Žebříček dvaceti zemí, které se kvůli půjčkám nejhlouběji propadly do čínské sféry vlivu.
Kde a jak Peking penězi upevnil svou moc?
Kde hrozí, že Čína své obří investice už nikdy neuvidí?
Čína se v posledních letech proměnila z budovatele infrastruktury v řadě rozvojových zemí v krizového věřitele pro ekonomiky, které jsou pod tlakem rostoucích dluhů – často právě těch čínských.
Žebříček 20 zemí, které se do čínské sítě chytily nejvíce, vychází z dat výzkumného centra AidData při americké College of William & Mary, která mapují čínské půjčky dalším zemím mezi lety 2000 a 2023. Uvedená čísla jsou však jen špičkou ledovce – představují pouze půjčené částky. Celkový účet, který budou muset státy splatit i s úroky, bude ve skutečnosti podstatně vyšší.
Pořadí v žebříčku nezohledňuje jen celkovou výši půjček, ale i jejich velikost vzhledem k HDP dané země.
Ankara sází na strategickou polohu a projekt „Středního koridoru“, který má propojit Asii s Evropou mimo ruské území. Ačkoliv dluh vůči Pekingu tvoří jen zlomek HDP, kritická závislost vzniká v energetice – například skrze obří uhelnou elektrárnu Hunutlu – a v telekomunikacích, kde páteřní sítě stojí na technologiích Huawei.
Na rozdíl od mnoha zemí v žebříčku Čína pro Turecko není „záchrannou brzdou“, která by mu půjčovala na přežití, ale spíše klíčovým technologickým dodavatelem. To zemi zatím chrání před klasickou dluhovou pastí, ale postupně ji to zamyká do dlouhodobé technologické podřízenosti Pekingu.
Vztah Teheránu a Pekingu definuje netransparentnost a snaha obejít západní sankce. Ačkoliv oficiální místa o dluzích mlčí, data ukazují na skryté miliardy proudící do ocelářství a dopravy. Příkladem je rychlodráha mezi městy Kom a Isfahán za 2,3 miliardy dolarů – projekt, který podle kritiků nedává ekonomický smysl, ale slouží jako „výkladní skříň“ čínských technologií.
Pro Írán je spolupráce s Čínou dvousečnou zbraní: získává přístup k financím, které mu jinde nedají, ale drtivou většinu zakázek realizují čínské firmy s vlastními lidmi i materiálem. Teheránu tak v rukou zůstává jen narůstající dluh a minimální prostor pro vlastní ekonomický rozvoj.
Malajsie je v rámci iniciativy Pás a stezka unikátem. Přestože hostí megalomanské projekty, jako je 640 kilometrů dlouhá železnice East Coast Rail Link, dokázala se vyhnout nejhorším scénářům dluhové pasti. Klíčem byl tvrdý postoj malajsijské vlády, která po korupčních skandálech minulé administrativy donutila Peking k drastickému snížení cen a přehodnocení smluv.
I tak má ale spolupráce hořkou pachuť: kvůli nedostatečné kontrole čínských investorů a místních elit se stavby potýkají s rozsáhlými zpronevěrami, právními spory a neustálým posouváním termínů.
Vzhledem k rozsáhlým zásobám zemního plynu v Uzbekistánu se pro Čínu stala prioritním sektorem energetika. Jedním z jejích největších projektů v této euroasijské zemi je závod na zpracování plynu na kapalná paliva (GTL) Oltin Yo‘l, který byl otevřen v roce 2021 a jehož výstavba stála 3,4 miliardy dolarů.
Čínské firmy financovaly také textilní továrny a keramičky, které se zaměřují na místní spotřebitele i na dovozce v Číně. Pro usnadnění tohoto nového obchodu byla rovněž vylepšena dopravní a logistická infrastruktura. Tato vlna rozvoje má však svou cenu – za poslední dvě dekády si Uzbekistán od Číny půjčil 18,7 miliardy dolarů, které nyní musí země i s úroky splácet.
Kvůli sankcím ze strany mnoha předních světových věřitelů, které byly uvaleny v důsledku porušování lidských práv, se Myanmar již léta spoléhá na Čínu jako na svůj hlavní zdroj investic. Poslední série financování dohodnutá v roce 2018 zahrnuje prostředky na měděný důl, železniční projekt a hlubinný přístav, přičemž proti mnoha z nich se staví místní obyvatelé.
