Pandemie koronaviru byla pro naše mozky těžkou zkouškou. Izolovaní ve svých obydlích jsme zůstali napospas zářícím obrazovkám. Naplno a bez větší plejády alternativ se řada z nás ponořila do služeb, které byly navržené tak, aby nás pohltily a udržely ve světě lajků a nekonečného přísunu nových příspěvků co nejdéle. Od lockdownů uplynulo několik let a pro řadu z nás začal jiný boj – dostat svůj digitální život zase pod kontrolu.
Nepociťoval jsem, že mám problém, než jsem si naordinoval rok volna – takzvaný sabatikl. Po uplynutí prvních měsíců cestování a „odpočinku“ jsem zjistil, že jsem podobně unavený, jako když jsem chodil do práce. „To přece není možné,“ říkal jsem si a trochu s obavami jsem začal přemýšlet o svém fyzickém zdraví. Problém byl ale můj elektronický společník, kterého jsem nosil téměř neustále v kapse. Když jsem neměl co dělat, téměř automaticky jsem smartphone vytahoval, abych zkontroloval poslední tweety a nedal mozku příležitost se nudit. Jenže z evolučního hlediska není mozek na svět sociálních sítí a neustálý kontakt s lidmi po internetu připraven.
Tento fakt popisuje kniha Cala Newporta z roku 2019 jménem Digitální minimalismus. Sociální sítě a služby jako Netflix, Spotify a koneckonců i zpravodajské servery jsou designované tak, aby na nich člověk trávil co nejdelší čas. Díky tomu se přehraje více reklam, na kterých ekonomika těchto služeb stojí. Každá aktualizace stránky nám může nabídnout ještě zajímavější tweet. Každý publikovaný příspěvek nás dostává do nejistoty, zda se u něj objeví dostatek reakcí a lajků. Pokud zůstane bez odezvy, zaplaví nás pocit selhání podobný jako u výherního automatu, když necinknou tři třešně v řadě.
Newport přirovnáním smartphonů k výherním automatům v knize nešetří, aby tím ukázal urgentnost současné situace. A také aby nám dal útěchu, že není úplně naše chyba, že jsme službám jako X (dříve známý jako Twitter) či Facebook propadli. Autor pokládá důležitou otázku: Je Facebook stejnou službou, ke jaké jste se před lety přihlásili? Kdybyste věděli, v co se změní, zaregistrovali byste se na něj? Na tu dramatickou proměnu se často zapomíná.
Třeba tlačítko Líbí se mi zavedla služba v roce 2009 – zhruba tři roky od svého začátku – a mělo usnadnit interakci mezi lidmi, aby se pod příspěvky nehromadily jednoduché komentáře jako „super“, „skvělé“ a podobně. Jenže tahle drobná inovace v některých z nás začala způsobovat úzkost a později lajky pomohly i algoritmům k lepšímu doporučování obsahu, který nás měl přikovat k obrazovkám.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
