Najít univerzální lék na rakovinu není reálné. Naděje pro pacienty ale roste, říká vědecká ředitelka společnosti Sotio

Onkologická onemocnění jsou nejen u nás druhou nejčastější příčinou úmrtí, možnosti léčby se přesto posouvají. „Pokud dokážeme vyvíjet různé léky a budeme vědět, kterým pacientům je podat, máme úspěch na dosah ruky,“ říká Amy Jensen-Smith, vědecká ředitelka biotechnologické společnosti Sotio ze skupiny PPF.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi vývojem onkologických léčiv a léků na jiné nemoci?

Rozeznáváme přes dvě stě různých typů rakoviny, navíc i v rámci jednoho typu rakoviny se příznaky, vývoj i následná léčba liší pacient od pacienta. To vytváří spletitý systém, kde potřebujeme mnoho různých léků. To je v porovnání s jinými indikacemi asi nejvýraznější rozdíl.

Jak dlouho trvá vývoj jednoho léku?

Je to různé, ale obecně platí, že od prvního nápadu až po schválený lék může uběhnout přibližně patnáct až dvacet let. Když se jedná o léky, po kterých je urgentní poptávka, nebo o skutečně přelomové a úspěšné nápady, bývá to o něco rychlejší, ale v průměru je to poměrně dlouhá doba.

Často slýcháme o lécích, které už se testují na pacientech, přesto se začnou běžně používat až po několika letech. Jak dlouho trvají jednotlivé fáze?

Zpravidla tři až pět, ale někdy i deset let trvá, než se lék dostane do klinické fáze, tedy do testování na pacientech. Dá se říct, že asi polovinu celkového času tvoří veškerá preklinická práce, druhou pak testování na pacientech. Samozřejmě spousta nápadů se tak daleko ani nedostane, je tam velký trychtýř. Začneme s deseti nápady a možná jeden se dostane do klinické fáze.

Součástí preklinické fáze je testování léčiv na zvířatech, což je pro mnoho lidí poměrně kontroverzní téma. Je stále potřeba?

Vnímám velmi aktivní snahu o snížení počtu zvířat. Klade se důraz na co nejefektivnější postupy, ale stále platí, že je extrémně důležité otestovat bezpečnost léků ještě před jejich použitím u lidí. Proto si nemyslím, že by v příštích letech mohlo dojít k úplnému zrušení testů na zvířatech.

Do budoucna to ale připouštíte?

Vždy budeme potřebovat dobře porozumět tomu, jak se naše léky chovají a zda jsou bezpečné. Zejména v onkologii, kde vyvíjíme velmi silné léky, jsou klíčové bezpečnostní testy na primátech jakožto nejbližších reprezentantech člověka. Co ale můžeme do značné míry eliminovat, je testování na hlodavcích, které probíhá v procesu raného objevování. Dnes už pracujeme s modelováním, predikcemi a in vitro systémy, které si stavíme v laboratořích. Ty do značné míry testování na zvířatech nahradí.

Jak následně probíhá klinická fáze, tedy testování na pacientech?

V první fázi ověřujeme, zda je lék pro pacienty bezpečný. Také se začíná zjišťovat, v jaké dávce je pacientem dobře tolerován a kdy vykazuje první účinky. S tím pokračujeme i ve druhé fázi, kde už máme mnohem víc pacientů a testujeme různé úrovně dávkování. Pokud je lék úspěšný a i ve třetí fázi vykazuje známky účinnosti, přichází na řadu jeho porovnání se standardně dostupnou péčí pro pacienty. I tady je testování onkologických léčiv trochu jiné.

V čem přesně?

Tím, že existují různé typy rakoviny a žádní dva pacienti nemají zcela stejný průběh, nemusí existovat přesný standard. Některý lék může fungovat třeba jen pro podskupinu pacientů. Studie proto musí ukázat skutečný přínos oproti už existujícím terapiím, abychom nevymýšleli stále to samé. Proto pracujeme s tisíci pacienty, a teprve když u nich vidíme dobré reakce, přichází na řadu schvalovací proces.

Tam už testování končí?

To vůbec ne, lék i nadále sledujeme. Je třeba zjistit, jak funguje v běžné praxi, jaká je dlouhodobá účinnost nebo zda se neobjevují vedlejší účinky, které v relativně krátké studii nebylo možné identifikovat.