Během převratu v únoru 2021, který tuto jihovýchodní asijskou zemi uvrhl do období politické nestability, byly široce pozorovány protičínské nálady, při nichž byla zničena řada čínských továren. Od převratu však Myanmar pokračuje v realizaci mnoha dříve plánovaných projektů. Zároveň se obrátil i na další země, jako jsou Singapur a Indie, aby svou závislost na Číně snížil.
Přístav Hambantota na Srí Lance. Jeden ze symbolů dluhových závazků vůči Číně. | Zdroj: Profimedia15. Srí Lanka
Srí Lanka se stala odstrašujícím symbolem státního bankrotu pod tíhou čínských úvěrů. Poté, co země v roce 2022 nebyla schopna splácet ani úroky, se propadla do nejhorší krize ve své historii. Statisíce lidí přišly o práci, inflace se vymkla kontrole (dosahovala až 50 procent) a velká část populace se propadla do chudoby.
Zvyšování daní vyvolalo rozsáhlé protesty napříč všemi sektory – od lékařů a univerzitních profesorů až po pracovníky v přístavech a ropném průmyslu. Klíčový zlom nastal v červenci 2024, kdy restrukturalizace dluhu za 10 miliard dolarů konečně odblokovala pomoc od MMF. Podobně jako několik dalších států i tento jihoasijský národ spoléhal na čínské nouzové půjčky, které sice vyžadují méně podmínek, ale jsou spojeny s vyššími úrokovými sazbami.
Argentina využívá Peking jako alternativního bankéře pro financování všeho od elektráren a zavlažovacích systémů až po dálnice, železnice, a dokonce i vesmírnou sledovací stanici. Klíčovým nástrojem jsou měnové swapy, které zemi umožnily přežít dřívější bankroty bez západních intervencí. Tato pomoc je však extrémně drahá: skryté poplatky a povinné pojistky u čínské společnosti Sinosure (často ve výši až 7,0 procenta z ceny úvěru) dělají z čínských peněz jedny z nejnákladnějších na světě.
Právě tato finanční závislost zkrotila i libertariánského prezidenta Javiera Mileie. Přestože do úřadu nastoupil s ostrou protičínskou rétorikou, realita prázdných devizových rezerv ho donutila k drastické otočce. V červnu 2024 Argentina odvrátila hrozící kolaps prodloužením swapové linky až do července 2026. Milei, který dříve Peking označoval za „vražedný režim“, nakonec v roce 2025 potvrdil další čínské záchranné úvěry. Buenos Aires tak zůstává v patové situaci: bez čínských bailoutů by argentinská centrální banka fakticky přestala fungovat.
Převoz cisteren s ropou v Amazonii v Ekvádoru. | Zdroj: Profimedia13. Ekvádor
Velká část dluhu Ekvádoru je vázána na kontrakty na surovou ropu – a podmínky těchto půjček mají k výhodnosti daleko. V návaznosti na čínské investice do těžby a další infrastruktury dluží ekvádorská vláda na splátkách půjček až 160 milionů barelů ropy. V roce 2022 země svůj dluh vůči Číně restrukturalizovala, což Ekvádoru umožnilo prodávat více ropy přímo na trhu.
Situace v Ekvádoru se stala učebnicovým příkladem přetahované mezi velmocemi. V roce 2021 uzavřely USA s Ekvádorem dohodu ve výši 2,8 miliardy dolarů, aby této jihoamerické zemi pomohly splatit část dluhu Číně – podle deníku Financial Times výměnou za to, že Ekvádor ze svých telekomunikačních sítí vyloučí čínské skupiny. Ekvádor tak názorně ukazuje, jak se z dlužníka stává bojiště v globální technologické a surovinové válce.
Súdán představuje pro Peking jeden z nejbolestivějších investičních neúspěchů. Čína zde utopila miliardy dolarů v ropné infrastruktuře a přístavech, jenže západní sankce a vnitřní rozvrat znemožnily zemi splácet v dolarech či eurech. Výsledkem je smrtící spirála: jen na sankčních úrocích dlužil Súdán už v roce 2022 stovky milionů dolarů a toto číslo s každým měsícem platební neschopnosti dramaticky roste.
