Mise do vesmíru není nebezpečnější než létat na gripenu, nad vším panuje pedantský dohled, říká astronaut Svoboda

A aby nebylo zpráv z vesmíru málo: Galaxie jako na dlani mají nyní opět k dispozici všichni, kdo navštíví nově zrekonstruované pražské planetárium. Veřejnosti se otevřelo 14. června po dvouleté obnově, jež vyšla zhruba na pět set milionů korun. Velká část této investice zamířila do technologického upgradu: Kopule, na kterou se hvězdy původně promítaly, se změnila na obrovskou televizní obrazovku osazenou 45 miliony světelných diod. Praha tak má největší LED planetárium na světě.

Symbolicky právě zde Aleš Svoboda slavnostně pokřtil dvě knihy: Titul pro děti s názvem Do oblak a knižní rozhovor Ke hvězdám, na němž jsem s ním dva roky spolupracovala. Během té doby jsem sledovala jeho cestu a snažila se ho poznat blíž. Vzhledem k tomu, že mluví málo, a navíc si hlídá soukromí, to nebylo vždycky jednoduché. O to víc byla naše spolupráce fascinující a plná překvapivých zjištění.

Jaký je táta dvou malých kluků a stíhací pilot Aleš Svoboda? Je mu čerstvě devětatřicet, měří 170 centimetrů, váží 75 kilogramů a jeho IQ překonává 160 bodů. Na sociálních sítích vystupuje jako Astro Aleš. Má hodnost majora vzdušných sil Armády České republiky, tichý hlas a široký úsměv. Nad Evropou se často pohybuje rychlostí skoro dva tisíce kilometrů v hodině ve stroji za miliardy korun. Patří mezi elitní dvacítku českých stíhacích pilotů a jeho výcvik stál už okolo miliardy korun.

Na začátku všeho přitom byla jízda „šalinou“ za pár korun; jízda, která ho tehdy přivedla do brněnského planetária. A také vzpomínka na dědečka, prvorepublikového letce, jenž stejně jako Aleš poprvé okusil kouzlo letectví na letišti v Brně-Medlánkách. A samozřejmě pár knížek a filmů, které malého kluka nasměrovaly na vesmírnou trajektorii.

Návod, jak se stát astronautem

Jeho jméno zaznamenala veřejnost v roce 2022 poté, co uspěl v konkurzu, do něhož se přihlásilo 23 tisíc lidí z celé Evropy. Aleš se tak stal jedním ze sedmnácti záložních astronautů Evropské kosmické agentury. O tom, že poletí do vesmíru, snil už od dětství a jeho cesta za snem byla velmi systematická. „Šel jsem si za tím. Zpětně vzato se až divím, jak chladně a racionálně,“ směje se Aleš, když líčí svůj příběh. „Postupně mi začalo být jasné, že cesta ke kariéře astronauta vede přes kariéru stíhacího pilota. A to i díky knížkám, které jsem o vesmíru četl, a filmům, které jsem miloval. Létání do kosmu zkrátka vždycky bylo tak trochu pokračováním vojenského létání a moji dětští hrdinové Yeager, Armstrong, Aldrin byli původním povoláním vojenští piloti,“ podotýká Aleš a dodává, že ke kultovním filmům, jež jeho směřování v životě ovlivnily, patřil také Top Gun.

Dobrý pilot a dobrý astronaut mají k sobě podle Aleše Svobody velmi blízko a spojuje je řada rysů, které by měli mít v povaze. Musejí být schopní fungovat jako týmoví hráči, zvládat kritiku – stíhací piloti po každém letu podstupují debriefing, kdy se podrobně rozebírá každý jejich manévr – a také dokázat zachoval klid. Ten ostatně z Aleše přímo vyzařuje: Mluví bez velkých slov a gest a ani nezvyšuje hlas. Právě tímhle mě zaujal, když jsem se s ním setkala poprvé při rozhovoru, který jsme vedli shodou okolností v pražském planetáriu. Na opravdu úspěšných lidech mě fascinuje, že stojí pevně nohama na zemi, na nic si nehrají a často bývají velmi skromní. Přesně takový je i Aleš Svoboda.