Jaké procento léků reálně projde všemi fázemi a dostane se na trh?

Když to bereme od samotného nápadu, úspěšnost je asi jedno procento. Co se týče léků, které se dostanou do klinického testování, je šance na úspěšné uvedení na trh u onkologických léků okolo pěti procent. První fází projde necelá polovina. Podobná úspěšnost je i ve druhé fázi, potom se to láme. Nejnáročnější je přechod z druhé do třetí fáze, tady většina přípravků selhává a úspěšnost se pohybuje zhruba kolem dvaceti procent. Když lék tento přechod překoná, pak už je pravděpodobnost úspěchu mnohem vyšší. 

Jak v dnešní době pomáhá s vývojem umělá inteligence?

Přemýšlíme o ní v souvislosti s vytvářením nových terapeutických cílů, bavíme se o jejím uplatnění v molekulárním designu nebo při predikcích pravděpodobnosti, jestli nový nápad nebo cíl bude fungovat. Tam všude by mohla být přínosná, ale jestli to tak skutečně bude, to nám teprve v následujících letech ukáže praxe.

Kam se dnes upíná pozornost vědců a lékařů, co se samotného vývoje týče?

Onkologie se dnes hodně zaměřuje na takzvanou cílenou léčbu, kde několik v nedávné době vyvinutých terapií významně pomáhá v léčbě pacientů. Zatímco chemoterapie a další předchozí metody léčby se historicky využívaly a stále využívají komplexně pro téměř každý typ rakoviny, s cílenou léčbou řešíme pouze nádor a vyhýbáme se systémové toxicitě a zatížení okolních zdravých částí organismu. To může být do budoucna průlomové.

Jak to funguje v praxi?

V Sotio pracujeme na několika specifických technologiích, jednou z nich jsou konjugované protilátky. To znamená, že se vezme protilátka, která cílí na nádor a dokáže přímo k němu dopravit samotnou chemoterapii. Máme nyní dva programy, jednak SOT106, který cílí na léčbu sarkomů, tedy nádorů pojivových tkání, a SOT109 vyvíjený pro léčbu nádorů gastrointestinálního traktu. Oba jsou v pozdní fázi preklinického testování, na pacientech bychom mohli začít testovat koncem letošního nebo začátkem příštího roku.

Na čem dalším v tuto chvíli pracujete?

Další zajímavou a dnes velmi populární oblastí je imunoterapie. Nádorová onemocnění fungují tak, že říkají T-buňkám, tedy bílým krvinkám, aby na ně neútočily. Zjednodušeně řečeno vypínají imunitní systém, proto je léčba tak náročná. My se snažíme přimět imunitní systém, aby na nádor sám zaútočil. Pracujeme s imunocytokiny, což jsou látky, které nejprve odstraní negativní signál z buněk a následně vydají vlastní, k opětovné aktivaci a útoku na nádor. Program, který nese označení SOT201, už je v klinické fázi testování.

Jaké tam zatím pozorujete výsledky?

Jsme teprve v raných fázích testování, takže zatím nemůžeme prezentovat žádné závěry, ale zůstáváme velmi optimističtí. Domníváme se, že máme silný lék s velkým potenciálem. Stavíme na předchozích zkušenostech s přípravkem SOT101, což byl cytokin navržený k aktivaci imunitního systému. Teď ho spojujeme s touto další částí, kde nejenže říkáme T-buňce, že může být aktivní, ale také jí dáváme přímý signál k aktivitě.

Dá se očekávat, že jednou vznikne lék, který kompletně vyléčí rakovinu?

Najít jeden lék, který vyléčí všechny typy rakoviny, reálné není. Ale pokud dokážeme vyvíjet různé léky a budeme vědět, kterým pacientům je podat, pak máme úspěch na dosah ruky. Každý rok jsme dál, každá generace léků je chytřejší. To samozřejmě platí i o samotných onemocněních, takže je to trochu „závod ve zbrojení“, ale pro pacienty v určitých subpopulacích vidím obrovskou naději.