Situaci definitivně zpečetila občanská válka, která zemi uvrhla do humanitární katastrofy. Zatímco ropovody vedoucí do Port Sudan měly být tepnou čínského vlivu v Africe, dnes jsou spíše památníkem miliardového dluhu v zemi, která de facto přestala hospodářsky existovat. Pro Peking je Súdán varováním, že ani kontrola nad surovinami nezaručí návratnost investic v politicky nestabilních regionech.
Nelegální těžba kobaltu v Demokratické republice Kongo, který je pro Čínu klíčový. | Zdroj: Profimedia11. Demokratická republika Kongo
Demokratická republika Kongo (DRK) je uvězněna v unikátním finančním sevření. Čína si v rámci půjček vymínila, že země musí udržovat 20 procent nesplaceného dluhu na speciálních vázaných účtech, které kontroluje čínská strana. Tento mechanismus funguje jako „zástava na dálku“ – Peking si peníze v případě potíží strhne dříve, než se k nim dostanou ostatní věřitelé. Pro DRK to znamená nekonečný cyklus: v dobách krize jí tyto blokované miliardy chybí v rozpočtu, ale západní instituce jako MMF váhají se záchrannými balíčky, protože odmítají nepřímo dotovat čínské pohledávky.
Geopolitický souboj o konžské suroviny navíc v letech 2024 a 2025 nabral na obrátkách. Poté, co prezident Tshisekedi vyjednal zvýšení čínských investic do infrastruktury na 7 miliard dolarů výměnou za pokračování těžby kobaltu, se do hry vložily USA a Katar, které se snaží čínskou dominanci vyvážit. Přestože devizové rezervy země zůstávají kriticky nízké a sotva pokrývají dovoz potravin, DRK zůstává pro Peking klíčovou „těžební základnou“, kterou si jistí neprůstřelnými bankovními smlouvami.
Kambodža je pro Peking jedním z nejvěrnějších spojenců v jihovýchodní Asii. Symbolem této spolupráce je výstavba kontroverzního průplavu Funan Techo za 1,7 miliardy dolarů. Ten má propojit Phnompenh přímo s mořem a zbavit zemi závislosti na vietnamských přístavech. Přestože kambodžská vláda projekt prezentuje jako vlastenecký úspěch, analytici varují před „vazalským“ vztahem: Peking skrze investice do strategické infrastruktury a zvláštních zón, jako je Sihanoukville, získává v zemi absolutní vliv.
Zatímco oficiální místa označují dluh za udržitelný, odborníci poukazují na rizika spojená s nízkou kvalitou čínských staveb a skrytými náklady. Zvláštní zóna Sihanoukville sice přilákala stovky továren, ale zároveň se stala centrem šedé ekonomiky a kasin, což vyvolává sociální napětí. Kambodža tak balancuje na hraně: čínské megaprojekty sice zemi modernizují, ale zároveň ji zamykají do sféry vlivu, ze které už není cesty zpět bez souhlasu Pekingu.
Brazílie je pro Peking klíčovým polem pro „energetickou ofenzivu“. Čínské státní firmy, v čele s gigantem State Grid, zde ovládají tisíce kilometrů přenosových soustav a investují miliardy do obnovitelných zdrojů i těžby lithia. Ačkoliv se bývalý prezident Jair Bolsonaro proti čínskému vlivu ostře vymezoval, jeho nástupce Luiz Inácio Lula da Silva v letech 2024 a 2025 vztahy s Pekingem „restartoval“. Výsledkem jsou nové dohody o investicích přesahujících 4,5 miliardy dolarů, které mají Brazílii pomoci s transformací na čistou energii a modernizací průmyslu.
Pro Brazílii není Čína hrozbou bankrotu, ale strategickým partnerem, který vyplňuje investiční vakuum. Čínské peníze proudí zejména do sektoru elektroenergetiky, těžby ropy a nově i do výroby elektromobilů (např. značka BYD či GWM). V roce 2026 se Brazílie stává frontovou linií v obchodní válce: zatímco USA uvalují cla na brazilské zboží, Lula da Silva sází na užší vazby v rámci skupiny BRICS. Vzrůstající technologickou provázanost mezi Čínou a Brazílií bude pro západní konkurenty stále těžší narušit.
