Evropa je skvělé místo, Česko může růst díky průmyslu a IT, říká „ministr zahraničí“ PPF

Největší česká investiční skupina PPF reaguje na geopolitické změny a po odchodu z Ruska a části Asie přesouvá těžiště do Evropy a staví na propojování telekomunikací, médií, bank a e-commerce. Evropa má podle Jana Růžičky stále co nabídnout a Česko může i do budoucna dobře prosperovat mimo jiné díky tomu, že si zachovalo svoji průmyslovou základnu, která je v nynějším světě nearshoringu, tedy zkracování dodavatelských řetězců, klíčová. 

Skončil starý svět? 

Svět není horší ani lepší, jen se vrací tam, kde byl. Posledních třicet let byla do jisté míry historická anomálie. Mír, globalizovaný kapitalismus, příležitosti bez rizika. Říkám to trochu v nadsázce, ale vlastně ne tak docela. V dějinách lidstva se totiž jen několikrát objevilo tak výjimečně stabilní a prosperující období.

Poprvé za Říše římské. Podruhé po napoleonských válkách, kdy mezi rokem 1815 a první světovou válkou Evropa zažila téměř sto let relativního míru a průmyslové prosperity. A potřetí po pádu Sovětského svazu a konci studené války, kdy třicet let růstu vytvořilo iluzi, že dějiny skončily. Jenže neskončily a svět se vrací do svého přirozeného obvyklého stavu. Stavu, v němž konflikt je normální a moc a politika hrají prim. 

Co se změnilo?

Dáme-li na stranu, že těch krásných třicet let byla anomálie, tak bych řekl, že politika si opět uvědomila svou sílu. To se týká hlavně našeho západního světa. 

Jinde to neplatí? 

V Asii vždy platilo, že první je moc a stát a teprve dlouho pod nimi jsou byznys a peníze. Jack Ma si na chvíli myslel, že bude důležitější než čínský prezident, a byl rychle srovnán. I Amerika se proměnila; stačí se podívat, jak se i ti nejbohatší klaní před Donaldem Trumpem. No a posledním krásným regionem, kde jsme si namlouvali, že politika je minulost, byla Evropa. Z téhle iluze nás vyléčila válka na Ukrajině. 

Kde jsme jako Evropané udělali chybu?

Zvykli jsme si žít v představě, že svět funguje podle pravidel. Vždy a všude. Že když si přes internet objednám kontejner papírových hrnků a talířků, abych je prodal na Moravě v papírnictví, tak je někdo v Číně naloží, pošle na loď a zboží za čtyřicet dní bez problémů dorazí. Bez rizika. Už si ani nepřipouštíme, že by mohla být válka, piráti v Indickém oceánu nebo zásadní výpadky dodávek. A hlavně že by někdo mohl mít zájem na tom ta globální pravidla porušovat.

Jenže všechno tohle se děje. A navíc zde není policajt, který by trestal ty, kteří na pravidla plivou. Dlouho to dělaly Spojené státy a dělaly to dobře. To ovšem skončilo.  

Takže globalizace byla slepá ulička?

Naopak. Díky ní jsme zbohatli všichni; a nejvíc ti nejchudší v nejchudších zemích. Globální kapitalismus je tak jednoznačně pozitivní věc. Jenže globalizace funguje právě za předpokladu, že většina bude ctít pravidla. 

Když ale pravidla platit přestanou, tak jsou jen dvě možnosti: buď dál jet ve starém modelu a občas tvrdě narazit, nebo si říct, že chceme být v mnoha oblastech nezávislí na okolním světě. Mít vlastní elektrárny, potraviny a léky. Protože se bojíme, že pokud se hranice zavřou, tak je mít nebudeme. Podobně jako se stalo za covidu. Nebo jako když Rusko použilo nerostné suroviny jako zbraň. Nebo jako když Donald Trump mění fundamentální politické postoje každý den.  

Je přitom fér říct, že samostatnost a nezávislost nejsou zadarmo. Všechno bude výrazně dražší, když přestane fungovat globální výměna. Myslím, že politici to lidem málo říkají. 

Působí to tak, že vstupujeme do období, kdy nás naše existence a obecně fungování bude stát víc peněz a úsilí.

