Tichý kolega v open spacu a ledovec automatizace

Kdybychom chtěli popsat dnešní umělou inteligenci jedním obrazem, nebyl by to humanoidní robot ani lesklý software, ale spíš tichý kolega v open spacu: neprotestuje, nevybírá si přestávky, nezírá z okna. Jen sedí a v rychlém sledu čte, sepisuje, třídí, počítá a vyplňuje formuláře. A právě tahle neokázalost je možná největší změnou, kterou nová studie Massachusettského technologického institutu (MIT) o dopadech AI na trh práce odhaluje: největší část ledovce se skrývá pod hladinou, v běžné kancelářské rutině. 

Výzkumníci z MIT a Oak Ridge National Laboratory vytvořili něco, co nazývají Iceberg Index. Jde o model, jenž se snaží změřit, jak velkou část práce v americké ekonomice by dnešní AI už technicky zvládla převzít. Nejde o předpověď budoucích propouštění, ale o mapu potenciálu, o odpověď na otázku, co by se dalo dělat jinak, kdyby firmy, instituce a vlády chtěly a uměly dnešní generaci AI skutečně využít.

Počítání ledovce

Model, který využívá analogii s ledovcem, je ambiciózní. Místo aby se spokojil s hrubými kategoriemi typu „bílé límečky“ a „modré límečky“, simuluje 151 milionů jednotlivých pracovníků, rozlišuje 923 profesí a více než 32 tisíc dovedností. Každé práci přiřazuje sadu úkolů a každému AI nástroji to, co fakticky umí: číst dokumenty, vytvářet reporty, srovnávat smlouvy, generovat kód, třídit e-maily. Pak nechá tento digitální pracovní trh „spolupracovat“ s dnešními AI systémy a zjišťuje, kolik lidské práce by se, čistě technicky, dalo nahradit.

Výsledek je zarážející, i když není formulován tak, jak by si přály titulky bulvárních médií. Autoři neříkají, že „12 procent Američanů přijde o práci“. Říkají, že dnešní AI je schopná převzít úkoly odpovídající 12 procentům celkového mzdového objemu v USA. A to při současném stavu technologií, bez sci-fi projekcí. To v dolarovém vyjádření znamená zhruba 1,2 bilionu (25 bilionů korun) ročně. Pro srovnání: viditelné, už probíhající experimenty s AI, třeba v technologických firmách, IT a vybraných službách, se podle jejich propočtů dotýkají jen asi 2,2 procenta všech vyplacených mezd. Zbytek ledovce je zatím skrytý.

Kanceláře pod tlakem, továrny až v druhém sledu

Možná ještě zajímavější než samotné číslo je to, kde tento potenciál leží. Na rozdíl od minulých vln automatizace, jež zasahovaly primárně výrobu a manuální práce, míří dnešní AI na kanceláře: administrativu, účetnictví, back office ve finančnictví, právní podporu, práci s lidskými zdroji, zákaznické služby, část logistiky. Tam, kde velkou část pracovní náplně tvoří práce s textem, tabulkami, formuláři a standardizovanými rozhodnutími. Všude tam, kde lze relativně přesně popsat, co se má udělat. A kde je vstupem i výstupem informace, ne fyzický objekt.

To není náhoda. Současná generace umělé inteligence je v jádru stroj na práci s jazykem a daty. Je mnohem lepší ve čtení a psaní než ve fyzickém světě. Dokáže během vteřin přečíst stovky stran, vytáhnout z nich klíčové body, srovnat varianty smlouvy nebo vygenerovat report, kterému by lidský analytik věnoval hodiny. Tam, kde je práce sérií opakujících se informačních úkolů, je expozice vysoká. Tam, kde je potřeba kombinace motorických dovedností, improvizace, empatie a fyzické přítomnosti, ve zdravotnictví, sociálních službách, stavebnictví, je naopak zatím relativně nižší.

Potenciál není osud: mezi ledovcem a statistikami

Zní to dramaticky, ale současně tu číhá zásadní past interpretace. Jak už jsem uvedl, Iceberg Index neměří, kolik lidí o práci přijde. Měří „technickou expozici“: část úkolů, jež by bylo možné přenechat AI, pokud by pro to byly splněny ostatní podmínky. Například pokud by firmy investovaly do nástrojů, změnily procesy, překonaly odpor lidí, zvládly regulaci a přijaly riziko, že stroj se může splést. To, že AI umí napsat shrnutí smlouvy, ještě neznamená, že banka či soudní kancelář skutečně nahradí juniorní právníky softwarem.

Najednou vidíme další, méně technický a mnohem lidštější problém: mezi potenciálem a realitou stojí organizace. Firemní struktury, procesy, IT architektura, ale také zvyky, statusové boje a strach. Dlouhodobé zkušenosti s digitalizací ukazují, že nové technologie často přicházejí do firem o roky dříve, než se jejich přínos projeví v produktivitě. Nejdřív je někdo nadšeně zavede, pak se zjistí, že bez změny procesu to nefunguje tak dobře, jak se slibovalo, a teprve v třetím kroku se začne práce systematicky přenastavovat.

Ve statistikách to vypadá jako „technologie, která nic nezměnila“. Ve skutečnosti jen běží s velkým zpožděním. Iceberg Index proto neukazuje, co se stane příští rok, ale spíše, kde může vzniknout tlak v příští dekádě – a kde se bude rozhodovat o tom, zda AI přinese vyšší produktivitu, nebo pouze frustraci.