Indonésie je učebnicovým příkladem toho, jak se „soukromé“ investice mění ve státní dluh. Vlajkovou lodí spolupráce byla výstavba první vysokorychlostní železnice v jihovýchodní Asii (projekt Whoosh), která měla být financována bez státních záruk. Když však náklady na výstavbu překročily rozpočet o 1,5 miliardy dolarů, vláda v Jakartě musela ustoupit a projekt zachránit penězi daňových poplatníků i novými půjčkami od China Development Bank. Analytici se obávají, že s celkově napůjčovanými 61 miliardami dolarů se Indonésie stává ukázkovou obětí dluhové pasti, kdy stát nakonec musí ručit za původně „komerční“ čínské projekty.
Velmi kritická situace panuje v Zambii. Tento stát ležící ve vnitrozemí jižní Afriky si na výstavbu silnic, železnic a přehrad vypůjčil 13,3 miliardy dolarů. Obsluha dluhu vůči Číně však pohltila tak významnou část daňových příjmů země, že Zambie přestala své půjčky splácet. Inflace od té doby vyletěla o 50 procent a místní měna ztratila 30 procent své hodnoty.
Nezaměstnanost dosahuje rekordních hodnot a odhad OSN naznačuje, že přibližně 3,5 milionu občanů této dvacetimilionové země si nemůže dovolit jídlo. V minulých letech se Zambie dohodla s Čínou na restrukturalizaci části svých závazků. Další vyjednávání mezi oběma zeměmi ale stále probíhají.
Centrum kazašské Astany. | Zdroj: Profimedia6. Kazachstán
Vztah Astany a Pekingu připomíná sňatek z rozumu, kde věnem jsou nerostné suroviny. Kazachstán si za dvě dekády napůjčoval desítky miliard dolarů, přičemž Peking tyto pohledávky chytře konvertuje do majetkových podílů v kazašském ropném průmyslu. Ukázkovým příkladem je záchranný balík ve výši 5 miliard dolarů z doby hospodářské krize – z této sumy musela Astana obratem poslat 3,5 miliardy zpět do Číny na úhradu dřívějších závazků za nákup vybavení. Čína tak v podstatě financuje sama sebe, zatímco Kazachstánu zůstává dluh.
Navzdory historické nedůvěře a občasným protičínským náladám je však ekonomická realita neúprosná. Kvůli válce na Ukrajině a sankcím proti Rusku se Kazachstán stal klíčovým článkem tzv. Středního koridoru. I proto Astana s Pekingem aktuálně staví masivní železniční megaprojekty na hranicích (trať Bakhty–Ayagoz), které mají zrychlit tok zboží z Číny do Evropy. Pro Kazachstán je to cesta k modernizaci, pro Čínu pojistka, že její zboží nezůstane viset na ruských kolejích.
Čínský premiér Li Čchiang a jeho pákistánský protějšek Šáhbáz Šaríf při dokončení výstavby nového mezinárodního letiště v Gwadaru. | Zdroj: Profimedia5. Pákistán
Pákistán byl dlouho výkladní skříní čínské iniciativy Pás a stezka. Čínské projekty přinesly dálnice, přístav Gwadar i stabilnější dodávky elektřiny, ale za cenu tvrdých komerčních úvěrů. Islámábád se tak dostal do dluhové spirály: nové půjčky slouží hlavně ke splácení starých a státní kasa je vyčerpaná.
Pákistán se snaží restrukturalizovat zhruba 15 miliard dolarů dluhu v energetice, kde stát dluží čínským elektrárnám za elektřinu, kterou kvůli ztrátám v síti a krádežím nedokáže zaplatit. Čína se tím dostává do nepříjemné pozice: Pákistán nemůže nechat padnout kvůli geopolitice a rivalitě s Indií, zároveň ale roste obava, že část půjček už nikdy neuvidí zpět. Situaci dál zhoršují útoky na čínské pracovníky, které v letech 2024 až 2025 výrazně ochladily chuť Pekingu v zemi dál investovat.
