Neelie Kroes, jež mezi technologickou komunitou proslula především díky sporům s Microsoftem a zavedením výběru webových prohlížečů ve Windows, je v Evropské komisi zodpovědná za tzv. digitální agendu, která má určovat směr a pravidla, kudy se budou v Evropě ubírat nové technologie, internet, komunikace, eGoverment a veškeré věci s tím spojené. Nový návrh, jejž budou koncem října schvalovat europoslanci, je součástí rozsáhlé strategie Evropa 2020, v rámci níž by se Evropa měla stát díky digitálním technologiím více konkurenceschopnou a zajištěnou do budoucna.
Přes 9 miliard eur pro moderní Evropu
„Digitální agenda může dát energii naší ekonomice, generovat nová pracovní místa a ušetřit veřejné peníze,“ píše Kroes na svém oficiálním blogu, „ale nic z toho se nemůže stát bez rychlého širokopásmového internetu a kvalitních digitálních služeb.“ Podle ní je nutné umožnit, aby všichni obyvatelé Evropské unie měli přístup ke skutečně rychlému a propustnému internetu, díky kterému by mohli nejenom podnikat a pracovat, ale také komunikovat se státní správou nebo třeba využívat cloudových služeb. „Bez investic odsoudíme občany k pomalému připojení s častými výpadky, nás byznys bude méně kompetitivní a méně produktivní a budeme nudit naše orgány veřejné správy potýkat se s požadavky 21. století s technologiemi a systémy z 20. století,“ dodává Kroes.
Aktivní eurokomisařka proto navrhuje vytvořit speciální fond Connecting Europe Facility (CEF) ovládaný Evropskou investiční bankou, který by měl soukromým subjektům poskytnout finance pro budování vysokorychlostního internetu. Více než 9 miliard eur by mělo být k dispozici formou půjček, záruk nebo sdíleného financování nových projektů. „Nejedné se o žádné granty,“ upozorňuje a do budoucna se tak počítá, že se unii investovaná částka vrátí. Přímo i nepřímo.
Tento systém by v praxi znamenal například to, že poskytovatelé internetového připojení budou moci díky půjčkám od Evropské unie vybudovat nové optické linky a zavést je také do méně osídlených a komerčně méně atraktivních oblastí. Peněz by se ale mohli chopit i společnosti budující jinou formu infrastruktury – například pokládající vedení nebo odpad. Tedy všechny firmy, které mohou nějakým způsobem do různých oblastí „dopravit“ internet a kabely.
Kolem 7 miliard eur z plánovaných investic má připadnout právě na budování tzv. broadbandu a v období mezi roky 2014 a 2020 má být každý rok poskytnuta k čerpání miliarda eur. Zbylá částka převyšující 2 miliardy eur pak připadne na budování digitálních veřejných služeb. „Mnoho členských států nasazuje nové online služby. Avšak abychom z nich dostali maximum, musíme postavit infrastrukturu bez hranic a potřebujeme zavést interoperabilitu a standardy, které umožní systémům jednotlivých států mezi sebou komunikovat,“ vysvětluje Kroes.
Prakticky by tak mohlo dojít k další těsnější integrací zemí Evropské unie a Neelie Kroes plánuje, že by si úřady jednotlivých států mohly díky sjednoceným elektronickým systémům rychle a levněji vyměňovat data. Plánuje se rovněž zavedení nových právních pravidel, které mají spadat do éry cloudu. Současné zákony mnoha zemí například firmám neumožňují skladovat vlastní data mimo území jejich státu, tedy v žádném veřejném cloudu v datovém centru někde v odlehlých končinách. „Myslím si, že byste neměli mít právnické vzdělání k tomu, abyste mohli tyto cloudové služby využívat.“ Současně s tím se má vytvořit i jednotný trh pro digitální obsah jako jsou hudba, filmy, e-knihy a další. Právě různá pravidla v různých zemích často firmám jako Netflix značně komplikují vstup na evropský trh.