Těch třicet let míru, kdy – jak Němci sami rádi říkali – se jim žilo skvěle, protože měli levný ruský plyn, bezpečnost garantovanou Amerikou a prodávali všechno Číňanům, prostě skončilo. Ten svět už neexistuje. Vracíme se do reality, v níž je potřeba do každého byznysu, produktu, služby i investičního záměru mnohem víc započítávat riziko – geopolitické, dodavatelské i bezpečnostní. A to riziko má nějakou cenovku. A právě proto je všechno logicky dražší.

Dá se na tom najít pozitivum? Je to naše soběstačnost?

Ekonomicky je to suboptimální řešení. Ideální by samozřejmě bylo, aby faktor bezpečnosti do byznysových rozhodnutí vůbec nevstupoval. Ale svět je, jaký je, ne jaký ho chceme mít. Takže ten staronový svět berme jako novou realitu, která bude stát peníze. Platíme za větší jistotu dodávek, za to, že továrna na druhém konci světa nemusí být v éře geopolitické horské dráhy vždy optimální, a za to, že produkt tady prostě bude. Proto se ekonomika vrací k hranicím, fyzičnu a k aliancím. To je ten skutečný obrat. Pozitivní na tom může být fakt, že nás to chtě nechtě nakopne. A je jen na nás, zda na sobě začneme znovu makat. 

Jak moc do těchto debat vstupuje nearshoring? Tedy strategie, kdy firma přesouvá své obchodní procesy nebo výrobu do blízké země, často sousední, aby zkrátila dodavatelské řetězce a těžila z geografické blízkosti.

Ukážu to na problému kolem vzácných zemin. Čína je má, Amerika ne. A tím drží silnou kartu, protože bez vzácných zemin se neobejde nic od stíhaček F-35 přes ponorky až po superpočítače. Spojené státy by samozřejmě chtěly, aby tyto strategické suroviny neležely v Číně, ale ideálně někde „u nich“ nebo alespoň na území spojenců.

Ve světě, který se znovu vrací k hranicím, to logicky znamená rozdělení na „my“ a „oni“. A ty hranice už nejsou jen státní, ale i alianční. Evropská unie, NATO, kolektivní Západ rozšířený o Japonsko, Jižní Koreu nebo o Austrálii. A v takovém světě je žádoucí, aby klíčové zdroje a technologie byly buď přímo na vašem území, nebo na území spojenců. Právě tenhle faktor dnes stále víc vstupuje do všech strategických rozhodnutí.

Jaký vidíte potenciál investic v Evropě? To je dnes hodně kategorizující téma.

Evropa je skvělé místo a málo si jí vážíme…

… tohle dnes mnoho lidí neříká. 

Ale vždyť je to pravda! Máme se skvěle. Je tu bezpečno, ekonomika jede. Zdravotnictví je skvělé, pravidla se dodržují, věci fungují. I tak bazální věci, jako že můžeme pít vodu z kohoutku. Čtenáři mě teď určitě budou chytat za slovo, že voda v některé evropské zemi nechutná dost dobře nebo že zdravotnictví se zadrhává. Ale zkuste Evropu srovnat s jinými částmi světa a odpovězte na otázku: kde byste chtěli dlouhodobě žít?

V čem je tedy problém? 

Tak jako jsme zapomněli, že moc a boj o ni je základ světa, tak jsme zapomněli, že nic není navěky. My jsme koneční, státy vznikají a zanikají, firmy rostou a bankrotují. A Evropa měla před dvaceti lety lepší období a teď zažívá relativně těžší časy. Nepropadá se přitom dolů, ale ostatní rostou rychleji. Rychleji inovují, mění věci. Nám tenhle vlak přitom ujel právě proto, že se tu máme skvěle. Ne proto že se zde máme blbě.

Jako Evropané jsme zkrátka začali žít jako parta stárnoucích rentiérů. Žádné investice do obrany, do inovací, hlavně aby vše zůstalo hezky při starém. V tomto ohledu jsou pro nás Putin a Trump vlastně pozitivní veličiny. Žili jsme dlouho v mama hotelu a nyní nás realita vyšoupla pěkně na mráz. A my se musíme začít otáčet, i když to hodně bolí. 

Není ale už pozdě? 

To už je na nás, osud máme ve svých rukou. Vidím to ale pozitivně. Věci se mění. Jaká je dnes nejlepší armáda v Evropě? Ukrajinská. A druhá? Polská. Kdo v Evropě ekonomicky jede? Střední a východní Evropa. Kdo zbrojí? Němci, Poláci. A mimochodem pozitivní zpráva je, že Polsko i Česko dnes rostou navzdory Německu. To není tragédie, ale pozitivní zpráva. 