Do Angoly si Čína přišla pro ropu a zemi uvrhla do surovinové pasti. | Zdroj: Profimedia4. Angola
Angola je definicí tzv. „surovinové pasti“. Čína zde vsadila vše na model, kdy se úvěry splácejí přímo vývozem ropy. Aby se Peking jistil, nutil Luandu držet na vázaných účtech minimálně 1,5 miliardy dolarů jako nedotknutelnou rezervu. Tento systém ale zkolaboval s propadem cen ropy, kdy Angola nebyla schopna dluh obsluhovat a hrozilo vyprázdnění těchto účtů.
Záchrana přišla až v březnu 2024. Čína souhlasila se snížením měsíčních splátek, což zemi umožnilo se nadechnout. Podle ratingové agentury S&P se díky tomu podařilo na vázaných účtech nastřádat 2,5 miliardy dolarů, ale země zůstává extrémně zranitelná vůči jakémukoli výkyvu na trhu s ropou.
Rusko si za poslední dvě dekády od Číny půjčilo 171,2 miliardy dolarů. Údaje AidData však zahrnují pouze půjčky, ke kterým došlo mezi lety 2000 a 2023. Reálně tak bude tato částka za situace pokračující ruské invaze na Ukrajině pravděpodobně ještě mnohem vyšší. Navíc je to částka bez úroků. Kvůli západním sankcím se Moskva obrátila na Peking se žádostmi o zajištění značných finančních částek. Uvádí se, že čtyři největší čínské banky od února 2022 zečtyřnásobily svou angažovanost v ruském bankovním sektoru.
Kvůli hrozbě sekundárních sankcí USA nicméně řada menších čínských bank v letech 2024 a 2025 omezila platební styk s Ruskem, což Moskvě způsobuje logistické problémy. Kreml tak vyměnil závislost na dolaru za závislost na jüanu, přičemž Peking si diktuje stále tvrdší podmínky u cen energií, kterými Rusko tento dluh fakticky splácí.
Laos je učebnicovým příkladem „kreativního účetnictví“ v podání Pekingu. Aby země mohla čerpat miliardy na infrastrukturu a vyhnula se přitom zhoršení ratingu, vytvořila Čína systém nastrčených společností (shell companies). Tyto firmy hromadily dluhy mimo oficiální státní rozpočet, ačkoliv za ně vláda v tichosti ručila. Vyšetřování Světové banky ukázalo, že tento model není ojedinělý – globálně takto Čína „schovala“ neuvěřitelných 385 miliard dolarů. V Laosu se však situace vymkla kontrole nejvíce: jen půjčka na železnici (3,5 miliardy) odpovídá čtvrtině ročního výkonu celé ekonomiky.
Dnes se země topí v důsledcích. Splátky zahraničního dluhu se jen v roce 2023 zdvojnásobily. Laoská měna se zhroutila a vysoká inflace, která v posledních letech drtila obyvatelstvo, se dostala na nižší úroveň až koncem loňského roku. Laos, kde tři čtvrtiny veškerého dluhu drží Čína, se tak fakticky stal ekonomickým vazalem svého severního souseda. Vláda ve Vientiane už nemá kam uhnout a vyjednává o odkladech, zatímco Peking postupně přebírá kontrolu nad strategickými aktivy státu.
Venezuele Čína půjčila výměnou za ropu. | Zdroj: Profimedia.cz1. Venezuela
Venezuela byla pro Peking největší úvěrovou sázkou v historii, která se však proměnila v noční můru. Čína poskytla Caracasu přes 100 miliard dolarů v rámci systému „ropa za půjčky“. Tento model ale zkolaboval: výnosy z prodeje suroviny šly rovnou na splátky dluhů, takže státní firmě PDVSA nezbylo na investice a těžba se propadla. Kissingerův institut označil tuto situaci za „past na věřitele“ – Čína nemohla odejít, aniž by přišla o vše, a musela režim Nicoláse Madura držet při životě jen proto, aby dostala alespoň část peněz zpět.
Vše se ještě více zkomplikovalo na začátku letošního ledna, kdy po bleskové operaci amerických speciálních sil a zatčení Nicoláse Madura v Caracasu se Peking ocitl v problematické situaci. Reálně hrozí, že Venezuela nyní pod tlakem Washingtonu bude přesměrovávat velkou část své ropy do amerických rafinérií, což by mohlo omezit objem ropy, který směřuje do Číny jako splátka obřího dluhu.
