských zařízení, kamnář, slévač, výrobce textilií a umělecký štukatér, kam přichází oproti nabídce méně než čtvrtina přihlášek. Jsou to obory s většinou dlouhodobě nízkými počty žáků, některé se ani každý rok neotevírají.
O specifické obory včelař a kamnář byl zájem po jejich zavedení, nyní podle dat ministerstva opadl. Poněkud větší, ale stále slabý zájem je o obory chemik, modelář, zpracovatel dřeva, klempíř, pokrývač, vodař, výrobce bižuterie a dekorativních předmětů, kominík a krejčí.