Čím to je? Doháníme je, nebo jsme vymysleli něco, co je pro nás konkurenční výhoda?

Střední Evropa roste z nižšího základu, takže bohatnout je snazší než v zavedených ekonomikách. Zároveň ale máme dynamiku, kterou mnohé západní země ztratily. Lidé chtějí pracovat, bohatnout a nebojí se příležitostí. Přes komplikace se stavebním řízením je Česko oproti Paříži nebo Berlínu zlaté. 

A nikdy jsme neztratili průmysl, což nám dnes dává výhodu v tom staronovém světě, kde se znovu investuje do bezpečnosti a výroby. Polsko ukazuje, že jeho úspěch není náhoda. Při vstupu do EU byli Poláci velmi chudí. Posledních deset let ale rostou dvakrát rychleji než my díky masivním investicím do infrastruktury a průmyslu. 

Je to cesta i pro nás? 

Je skvělé, že stále máme průmysl. Zároveň se ale stáváme Mekkou IT. V éře nearshoringu a friendshoringu těžíme z toho, že klíčová IT centra chtějí mít firmy mezi přáteli, ne v Asii. A právě na tom můžeme stavět svůj úspěch.

Aby si právě tyto firmy spíš nevybíraly Varšavu…

Nebo Prahu. Globální firmy jako britská banka Barclays, penzijní fond FNZ nebo americká farmaceutická MSD mají svá IT centra v Česku. To ukazuje, že Češi kombinují tradiční průmysl s inovacemi a startupy. 

Jasně, je pravda, že se daří i Polákům. Ale z toho těžíme i my. Podobně je pro nás fajn, jak roste Chorvatsko a celý Balkán. I přes inflaci a drobné propady se tedy střední „visegrádská“ Evropa má ekonomicky dobře a nabízí prostor pro další růst.

Nevyčerpal se Visegrád do budoucna? 

Ekonomicky jsme si souzeni. Nevěřím tomu, že náš export do Polska nebo na Slovensko nahradíme třeba vývozem do Argentiny nebo Nigérie. To je absurdní. Proto je pro nás důležité mít se sousedy co nejlepší vztahy. A to i když v jednom státě vládne levice a ve druhém pravice. Nebo naopak. Můžete mít na sousední politiky ledasjaký názor, ale mluvit spolu je třeba. A nacházet společná témata, kdekoliv je to možné. Ale kdybych se vrátil k té ekonomice, tak dva sousedi jsou pro nás jasně klíčoví: Německo a Polsko. 

Mělo by se Česko zaměřit na hlubší integraci do evropských struktur, jak doporučují Draghiho zpráva a různé evropské think-tanky, aby mohlo zůstat prosperující na mezinárodní úrovni? A jaká je přitom naše výchozí pozice?

Nesouhlasím s tím, že naše prosperita závisí na federalizaci Evropské unie, na jakýchsi „Spojených státech evropských“. To neříkám proto, že bych byl euroskeptik. Naopak, členství v EU je obrovský benefit. Říkám to proto, že ani současné domácí úkoly nemáme splněné a chceme se vrhat na další.

Co tím myslíte?

Největší silou Evropské unie je společný trh. Jenže ten v žádném případě není dotažen do konce. V Evropě existují tisíce vnitřních bariér, které si vytváříme sami. Ty srážejí naši prosperitu, ne Amerika a Číňané. Proto než budeme mluvit o hlubší integraci, měli bychom dokončit jednotný trh, stejně tak vybudovat kapitálovou unii a liberalizovat finanční systém. Stejně tak si říct, že stačíme jen na něco. 

K Draghiho zprávě – v ní je všechno. Všeobjímající přání mít levnou energii, Green Deal, ekonomický růst, sociální smír, silný byznys i silné odbory. A k tomu všemu globální vliv. Ale realita je jako rodinný rozpočet: některé věci se prostě vzájemně vylučují nebo na ně v tom rozpočtu nejsou peníze. Příkladem budiž Green Deal, kdy Evropa produkuje sedm procent světových emisí, a i kdyby se uregulovala k smrti, svět tím nezachrání, jen oslabí sama sebe. Což už se stalo. 

Proto my nepotřebujeme víc federace ani nekonečnou signalizaci hodnot, ale návrat k původnímu smyslu EU – propojit ekonomiky tak, aby byly silné a konkurenceschopné. A k tomu masivně investovat do bezpečnosti. Máme totiž válku šest set kilometrů od hranic. Green Deal se tak do našeho rodinného rozpočtu dnes prostě nevejde. 

