Ondřej Mátl: Lidí s demencí přibývá, Česko má mezery v péči i výzkumu

Spoluautor Zprávy o stavu demence Ondřej Mátl

Spoluautor Zprávy o stavu demence Ondřej Mátl Zdroj: Stepan Bruner, E15

Počet lidí trpících demencí v Česku každým rokem roste o více než deset tisíc, vyplývá z první české Zprávy o stavu demence. Národní plán pomoci nemocným přitom stále chybí a spolupráce dotčených institucí často vázne, říká spoluautor studie Ondřej Mátl. Roční náklady na problémy spojené s demencí studie odhaduje na 39 miliard korun, tedy celé jedno procento hrubého domácího produktu.

E15: V Česku podle vašeho aktuálního odhadu žije 143 tisíc lidí trpících demencí, v roce 2023 by počet nemocných měl překonat 200 tisíc. Jak bude vývoj pokračovat?

Dnes se předpokládá, že populace bude stárnout minimálně do roku 2050, kam sahají aktuální demografické prognózy. Tak, jak bude stárnout populace, tak bude narůstat počet lidí, kteří trpí demencí. Je však možné, že budou v roce 2030 nebo už v roce 2020 objeveny nové léky, ale to je věc, kterou my dneska nevíme.

E15: Je růst počtu nemocných daný čistě stárnutím populace, nebo hraje roli ještě nějaký jiný faktor?

Primární roli hraje stárnutí populace. Ale je to do značné míry chronické onemocnění, které se vyvíjí. To znamená, že ve srovnání s 60. lety jsou počty nemocných dvojnásobné. A to není jen věcí demografie.

E15: V rámci jednotlivých evropských zemí či českých krajů se poměr nemocných k populaci různí. Čím je to způsobeno?

To je jednoduchá odpověď - odchylky jsou způsobeny pouze rozdílnou demografickou strukturou.

E15: Zmínil jste možnost objevení dosud neznámého léku. Nedávno se americkým vědcům vyvinout novou vakcínu, s jejíž pomocí dokázali u myší předejít vzniku Alzheimerovy demence či zastavit její postup. Kdy se mohou tento a další vyvíjené léky dostat do praxe?

Bavíme-li se třeba o nemoci Aids, tak v momentě, kdy se do daného výzkumu investují velké peníze, tak může dojít k určitým dílčím úspěchům. V případě demence v zahraničí - ve Spojených státech, ve Velké Británii, ve Francii – se tyto velké peníze do výzkumu investují. Je to i jednou z priorit na úrovni Evropské unie. V tuto chvíli ale nejsem schopen říci, zda se lék objeví za rok, za dva, za deset let. Budoucnost je v oblasti výzkumu velmi nejistá. Ale v momentě, kdy investuje do nějakého výzkumu velké peníze, tak to nějaký výsledek vždycky přinese. V této oblasti má Česká republika velký prostor pro další rozvoj.

E15: Roční náklady na řešení problému spojených s demencí vaše studie odhaduje na 39 miliard korun, respektive jedno procento hrubého domácího produktu. Jaké náklady do této kalkulace zahrnujete?

Jde o náklady zdravotního systému, sociální péče, jsou tam i náklady pečujících, kteří musí opustit své zaměstnání, protože se starají o rodinného příslušníka.

E15: Která z těchto položek je nejvýznamnější?

Nejvýznamnější položkou je zatím objem neformální péče. Asi sto tisíc nemocných žije doma a pečuje o ně přinejmenším 250 tisíc lidí, obvykle jejich příbuzných. Zahraniční studie ukazují, že podíl zdravotnictví na nákladech se pohybuje kolem 20 procent.

E15: Zpráva o stavu demence kritizuje absenci národního plánu, který české vlády slibují od roku 2010. Co by měl takový plán obsahovat?

Zahraniční plány se běžně zabývají způsobem podchycení, tedy nejenom prevencí, ale zejména poradenstvím pro lidi, kteří demencí trpí, podáním té pomocné ruky ve chvíli, kdy nejen oni, ale i jejich rodinní příslušníci zjišťují, co s tím je možné dělat. To je jedna oblast, kam se plány zpravidla zaměřují. Druhá oblast je o koordinaci výzkumu, o motivaci soukromých investorů, aby do dané oblasti dali peníze. Ne vždycky to musí být o veřejných rozpočtech.

E15: V čem má péče o nemocné demencí největší mezery?

U nás je poddimenzovaná jak podpora rodinných pečujících, což je téma, které si žádá velký prostor, tak systémy sociálních služeb a zdravotnictví. Problematika péče o lidi s demencí je typickým mezioborovým, mezisektorovým problémem. Potřebujete, aby spolu spolupracovali jak lékaři, tak sociální pracovníci a lidé, kteří poskytují tu neformální péči.

Když je poradenství ze zákona zadarmo, tak by stát měl mít nějakou garantovanou dlouhodobě nasmlouvanou síť poradenských služeb, kterým tu péči bude ze sta procent hradit

E15: Ve zprávě o demenci zmiňujete, že právě tato mezisektorová komunikace vázne…

Jednotlivé úřady spolu samozřejmě komunikují, odpovědní pracovníci rezortů zdravotnictví a sociálních věcí se setkávají. Primární problém je v tom, že není systémově propojeno poskytování vlastní péče. Není třeba vazba mezi praktickým lékařem a odborným sociálním poradenstvím. Ty instituce jako by o sobě vzájemně nevěděly. Když se třeba realizuje posuzování příspěvku na péči, tak sociální šetření neprobíhá v týmu, který by situace nějak komplexně posoudil. Tam vidím prostor pro zlepšení.

E15: Takže sociální pracovníky by během terénního šetření měl provázet zdravotník?

Ano. Řadu věcí lépe rozhodnete na místě. Třeba nebudete jen dělat to místní šetření, ale současně na něj navážete s poradenstvím, začnete se s tím člověkem bavit, jaké jsou možnosti řešení, kde jsou v okolí jaké kapacity. Dnes máte spoustu dat k dispozici veřejně, to všechno může být k dispozici online v reálném čase třeba na tabletu. Už před několika lety probíhalo reálné šetření například v Norsku s tím, že nemocný zároveň dostal informace o možných nabídkách a sociální pracovník je s ním rovnou probíral. Také když zažádáte o příspěvek na péči, tak relativně dlouho trvá, než jej dostanete, a vy často potřebujete tu péči hned.

E15: Má být poradenství primárně úlohou státních institucí?

Není klíčové, jestli stát monopolně poskytuje informace. Existuje spousta organizací, které jsou schopné to dělat pružněji a rychleji. Ale stát pro to musí vytvořit podmínky. Když je poradenství ze zákona zadarmo, tak by stát měl mít nějakou garantovanou dlouhodobě nasmlouvanou síť poradenských služeb, kterým tu péči bude ze sta procent hradit.

 

Alzheimer jako byznys