Trvalo to jen patnáct minut. V noci z 24. na 25. září zasunuli technici v Řeži severně od Prahy poslední z 26 palivových kazet do nového pokusného jaderného reaktoru. Uran obohacený 10 procenty izotopu U235 se začal štěpit. Když sedm minut po půlnoci vědci štěpnou reakci zastavili, stalo se Československo devátou zemí na světě, která provedla řízenou řetězovou štěpnou reakci.
První československý reaktor vznikl se sovětskou pomocí. Cestu k němu otevřela dohoda mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o sdílení poznatků při využívání jaderné energie v roce 1953. „Na ženevské konferenci v roce 1954 jsme měli prezentovat výsledky za celý socialistický tábor. Jenže je mohl vykázat jen Sovětský svaz. Proto bylo třeba rozšířit využívání jaderné energie i do dalších socialistických zemí,“ vzpomínal v rozhlasovém rozhovoru profesor Čestmír Šimáně, který stál u zrodu československého jaderného výzkumu.
V té době ovšem už českoslovenští vědci byli s jaderným výzkumem zdaleka nejdál z ostatních socialistických zemí. Velmi rozvinutá byla například oblast využívání umělých radioaktivních izotopů. Ještě v roce 1949 přitom sovětské vedení pohlíželo na československý výzkum s nedůvěrou. Až později se do Československa začaly vozit ze Sovětského svazu radioizotopy k experimentům.
Vlastní umělé radioizotopy vyrobili českoslovenští vědci pod Šimáněho vedením v hostivařské laboratoři. „Byl to radioaktivní sodík. Spolu s lékaři v nemocnici na Karlově náměstí jsme zjišťovali, jak rychle krev dopraví radioizotop z žíly na ruce do nártu na noze. U prvního pacienta se podařilo něco naměřit. Druhý pacient se ale strašně potil a celé lůžko bylo rychle zamořeno radioaktivitou. Takže jsme nenaměřili nic,“ vzpomíná Šimáně.
Pokusný reaktor Sověti dodali do Československa na základě mezistátní smlouvy z roku 1955. Jako místo budoucího reaktoru byla vybrána Řež. Původně byly na místě vyhnívací jímky pražských kanalizací. Místo ovšem splňovalo několik strategických požadavků. Na břehu Vltavy byl přístup k vodě pro chlazení reaktoru, aniž by bylo nutné vodu čerpat do vyšších poloh. Zároveň je na východním břehu Vltavy. Západní břeh považovali vládní plánovači za potenciálně vojensky ohrožené. Na jihu od Prahy se zase počítalo s rekreačními zónami.
Stavět se v Řeži začalo už během léta 1955. Používaly se provizorní plány, které byly zpracovány během pouhých dvou měsíců. Tým jaderných vědců rychle rostl a prostory v Hostivaři už nestačily. Než se dostavěla nová pracoviště v Řeži, našel Šimáně a jeho kolegové útočiště v tribunách Strahovského stadionu.
„Místopředseda vlády Kopecký nám přidělil východní tribuny Strahovského stadionu a část jižní tribuny, abychom mohli nabírat další lidi. Tam jsme si zařídili laboratoři. Vytápěla je přivezená parní lokomotiva. Pracovali jsme tam až do roku 1957, kdy jsme se přestěhovali do laboratoří v Řeži,“ vypráví Šimáně.
To už se v Řeži dokončovaly práce na vlastním reaktoru typu VVR-S s tepelným výkonem dvou megawattů. Jeho aktivní zóna měla v průměru 64 centimetrů a na výšku půl metru. Reaktor chladila destilovaná voda. K ozařování materiálů a k radiačním experimentům sloužily vertikální kanály v aktivní zóně reaktoru, zatímco experimentální práce v neutronové fyzice a jejích aplikacích umožňovaly horizontálními kanály.
K bezpečnému nakládání s ozářenými materiály sloužily tzv. horké komory vybavené zvnějšku manipulátory. Původním zaměřením reaktoru VVR-S měla být výroba radioizotopů a výzkum v jaderné fyzice, chemii a biologii. Rychle se ale ukázalo, že se reaktor bude používat také k výzkumu reaktorové techniky.
V začátcích provozu nastávaly i kuriózní situace. Chladicí destilovanou vodu vozily do Řeže autocisterny na mléko. Navzdory jejich důkladnému vyčištění se po zalití reaktoru objevilo mléčné zakalení, které bránilo v pozorování aktivní zóny.
Vyčerpání vody a vyčištění zákal následně odstranilo. Ještě větší záhada byla, když se v tlakové nádobě vyrobené ze speciální hliníkové slitiny, objevil zákal vytvořený hydroxidem železa. Mohl za to malý kousek železa, který montéři přivařili ke stěně reaktorové nádoby, aby si usnadnili montáž některých zařízení a na který se potom zapomnělo. Destilovaná voda, která je velmi „žravá“, jej v krátké době zcela rozleptala.
Kvůli nedostatečné kapacitě byla koncem roku 1981 vypracována studie přestavby reaktoru VVR-S na lehkovodní výzkumný reaktor. Odstavení se uskutečnilo 28. října 1987. Po více než třiceti letech od spuštění tak přestal reaktor VVR-S existovat. Přestavba trvala přes dva roky. Zkušební provoz nového reaktoru nesoucího označení LVR-15 byl oficiálně zahájen 8. srpna 1989 a ukončen 31. května 1995. Od 1. června 1995 pracuje reaktor v trvalém provozu.