Přesto se objevují názory, že „všelék“ existuje, jen ho farmaceutické společnosti z byznysových důvodů blokují…

Vyvinout účinný lék je extrémně náročné a také finančně nákladné. Proto je pro mě absurdní už jen představa, že bychom na něco přelomového přišli a nechali to jen tak být. Podobné mýty vznikají proto, že abychom ověřili funkčnost léku, vždy je třeba provést klinické testování. A jakmile se testuje na pacientech, dozví se o tom široká veřejnost. Lidé pak mnohdy nevěří tomu, že lék nefungoval, a proto nedošlo k jeho uvedení na trh. Na farmaceutické firmy je v tomto ohledu vyvíjen obrovský tlak. Lidé by si přirozeně přáli, aby existoval lék na každou nemoc a pro každého pacienta.

Zmínila jste vysoké finanční náklady. O jaké částce se bavíme?

Celý proces od vědeckého objevu až po uvedení na trh vyjde na zhruba tři miliardy dolarů. Zahrnuje to i vývojové větve, které mnohdy selžou, ale na kterých se učíme. Pokud bychom se bavili čistě o jednom nápadu, který je úspěšný a prorazí, pak se budeme blížit přibližně k jedné miliardě dolarů. Na začátku ale nikdy nedokážeme s jistotou říct, co bude a nebude fungovat. Proto je skutečná cena vyšší.

Jaké jsou hlavní zdroje financování? Jakou roli v tom hrají farmaceutické společnosti, biotechnologické firmy nebo investoři? 

To se liší v závislosti na konkrétní společnosti, její strategii pro získávání prostředků a také fázi, ve které se nachází. Vstupují do toho všechny zmíněné mechanismy včetně investorů.

Jsou i ve Spojených státech běžné soukromé společnosti vlastněné finančními skupinami typu PPF? 

Ano, i tady existují soukromé biotechnologické společnosti, mnohem častěji se ale setkáváme s projekty financovanými buď fondy rizikového kapitálu, tzv. venture fondy, nebo několika investory. Ti chtějí snižovat riziko své investice, proto obvykle přizvou další aktéry.

Je díky tomu jednodušší financování sehnat?

Myslím, že to nikdy není jednoduché, ale je pravda, že ve Spojených státech máte přístup k většímu množství fondů, a tedy i prostředků. Místní firmy hrají v oblasti vývoje léčiv klíčovou roli. To ale platí i pro Evropu, kde má farmaceutický průmysl dlouhou historii a vznikli tam někteří z největších vývojářů léčiv.

Když porovnáme Spojené státy s Evropou, vnímáte u vývoje léků výraznější ekonomické nebo i regulatorní rozdíly?

Většina věcí je podobných, ale vnímám jisté rozdíly v přístupu. Ve Spojených státech se klade důraz na rychlost a inovace. Cílem je co nejrychlejší posun dopředu, což ale často zvyšuje ceny léků. V Evropě je tempo pomalejší, jde se krůček po krůčku a mnohem víc se zaměřujeme na ekonomickou stránku věci, aby léčiva byla pro pacienty dostupná. Je tady velký důraz na férové ceny.

Jednotlivé fáze vývoje a testování léčiv jsou podobné?

Ano, řekla bych, že velmi podobné. Samozřejmě jsou jisté rozdíly mezi tím, jak fungují malé biotechnologické firmy a velké farmaceutické korporace, ale geograficky žádné výraznější rozdíly nevnímám. Máme podobné korporátní struktury, podobné procesy v preklinických i klinických fázích. Vývoj léčiv je celosvětově poměrně harmonizovaný, což nám výrazně usnadňuje práci.

A jak se liší samotný přístup vědců? Zaznamenala jste rozdíly ve způsobu jejich práce podle toho, zda pochází z Evropy nebo USA? 

To důležité, tedy silné zaměření na vědu, přesnost, bezpečnost a účinnost, zůstává stejné. Rozdíly tam ale určitě jsou. Není tajemstvím, že ve Spojených státech je kultura velmi odvážná, otevřená a také do jisté míry propagační. To vytváří silnou energii, která žene věci dopředu. Konkrétně třeba v české kultuře je mnohem větší důraz na detail a přesnost. Proto si myslím, že spolu americká a česká kultura skvěle ladí, vzájemně se vyvažují a doplňují. Synergicky spolu dobře fungujeme.