Až 100 miliard eur soukromých peněz
Několikamiliardové investice působí v době, kdy se Evropa potýká s ekonomickými problémy, a jednotlivé státní orgány jsou tlačeny ke snižování nákladů, poněkud odvážně. Evropská komise ale argumentuje tím, že tyto investice mohou v budoucnu ročně ušetřit až 100 miliard eur. Průzkum společnosti McKinsey & Company navíc ukazuje, že zvýšení penetrace broadbandu o 10 procentních bodů znamená růst ekonomiky o 0,9 až 1,5 procenta. Například v Německu by se do roku 2020 mohlo vytvořit až 968 tisíc pracovních míst a ve Francii až 360 tisíc.
Dostupné peníze mají navíc přilákat soukromé investory a uvolnit do oběhu jejich kapitál. Kroes uvádí, že navrhovaných více než 9 miliard eur z kapes evropských plátců daní má uvolnit 50 až 100 miliard eur od firem, které se na budování nové digitální Evropy budou podílet. „Soukromé peníze nemohou zvládnout všechno a širokopásmové připojení potřebuje podporu veřejných orgánů skrze finanční instrumenty,“ tvrdí a dodává, že ani samotné financování EU není dostačující z důvodů „úspor a rozložení risku“.
Teoretické plány mluví o tom, že tento vládní finanční stimul může do roku 2020 zařídit to, aby polovina Evropanů byla k celosvětové síti připojena rychlostí 100 Mb/s tím, že minimálně 30 Mb/s má být k dispozici úplně pro každého. „Pokud selžeme v investicích, miliony lidí v méně osídlených oblastech se ocitnou na špatné straně digitálního rozdělení a odstřihnutí od budoucích příležitostí. To je špatné pro naši ekonomiku a špatné pro společnost,“ snaží se Kroes dále argumentovat a poukazuje také na služby jak je e-zdravotnictví nebo chytřejší a propojená města.
Investovat do rozvoje internetové infrastruktury je v moderním světě běžné. Japonsko už má více než 20 milionů tzv. fibre připojení, Čína jich instaluje každý rok 35 milionů a například Brazílie plánuje v následujících letech každoročně na tyto účely vyčlenit půl miliardy dolarů. „Pokud Evropa nezačne investovat nyní, zůstaneme zaseknutí v ponuré minulosti,“ straší eurokomisařka.
Zatím je to dobré
Evropská unie na tom co se týče penetrace a rychlosti internetu ve skutečnosti v současné době zase tak špatně není. Statistika společnosti Akamai, která do světa díky své CDN distribuuje soubory z celého internetu, ukazuje, že mezi deseti světovými zeměmi s nejrychlejším připojením jich je 6 z Evropy. Jsou to například Nizozemsko, Rumunsko, Švýcarsko, Dánsko a dokonce Česká republika, která se 7,1 Mb/s drží osmé místo. Světový průměr je 2,6 Mb/s a nejrychlejší Jižní Korea má průměrnou rychlost 15,7 Mb/s. Spojené státy jsou se 6,7 Mb/s až dvanácté.
V Česku je navíc podle údajů Českého statistického úřadu dlouhodobě připojeno 96 procent podniků s 10 a více zaměstnanci a už v roce 2011 jich 87 procent mělo vysokorychlostní připojení. Mezinárodní organizace nicméně upozorňují, že ostatní digitální agenda u nás výrazně zaostává, mimo jiné kvůli korupci a nezájmu vlády.
Faktem je, že objemy přenášených dat a nároky na rychlost připojení velice rychle rostou a současné rychlosti v budoucnu dostačovat nebudou. Nejčastějším připojením k internetu v Česku je technologie xDSL, která při dobrých podmínkách může přesáhnout hranici 40 Mb/s. Tam ale její limity končí, a pokud budou chtít firmy zákazníkům nabídnout vyšší rychlost, nejspíše budou muset investovat do nových technologií. „Současné VDSL má skutečně rychlostní limit a prozatím vůbec není jasné, co bude dál,“ přikyvuje zdroj Telefónicy, která tento způsob připojení zprostředkovává. Na druhou stranu soukromí kabeloví poskytovatelé neustále zrychlují a Netbox v Brně nabízí už 200Mb připojení. A česká Telefónica je jednou z prvních společností na světě, která se s národním propojovacím uzlem spojila 100Gb rychlostí.