Průmyslová země, kancelářská zranitelnost

Otázkou z evropského pohledu je, nakolik se tyto americké závěry dají přenést k nám. Česká ekonomika je v rámci EU nadprůměrně průmyslová: velkou část zaměstnanosti tvoří výroba, zejména v oborech automotive a strojírenství, a navázané služby. Zároveň ale v posledních dvou dekádách výrazně narostl význam bankovnictví, pojišťovnictví, center sdílených služeb, IT služeb a státní správy. Právě tyto segmenty mají podle logiky Ledovcového indexu největší technickou expozici vůči AI: kombinují relativně vysoké mzdy, velký podíl rutinních kognitivních úkolů a značnou míru standardizace.

Pokud bychom měli vytvořit český Iceberg Index, je velmi pravděpodobné, že by mezi nejexponovanějšími profesemi byli bankovní a pojišťovací back office týmy, účetní, auditoři a daňoví poradci, právní asistenti, úředníci zpracovávající žádosti, registrace a agendy, pracovníci call center a část logistických plánovačů. Nejsou to obličeje, které se běžně objevují na plakátech hnutí volajících po ochraně „tradičních profesí“, ale právě tady může být tlak nejsilnější.

Evropské trhy práce jsou navíc rigidnější než ten americký. Zákoník práce, odbory, výpovědní lhůty, vyšší ochrana zaměstnanců. To všechno zpomaluje přímé propouštění. Může to tlumit sociální náraz, ale zároveň zvyšovat riziko, že firmy budou váhat s investicemi do AI a že rozdíl v produktivitě mezi Evropou a USA poroste. Tedy přesně to, co už dnes vidíme v číslech: americká ekonomika dlouhodobě roste rychleji, zatímco evropská se potýká s vyšší regulací a nižší dynamikou.

Substituce, nebo komplementarita?

Je tu ještě jeden, často opomíjený rozměr. AI nemusí pouze nahrazovat. Může také rozšiřovat kapacitu těch, kdo ji používají. Řada studií z prostředí kancelářských profesí již ukázala, že lidé s přístupem k jazykovým modelům dokážou plnit úkoly rychleji a v některých případech i kvalitněji, a to především ti méně zkušení. Tam, kde dříve junior strávil dvě hodiny psaním reportu, může s AI nástrojem stejnou práci odvést za 20 minut. A zbytek času věnovat analýze, komunikaci s klientem, hledání nových příležitostí. Místo čisté substituce tak vzniká komplementarita: člověk dělá to, co AI neumí (odpovědnost, vztahy, komplexní úsudek), AI dělá to, co člověka unavuje.

Pro politiku i byznys je klíčové, kterou z těchto cest si společnost vybere. V jedné verzi budoucnosti se Iceberg Index stane seznamem profesí odsouzených k zániku a firmy budou hledat, kde mohou rychle propouštět. V druhé se stejná mapa promění v plán rekonstrukce práce: tady má smysl uvolnit ruce lidí pomocí AI, tady je potřeba je rekvalifikovat a zde vybudovat novou službu, kterou by bez AI nešlo provozovat.

Mapa, rekvalifikace, nový typ gramotnosti

Pro Česko z toho plyne dvojí poučení. Za prvé, nemá smysl si namlouvat, že jako průmyslová země jsme „v bezpečí“. Velká část hodnoty (zhruba 65 procent přidané hodnoty jsou služby), již vytváříme, prochází přes kanceláře: finanční sektor, exportně orientované firmy, státní správu. Pokud nezačneme systematicky mapovat, které úkoly v těchto sektorech jsou technicky exponované vůči AI, budeme reagovat pozdě a ad hoc. Za druhé, potřebujeme změnit perspektivu v debatě o vzdělávání: vedle debat, zda se mají děti učit s tabletem, či bez něj, diskutovat i to, jak je naučit pracovat s nástroji, jež budou využívat AI jako samozřejmou součást infrastruktury.

Možná nejzásadnější otázka, kterou Iceberg Index nepokládá, ale kterou bychom si měli položit my, zní: Kdy bude pozdě? Ne v technickém smyslu – tam je odpověď jednoduchá, technologie se bude dál zlepšovat –, ale v sociálním. V jakém momentu se rozdíl mezi těmi, kdo s AI umějí pracovat, a těmi, kdo ji odmítají nebo se jí bojí, stane tak velkým, že se promění v novou linii nerovnosti? A kolik času máme, než se dnešní „tichý kolega v open spacu“ stane standardem, a nikoli výjimkou?

Ledovec, jejž studie MIT popisuje, už existuje. To, co se dnes jeví jako jistota – zaměstnanost v administrativě, back office, státní správě, ale i nízká nezaměstnanost v Česku –, v sobě skrývá obrovský potenciál změny. Zda se z něj stane katastrofa, nebo příležitost, bude záviset nejen na algoritmech, ale také na rozhodnutích lidí: manažerů, učitelů, politiků, odborářů i každého, kdo dnes tráví den v kanceláři s tabulkami, e-maily a dokumenty. AI už ví, jak tu práci dělat. Teď jde o to, jestli my víme, co s tím.

Číňané doma méně utrácejí a investují. Peking stojí před výzvou, jak oživit poptávku

Zahraniční