Jak válka na Ukrajině změnila nebo urychlila některé procesy?

Způsobila hluboké změny. Chorvatsko znovu zavádí povinnou vojenskou službu. Finsko, které bylo osmdesát let neutrální, vstoupilo do NATO. A přivedla je tam zelená levicová premiérka, hrdá feministka Sanna Marin. Stejně Švédsko, hrdé na svou nezávislost, se rozhodlo pro NATO. Polská armáda mezitím nakupuje tolik tanků, že bychom asi jen těžko ve světě hledali srovnání. Tyto změny jsou natolik dramatické, že mění i naši DNA. 

Ale nejde jen o Ukrajinu, ale třeba i o pohled na migraci. V roce 2015 byla střední Evropa zesměšňována, že jsme odmítli migrační vlnu z Blízkého východu. Dnes má přitom nejtvrdší migrační zákony Dánsko a Německo se mu chce přiblížit. Dnes se nám už nikdo nesměje. 

Jezdíte na mezinárodní summity, jako je Davos a Mnichovské bezpečnostní fórum a podobně. Do války dnes teče obrovské množství kapitálu. Je zbrojení příležitost pro Česko, jak v příštích letech výrazně vyrůst?

Česko je průmyslová země a je obrovská výhoda, že jsme si průmysl – včetně zbrojařiny – nikdy nenechali vzít. Zároveň je realita, že automotive, který nás desítky let skvěle živil, se globálně mění. Mění se vztah lidí k autům, nastupují čínští výrobci i elektromobilita a mladá generace už auto nevnímá jako životní metu. Ano, Škoda Auto je dnes nejziskovější část koncernu Volkswagen a klobouk dolů. Ale nelze spoléhat na to, že automobilový průmysl bude hlavním motorem i za deset let.

Průmyslu musíme dát novou trajektorii – čipy, ICT, sofistikovanou výrobu, investice do polovodičů, jako je Onsemi na Moravě, zbrojařství v širším slova smyslu, od dronů po raketové motory, ale i farmaceutickou výrobu, špičkový e‑commerce a logistiku. Právě tahle kombinace ukazuje, že česká ekonomika má kam růst a na čem stavět. Perspektivou PPF do tohoto mixu přispíváme například budováním ICT infrastruktury, provozem špičkových mobilních technologií, budováním digitální ekonomiky nebo vývojem systémů pro inteligentní řízení dopravy.

Jak vnímáte budoucnost aliance mezi Evropou a Amerikou? Měli bychom se začít obávat úrovně tohoto „přátelství“? A je namístě, aby Evropa zachovala samostatnost a nevěřila nikomu?

Řekl bych to jednoduše: Evropa je naše rodina a Amerika jsou naši bratranci. No a v žádné rodině nejsou na všechno stejné názory. Dokonce se spolu rodina umí i pěkně pohádat. Ale pořád jsme jedna rodina, a to včetně těch bratranců, kteří se odstěhovali za oceán. Jsme si prostě kulturně, historicky i bezpečnostně nejblíž a žádnou lepší alternativu nemáme. 

A NATO? 

Transatlantická aliance dnes možná neprožívá ideální období, ale je to stále nejlepší a nejsilnější aliance, co existuje. Chyba evropských i amerických elit byla v tom, že vyprávěly příběh o Americe, která už neexistuje. A my jako Evropané jsme se nechali Američany hýčkat a jedli oběd zadarmo. Dnešní Amerika má jiné složení, jiné priority a dívá se nejen přes Atlantik, ale hlavně k Pacifiku. My se s tím musíme smířit a pracovat s realitou, ne s nostalgií. Jsme na sebe odkázáni a musíme hledat cestu, jak ten vztah udržet funkční. A upřímně, ani Amerika podle mě žádnou skutečnou alternativu k Evropě nemá.

Jak tento svět vnímáte a reagujete na něj v PPF?

PPF má obrovskou výhodu v tom, že je rodinnou firmou, což nám umožňuje jednoduché a rychlé rozhodování. Nad PPF není bezejmenná burza a tisíce investorů. Nad PPF jsou čtyři majitelky, které jsou v byznysu aktivní a ukazují strategický směr. A umějí se rozhodovat rychle. Když Putin zaútočil na Ukrajinu, tak hned v březnu 2022 padlo rozhodnutí odejít z Ruska. No a v květnu se už podepisovaly první smlouvy. To je něco, co firma na burze nemůže udělat. 

