Když v létě své stanovisko k případu vydával generální advokát soudu Niilo Jääskinen, obdobně uvedl, že je v zásadě na českých soudech, aby na základě konkrétních okolností konkrétního případu rozhodly, zda použití bezpečnostní kamery k záznamu dění na veřejném místě sledovalo oprávněný zájem převažující nad právem na soukromí přistižené osoby.
V roce 2007 nainstaloval František Ryneš na dům své rodiny v Třebíči kamerový systém, který monitoroval vchod do objektu, ulici i vstup do protějšího domu. Díky záznamu se podařilo najít dvě osoby podezřelé, že prakem rozbily okno Rynešova domu, a začít je stíhat.
Jeden z mužů si ale u českého Úřadu pro ochranu osobních údajů stěžoval na nezákonnost pořízení nahrávky, a úřad Rynešovi uložil pokutu. Poukazoval mimo jiné na to, že záznam vznikl ve chvíli, kdy se podezřelý nacházel na veřejném prostranství a muž byl natáčen bez svého souhlasu. Muži podle Ryneše potrestáni nebyli.
Ryneš se kvůli pokutě obrátil na české soudy a Nejvyšší správní soud požádal Soudní dvůr EU o odpověď, zda záznam pořízený za takových okolností nepředstavuje zpracování údajů, na které se směrnice nevztahuje, protože jde o záznam provedený fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností.
Nejde o pokutu, ale o spravedlnost
Vyjádření Soudního dvora EU není překvapivé a v podstatě kopíruje stanovisko generálního advokáta soudu, řekl Ryneš. Důležité podle něj bude rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež by mohlo pomoci mnoha lidem, kteří si chtějí chránit svůj majetek nebo zdraví. „Je potřeba, aby někdo rozhodnul, jestli je nadřazeno právo zločince nad právem toho, který se zločinu brání. Tohle bych chtěl, aby ten Nejvyšší správní soud naprosto jasně řekl,“ uvedl Ryneš. Podotkl, že mu nejde o pokutu, ale o spravedlnost.
V nejnovějším rozsudku evropský soud nejprve vysvětlil, že pod pojmem osobní údaje se podle směrnice rozumí informace umožňující přímo či nepřímo identifikovat konkrétní osobu. Stanovuje též, že tyto údaje je možné zpracovávat v zásadě jen s jejím souhlasem.
„Obraz osoby zaznamenaný prostřednictvím kamery tudíž představuje osobní údaj,“ uvedl soud. Na pořizování kamerových záznamů se směrnice podle něj vztahuje také, protože dohled pomocí videokamer je automatizovaným zpracováním osobních údajů.
Podle soudu výjimka o záznamu pro osobní či domácí činnosti, na kterou se ptal český soud, pro tento případ neplatí. Měla by totiž být vykládána striktně. Systém zabírající veřejné prostranství je podle soudu zaměřen mimo soukromou sféru osoby, která záběry pořizuje.
Nejdůležitější je účel pořízení nahrávky
„Při uplatňování směrnice zároveň nesmí vnitrostátní soudy ztrácet ze zřetele, že její ustanovení umožňují zohlednit oprávněný zájem správce spočívající v ochraně majetku, zdraví a života tohoto správce a jeho rodiny,“ zdůraznil ale zároveň Soudní dvůr EU v tiskové zprávě.
Bez souhlasu dotčených lze podle něj osobní údaje zpracovávat například tehdy, je-li to nezbytné k uskutečnění oprávněných zájmů správce. Osoba o zpracování údajů nemusí být informována, pokud to není možné nebo by to vyžadovalo nezměrné úsilí.
A členské státy také podle soudu mohou omezit rozsah povinností a práv stanovených směrnicí, pokud je to nezbytné k tomu, aby bylo možné zamezit trestným činům, zajistit jejich vyšetřování, odhalování a stíhání odpovědných osob, či chránit práva a svobody ostatních.