O tom, že je nutné budovat rychlejší broadband, se odborníci s Evropskou unií nepřou, jsou ale opatrní v současných návrzích a investicích. „Osobně se domnívám, že podobné programy nepřinesou nic dobrého, jedná se pouze o další deformaci trhu a příležitost ke korupci,“ tvrdí Martin Semrád, ředitel sdružení NIX, které provozuje český peeringový uzel propojující zemi se světovým internetem. „Investice do rozšiřování broadbandu v současné době probíhají z neveřejných peněz v oblastech, kde se to investorům vyplatí. Lze si jen těžko představit, že někdo vybuduje optickou přípojku v horské chalupě na samotě. Nicméně připojit takovou lokalitu bezdrátovou technologií asi problém nebude,“ dodává a konstatuje, že NIX se do případného projektu zapojovat nebude.
Zkušenosti z jiných kontinentů
To, že se poskytovatelům připojení často do nových investic nechce, je fakt. „Investice na straně velkých operátorů do optické infrastruktury jsou konkrétně v Česku na velmi nízké úrovni,“ tvrdí šéf ICT Unie Svatoslav Novák. „Hlavním důvodem jsou vysoké náklady s velmi dlouhou dobou návratnosti a poměrně dlouhá doba realizace od projektu k užívání. Ceny, které stanovuje samospráva za zábor půdy, pronájem prostranství a za věcná břemena významně vrostla a tím se plány návratnosti investic hatí.“ Podle názorů ICT Unie by stát spíše než k půjčkám měl sáhnout k regulacím na určité období a případným osvobozením od daní a dalším krokům, které by k výstavbě motivovaly. „Pokud nepůjdou ceny výstavby níže, půjčky nejspíše nepomohou.“
S finančním zapojením státu do budování vysokorychlostního internetu už experimentovali například ve Spojených státech a Austrálii, kde zvolili podobný model, jaký plánuje nastavit Evropa. Amerika v roce 2009 odstartovala program ARRA, který rovněž kombinoval státní peníze s penězi soukromých investorů. Ani jeden z nich nemusel platit kompletní výstavbu, úspěchy jsou ale sporné. Ukázalo se, že zavedené optické kabely často vedou „do nikam“ a lidé v málo osídlených oblastech nechtějí za připojení platit. Firmy tak na získaných půjčkách často nemohou postavit žádný byznys a stát zbytečně přišel o peníze. Našlo ale i několik specifických výjimek, kde program zafungoval.
Tyto částečné neúspěchy nyní v USA zkouší změnit soukromé společnosti. Google ve městě Kansas City spustil projekt Google Fiber, který tamním obyvatelům nabízí za vstupní poplatek a 70 dolarů za měsíc internet o rychlosti 1 Gb/s. To v Kansasu okamžitě zmobilizovalo další velké poskytovatele internetu, jenž se snaží nabídky dorovnat a předehnat.
Podobné konkurenční soupeření může být pouze ku prospěchu věci. „V Česku je současný stav hodně zamrzlý, a pokud nezačne jeden z poskytovatelů zbrojit, nic se nestane,“ tvrdí šéf ICT unie. Malá míra konkurence ostatně z velké míry stojí za současným stavem zdejšího telekomunikačního trhu. Prospěšnost rivality se ukázala například na sousedním Slovensku, kde tamní Orange začal budovat optickou síť a T-Com na to vzápětí navázal vlastním projektem.
Tuzemští poskytovatelé internetu se o evropském projektu prozatím příliš bavit nechtějí. „Veškeré investice jsou o obchodním modelu a návratnosti,“ vzkazuje zdroj z Telefónicy. Plánovaných půjček možná využije tuzemská kabelová jednička UPC. „O možné účasti UPC Česká republika jednáme s ministerstvem průmyslu a obchodu a předběžně vidíme možnou participaci ve formě modernizace technologií v těch našich lokalitách, kde internetové služby zatím nemůžeme nabídnout,“ říká mluvčí UPC Juraj Gerbery.
Mimo těchto digitálních aktivit chce Evropská unie zapojit soukromý sektor do .