Poprvé jsem ho zaznamenala na podzim 2022 po onom úspěšném konkurzu ESA. Tehdy jsem pracovala pro český Forbes a s kolegyní jsme dostaly zadání napsat lifestylový článek o tom, „jak být fit jako astronaut“. Měly jsme vytáhnout z Aleše nějaké zajímavé triky, jak být v kondici. Šéf byl tehdy z výsledku zklamaný. Čekal, že Aleš prozradí něco „extra“, on ale v rozhovoru mluvil jen o tom, že se snaží dobře jíst, dobře spát, že nepije alkohol, nekouří… žádné odhalené tajemství, jež by někoho vytrhlo.

Jenže i tohle je pro prvního českého euroastronauta příznačné: Tím, jak mluví velmi civilně a také o velkých věcech bez patosu, vzbuzuje dojem, že pilotovat gripen je jako jít si nakoupit rohlíky do obchodu.

Už tehdy jsem si říkala, že Aleš Svoboda je přesně ta osobnost, která je pro mě natolik zajímavá, že bych se o ní chtěla dozvědět víc a věnovat jejímu příběhu celou knihu. Stal se z toho můj sen o knižním rozhovoru. A ten se splnil – Aleš s nápadem souhlasil a začali jsme se scházet. Knížku jsme nakonec psali společně s mým manželem Martinem, který je stejně jako já novinář. Jak už jsem zmínila, Aleš je uzavřený člověk, jenž si hlídá soukromí, ale i v tomhle směru se projevil jako profesionál a nechal si poradit, že musí být v textu takového rozsahu osobnější, že to nesmí být jen rozšířená verze rozhovorů, jaké dával jiným médiím. A tak nám trpělivě odpovídal i na osobní otázky a při autorizaci nezměnil skoro nic.

Zajímalo mě třeba to, jaký je táta nebo jak na jeho práci reaguje manželka. Představovala jsem si, jaká asi byla u nich doma atmosféra, když Aleš své ženě oznámil, že chce letět do vesmíru. Vzpomínal na to se smíchem: „Nemůžu s čistým svědomím říct, že byla nadšená. A taky přiznávám, že se mě manželka ptala, jestli to máme zapotřebí. Nakonec ale přistoupila na to, že to je můj velký sen, za kterým si půjdu.“

A připomněl, že svou roli v tom sehrál fakt, že i létání ve stíhačce představuje velké riziko a na to je jeho rodina zvyklá už léta. Let do kosmu je podle něj v tomto ohledu dokonce bezpečnější. „Při vesmírných letech nade vším panuje pedantský dohled, kontrola, všechno je mnohokrát vyzkoušené. Pocitově se může zdát, že let do vesmíru je nebezpečnější než práce stíhacího pilota, ale statisticky to tak není,“ vysvětloval mi.

Příprava na vesmírnou misi je odlehčená verze výcviku pilota

Náš knižní rozhovor se s přestávkami připravoval dva roky. Scházeli jsme se hodně on-line a mluvili spolu třeba během Alešových služeb na letišti a v přestávkách mezi lety. A nakonec jsme si volali i o večerech během intenzivního astronautského výcviku ESA, na který Aleš loni na podzim nastoupil, takzvaného basic trainingu. Probíhá v centrále ESA v německém Kolíně nad Rýnem ve třech dvouměsíčních blocích a Aleš zatím absolvoval první společně s dalšími čtyřmi astronautkami a astronauty v záloze: Dva muži jsou stejně jako on stíhací piloti, dvě ženy působí ve výzkumu. Součástí výcviku bylo všechno možné: od mediálního školení přes biologii až po fyzické tréninky, potápění nebo zimní kurz přežití.

Pro Aleše to nebylo nic moc nového ani náročného. „Spousta toho, co tu děláme, je odlehčená verze toho, co zažíváme v armádě. Kurz přežití v zimě v horách nebyl žádný hardcore, na který jsme zvyklí u letectva a jaký jsem už absolvoval. Obecně vše, co se dělá v armádě, je v mnoha ohledech náročnější než tenhle výcvik. Dá se říct, že je určený pro široké spektrum lidí, nejen pro ty s perfektní fyzickou kondicí a rozsáhlými operačními zkušenostmi. Laťka tak v některých ohledech není a ani nemůže být tak vysoko.“ Aleše čekají ještě další dva bloky výcviku basic training, a až bude stanovené datum mise, nastoupí na takzvaný mission-specific training. „Ten začíná zhruba šest sedm měsíců před startem a je už šitý na míru přímo danému letu. Výcvik je zaměřený na konkrétní misi,“ vyprávěl mi, když jsme si volali před Vánoci. A jen tak mimochodem mi prozradil, že jeho žena je těhotná a chvíli po návratu z výcviku se stane podruhé otcem. Dostali jsme se k tomu vlastně náhodou, když jsem se ho ptala, jestli se za ním pojede manželka na výcvik podívat.