Odešli jste z Ruska, z Číny. Prodali jste váš byznys na Filipínách, v Kazachstánu a Indonésii. Kde je nyní vaše těžiště? 

Jednoznačně v Evropě. Peníze z prodejů neskončily někde na spořicích účtech, ale naopak byly aktivně investovány v Polsku, Německu, Česku nebo třeba na Balkáně. A stalo se to prakticky přes noc.

Jste jedni z těch, kteří Evropě věří.

Často slýcháme názory, že Evropa neroste a že je k ničemu. Ale pokud si to někdo skutečně myslí, ať vezme svoji pražskou, vídeňskou nebo polskou firmu a přesune ji jinam. Evropa má totiž zásadní výhody: vládu práva, demokracii, předvídatelné prostředí a přes všechny problémy funkční a transparentní systém podnikání. Z našeho pohledu je to mimořádně silný základ pro dlouhodobý byznys. I proto dnes osmdesát procent našich aktivit směřuje do Evropy – od Skandinávie přes střední až po jihovýchodní Evropu. PPF je investorem prakticky ve všech zemích střední a východní Evropy. Považujeme tento region za velmi kvalitní a perspektivní prostor pro podnikání.

PPF dnes hodně tlačí digitální platformy v čele s Oneplay. Podobně jste propojili O2 a Airbank nebo na Balkáně banky a telekomunikace. Myslíte, že je v tomhle spojování budoucnost?

Do jisté míry jsme se tohle naučili v Asii, kde lidé běžně fungují na superaplikacích. Na rozdíl od Evropy, kde máme oddělené služby jako Uber, Dámejídlo, Rohlík, Heuréku a další, v Asii existují platformy, které v jedné aplikaci spojují vše od jídla přes nákup nemovitostí až po seznamování. Tyto asijské online platformy se pak přirozeně rozšiřují do offline byznysu, protože lidé jsou sociální bytosti. Chtějí se potkávat, chtějí si oblečení v obchodě prohlédnout nebo si osahat hračky, které kupují dětem na Vánoce. V Evropě je to v zásadě stejné, jen to šlo opačným směrem.

V čem je to v Evropě jiné? 

My vycházíme ze silného tradičního byznysu a na něm stavíme digitální platformy. Právě v tom spočívá výhoda PPF, která vlastní unikátní kombinaci telekomunikací, médií, bankovnictví a e-commerce. Kdyby nás někdo chtěl napodobit, podobné platformy by muselo skládat několik na sobě nezávislých firem, což by byznys, na rozdíl od našeho případu, komplikovalo. Propojenost našich klíčových pilířů přináší obrovskou hodnotu pro zákazníky, což dobře vidíme v Česku. Dlouhodobě se potvrzuje, že tyto segmenty spolu velmi dobře fungují. Ve střední a východní Evropě máme navíc výhodu v tom, že zde je prostor tyto modely budovat. Ostatně není náhoda, že jedním z největších konkurentů DHL je dnes polský InPost, kde je PPF největším akcionářem.

Proč je pro PPF důležité zůstat zakotvený ve střední Evropě?

V dobrém slova smyslu máme jako PPF české a středoevropské srdce a jsem osobně rád, že se Kellnerovi rozhodli, že právě tady je náš domov. Díky tomu máme při budování platforem, které jsou přirozeně kapitálově i technologicky náročné, významnou výhodu. Disponujeme totiž takzvaným „trpělivým kapitálem“. Naši akcionáři nejsou tlačeni krátkodobým horizontem, jak je tomu často u amerických fondů, které musejí po pěti letech odcházet. To nám umožňuje trpělivě čekat na výsledky a budovat věci dlouhodobě a v klidu.

Co je cílem? 

Máme kapitál, stabilní financování a jasnou DNA. Nejsme typičtí „techies“, ale odvětvově orientovaný holding. Skupina, která umí byznys postavit, provozovat a zlepšovat. Jsou to takové zlaté české ruce, jen ve velkém měřítku a v globálním prostředí.

Přesto má firma stále silný apetit. Za poslední tři roky jsme sice řadu aktiv prodali, ale zároveň jsme v miliardových objemech investovali do nových firem. Máme chuť růst, jasnou identitu i odpovědnost. A je skvělé, že v tom nejsme sami. Pokud má Česká republika nějakou hlubší hodnotu, pak je to fakt, že jsme národ obchodníků.