Ministři energetiky evropských zemí dál hledají nástroje, kterými by zmírnili následky energetické krize a její dopady na životní úroveň lidí i na konkurenceschopnost evropského průmyslu. Pokud ceny energií neklesnou, lze očekávat další vlnu deindustrializace – přesný opak toho, o co Evropská unie usiluje. Paradoxně by to mělo negativní klimatické dopady. Elektřina je jinde ve světě sice levnější, ale její výroba produkuje v průměru více emisí než při výrobě v Evropě.
Členské státy v jejich úsilí spojuje jediné: snaha zachovat jednotu EU, alespoň natolik, aby mohly dohodu předložit veřejnosti jako úspěch. Národní vlády i Evropská komise se odvolávají na úspěch společných postupů v boji s covidem, na společný nákup vakcín.
Pamatujeme si, že ani s koronavirem to nebylo úplně bez konfliktů, ale v energetice je situace naprosto odlišná. Koronavirus byl všude stejný a totožný byl tehdy i cíl pro všechny státy: zabránit přeplnění nemocnic a kolapsu zdravotního systému.
V energetice jsou ale zájmy jednotlivých členských států často diametrálně odlišné:
- Rozdílný energetický mix (například v souvislosti s plynem je pochopitelné, že zájmy Itálie, kde plyn představuje 42 procent spotřeby primární energie, budou docela odlišné od zájmů Švédska, kde to jsou jen dvě procenta),
- rozdílná vybavenost energetickými zdroji – fosilními, jadernými, obnovitelnými,
- různé historické a kulturní podmínky, tradice a ideologická přesvědčení, především ve vztahu k jaderné energii.
Z racionálního, technického pohledu byly surrealistické debaty kolem začlenění jádra a plynu do takzvané zelené taxonomie dokonalým příkladem těchto rozdílů. Najít shodu v takové situaci je skoro nemožné, i zcela minimalistický kompromis se prezentuje jako „úspěch“.
Viděli jsme to nedávno na příkladu vztahu Francie a Německa, kde napětí po mnoho týdnů rostlo právě v důsledku zcela rozdílných přístupů a priorit v řešení energetické krize. V jednu chvíli to bylo politicky neúnosné a snad i nebezpečné; jde přece o dvě největší ekonomiky EU, léta se mluví o francouzsko-německém „motoru EU“.
Jednalo se tedy na nejvyšší úrovni a došlo k velmi mediatizované dohodě o energetické solidaritě mezi oběma zeměmi: Francie dodá Německu více plynu, který Berlín potřebuje, a ten zase dodá Francii více elektřiny, kterou potřebuje Paříž. Závěrečná věta o tom, že obě země budou vzájemně respektovat svá národní energetická specifika, je – alespoň pro Francii – nejdůležitější, neboť se za ní skrývá souhlas Německa považovat nízkoemisní vodík vyrobený s použitím francouzské elektřiny z jádra za rovnocenný zelenému vodíku vyrobenému z obnovitelných zdrojů.
Solidarita plyn-elektřina je ale sama o sobě problematická: plyn se dá skladovat, elektřina nikoliv. Souhlas Německa prodloužit provoz zbývajících tří jaderných bloků do příštího jara je předkládán jako gesto pomoci Francii.
Pokrýt špičku
Není třeba být odborníkem, aby člověk pochopil, že provoz jaderných elektráren umožní snížit spotřebu plynu a uhlí v Německu a v Evropě, s pozitivním dopadem na emise i na spotřebu plynu a uhlí. Je to jediné možné racionální rozhodnutí a pomůže především Německu. Solidarita v dodávkách elektřiny je navíc problematická tím, že u elektřiny jde hlavě o disponibilní výkon v době zimních špiček; nejde tu o megawatthodiny, ale o megawatty. Zimní špičky spotřeby nastávají ve večerních hodinách, kdy slunce nesvítí, a za mrazivých dnů, což je většinou v anticyklonických podmínkách, kdy vítr nefouká. Špičkovou spotřebu musí tedy zabezpečit existující, především fosilní a jaderné zdroje.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