I tohle je pro Aleše typické: Ničím se moc nechlubí, nedělá si promo. A také tím si získal moje sympatie, přestože to pro mě jako novinářku znamenalo, že z něj některé zajímavé informace vypadly v podstatě náhodou. Stejně tak mimochodem jsem se od něj jednou dozvěděla, že mu naměřili tak vysoké IQ, že na něj nestačila v české Mense měřicí škála. „Ono to IQ nad 160 pak v běžném životě stejně zas tak nevyužiješ,“ shodil to obratem se sobě vlastní sebeironií. A podobně nám až v průběhu psaní knihy povyprávěl příběh svého dědečka, rovněž pilota. Příběh, který by vydal sám o sobě na román.

Po celou dobu přípravy našeho knižního rozhovoru nad námi visel jeden velký otazník: poletí Aleš skutečně do vesmíru? A kdy? Fakt, že se stal záložním astronautem, totiž sám o sobě nic neznamená. Jeho misi mířící na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS musela ještě schválit a zaplatit vláda. A na to musela najít v rozpočtu skoro dvě miliardy korun.

Když pak přišla v květnu zpráva, že vláda misi podpoří, udělalo mi to velkou radost i za Aleše. Jeho úsilí tak má jasný výsledek, který je na dohled. Do vesmíru by měl letět v roce 2027 nebo 2028, přesně padesát let po Vladimíru Remkovi. Ty zhruba dvě miliardy korun vláda uhradí navýšením českého příspěvku Evropské kosmické agentuře v letech 2025 až 2027.

Průměrná návratnost investic do kosmických aktivit je však podle vlády až osminásobná. „Let do vesmíru není jen splněný sen, ale především závazek – pomoci vědě, inspirovat mladou generaci a ukázat, co všechno dokážeme, když spojíme síly napříč vědou, průmyslem i vzděláváním,“ uváděl pak Aleš v médiích.

Jeho mise má pozvednout prestiž České republiky a podle politiků může také podpořit transformaci české ekonomiky směrem k inovacím a produktům s vysokou přidanou hodnotou. A v neposlední řadě může Aleš sloužit jako pozitivní vzor a inspirovat školáky ke studiu technických a přírodovědných oborů. I proto se ve svém volnu snaží intenzivně objíždět školy a přednášet dětem.

Chci se dostat na vrchol, říká budoucí astronaut

Přesný obsah mise Aleše Svobody, její délka ani seznam úkolů nejsou zatím definitivně určené. Jisté ale je, že se ve vesmíru bude věnovat i čtrnácti výzkumným experimentům, které z přihlášených projektů vybrala česká vláda. Mezi nimi jsou i takové, jež by měly posunout výzkum léčby rakoviny.

A co si on sám přibalí na cestu ke hvězdám? Andrew Feustel si vzal Krtečka, Aleš plánuje vyvézt na hranici vesmíru hokejový puk. Jednak hokej jako malý hrál, a navíc je to malý, skladný předmět. „A hlavně je to něco, co všechny Čechy spojuje,“ vysvětluje.

Jeho příběh je pro mě potvrzením, že pokud o něčem sníte a jdete si za tím, váš sen se může splnit. I když je na první pohled tak troufalý a nedostižný jako let do vesmíru. „Pro mě je cesta tam nahoru důkazem toho, čeho jsme jako lidé schopni. Je to skoro neuvěřitelné, když se nad tím zamyslíš: Jako lidstvo jsme si dali cíl dostat se za hranice naší planety a dokázali jsme mobilizovat všechny schopnosti a prostředky, které to vyžaduje – technické, finanční, intelektuální, lidské. A dosáhli jsme toho,“ vyznal se mi Aleš Svoboda. „Je to technologický i lidský vrchol. A na ten se chci také dostat.“