Z této stavby mládeže teče železo dodnes. I když během 65 let fungování prošla několika modernizacemi. Přesně 1. října 1952 byla zapálena druhá vysoká pec v tehdejší Nové huti Klementa Gottwalda, dnešní ostravské huti ArcelorMittal. Datum jejího spuštění bylo vybráno záměrně. V Moskvě se začínal 19. sjezd Komunistické strany sovětského svazu. Ještě v září přitom hrozilo, že se termín nestihne.
První vysokou pec zapálil tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký už 1. ledna, ale po odchodu delegace musela být pec zase uhašena. Znovu ji hutníci spustili až po odstranění nedodělků. Stavba druhé pece měla zpoždění. „Opozdila se z takzvaných objektivních příčin. To byly ty nejhorší. Práce se nedařila, komplikoval ji i vlezlý studený déšť,“ uvádí dobový dokument Příběh našich dnů z roku 1958.
Pec se nakonec podařilo do konce září dostavět, aby mohla být na začátku října zapálena. I když byly vysoké pece do provozu uvedeny s celou řadou investičních nedodělků, na svoji dobu představovaly opravdový technologický pokrok v oblasti těžkého průmyslu. Všechny nedostatky byly postupem času odstraněny a dříve zpožděná výroba byla i díky postupnému vylepšování procesů a technické vybavenosti dohnána.
Rudé právo tehdy o novém hutnickém kombinátu v Ostravě-Kunčicích napsalo: „Až budou Nové hutě Klementa Gottwalda dostavěny, budou dávat za rok z jedné pece tolik železa, že by naloženo na vagonech představovalo vlak dlouhý 1200 kilometrů. Což až jich tam bude celá baterie! Kolik to bude traktorů, automobilů, vagonů, kolik to bude nových strojů! Nové hutě Klementa Gottwalda pomohou k tomu, aby Československo roku 1953 se rovnalo dvěma předválečným průmyslovým Československům. Jenom z nových vysokých pecí, uvedených do provozu, dostaneme v roce 1952 tolik železa, kolik činila celoroční výroba surového železa v roce 1950 v Rakousku nebo v Itálii nebo ve Švédsku. Nová, průmyslová Ostrava bude mít nové, moderní město, jež vyroste z úcty k dělníkově práci. Bílé, bez prašného vzduchu, prokvetlé sady s veselými hřišti.“ Většina oceli z Nové huti ovšem končila v Sovětském svazu.
O stavbě nového hutního závodu v Kunčicích se rozhodlo už za války. Vítkovické železárny, tehdy ve správě koncernu Rechswerke Hermann Göring, už neměly pro další rozšiřování výroby v centru města místo. Proto se v roce 1942 začal stavět nový jižní závod. Nepočítalo se ovšem s tím, že pobočka bude mít i vlastní vysoké pece.
Na jaře 1946 rakouská společnost Spojené rakouské železárny a ocelárny nabídla Vítkovickým železárnám odprodej tří vysokých pecí z hutního závodu v Linci. Jednání o prodeji se však protahovala, a když se z původně nabídnutých tří snížil počet pecí na dvě, z obchodu sešlo. „Nezbylo tak nic jiného než si postavit pece vlastní. Probíhající práce tehdy sledovala díky dynamickému vývoji hutního průmyslu na našem území celá veřejnost a pracovat právě na tomto úseku se pro stavaře i brigádníky stalo velice prestižní záležitostí,“ popisuje archivářka akreditovaného archivu ArcelorMittal Ostrava Hana Benkeová.
Rozhodnutí o stavbě komplexního hutního kombinátu padlo v letech 1947 až 1948. Stavba Nové huti byla vyhlášena „Stavbou mladých budovatelů socialismu“. Až do konce roku 1951 ale byla součástí Vítkovických železáren. Národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda vznikl až 31. prosince 1951, den před slavnostním zapálením první vysoké pece.
Koncem roku 1952 v NHKG pracovalo 5773 pracovníků, z toho 4430 dělníků. Pouze 8 procent z nich mělo více než třicet let. Od roku 1950 do poloviny roku 1953 pracovalo na výstavbě Nové huti kolem 70 tisíc mladých lidí. Stavba první vysoké pece trvala 28 měsíců. Postavit druhou pec trvalo podle dobových dokumentů deset měsíců.
První surové železo vyteklo z druhé vysoké pece 9. prosince. Jeho kvalita však ještě řadu měsíců nebyla příliš dobrá. Na provozu se podepisovalo také množství nekvalifikovaných lidí, kteří v huti pracovali.
„Do NHKG jsem přišel v roce 1956 jako vyučenec. Nastoupil jsem na koksovně. Ta potřebovala odborníky, protože tam pracovalo hodně nekvalifikovaných lidí - pekaři, cukráři a podobně. Když nás lákali na práci v huti, tak nám říkali, že je to nejmodernější závod s nejlepší technologií. Když jsme sem tehdy přišli, tak to bylo něco strašného. Nejvíce mě zaskočila nevědomost lidí o tom, co se jim může stát. Bylo tady spousta smrtelných úrazů a těžkých úrazů jenom kvůli tomu, že to ti lidé podceňovali,“ vzpomíná na padesátá léta v NHKG František Křibík, bývalý strojník výtlačného stroje a předák na Koksovně.
Přesto rozvoj československého hutnictví sloužil jako chlouba tehdejší vlády. Při projednávání státního rozpočtu na rok 1954 v parlamentu rekapituloval poslanec Bína dosavadní statistiky:
„Podstatně vynikne mohutný rozmach československé metalurgie ve vzájemném srovnání výsledků mezi rokem 1937, který byl vrcholným rokem kapitalistické produkce, a rokem 1953. Tak výroba koksu vykazuje proti roku 1937 vzrůst o 152 procent, výroba surového železa stoupla o 66 procent, výroba surové oceli vzrostla proti roku 1937 o 80 procent a překročila 300 kg vyrobené oceli na jednoho obyvatele v Československu. V tomto ukazateli, který je bezesporně ukazatelem politické a ekonomické síly kteréhokoliv státu, jsme předstihli kapitalistické země se široce rozvinutou metalurgickou výrobou, a to jak Francii a západní Německo, tak i Anglii.“
Celkem se v prvních pěti letech pro roce 1948 do československého hutnictví investovalo přes 9 miliard tehdejších korun. Jen v Nové huti se v prvních devíti letech proinvestovalo 6 miliard tehdejších korun.
