Dříve špatný vtip, dnes strategický záměr. Babišova vláda povýšila mamutí deficity na precizní koncepci

Od vydání poslední národní hospodářské strategie neuplynul ani rok a půl a již nyní máme to potěšení obdržet strategii zcela novou. Jelikož tyto materiály obvykle zahrnují vize pro další vývoj státu minimálně na dlouhé roky, nezřídka pak rovnou na desetiletí dopředu, může se jevit frekvence jejich přepisování jako poněkud přehnaná. Naštěstí se ovšem jedna od druhé obvykle zas tak moc neliší, a pokud se vám všechny slévají do jedné nerozeznatelné směsice, není důvod se za to stydět. 

Periodicky se v nich dočítáme o nutnosti chytrých investic, vyšší přidané hodnotě či nenaplněném potenciálu. Pro odlišení dávají důraz vždy na trochu jiné aktuální buzzwordy (lithium, mikročipy, AI...) a pro větší excitační potenciál přihodí nové číslování některých náhodně zvolených podoblastí (2.0, 3.0, 4.0…). Pokud bychom hledali skutečně fundamentální rozdíly mezi předchozí a aktuální strategií, nabízí se jich vlastně jen pár. 

Ekonomicky konzervativnější strategie

Zaprvé, ta nová skutečně působí dojmem, že byla zpracována s velkým úsilím. Svědčí o tom mimo jiné množství zainteresovaných podnikatelských i jiných skupin, které ji měly prokazatelně možnost připomínkovat, nebo také důraz na měřitelnost a zodpovědnost za plnění dílčích cílů. 

Zadruhé, oproti předchozí strategii je ta nová ekonomicky konzervativnější. Spíše než výraznou strukturální transformaci českého hospodářství akcentuje potřebu zlepšení nákladových a regulatorních podmínek pro stávající firmy a náš tradiční ekonomický model. 

A konečně zatřetí, nová strategie se nikterak neostýchá přiznat, že nás všechny bude stát hromadu peněz. Zatímco dříve patřilo k dobrým mravům alespoň předstírat, že bychom si cestu do ekonomického ráje měli být schopni nějak udržitelně zafinancovat, nově toto přestalo být tématem. Naopak, ze samotného dokumentu i jeho prezentace čiší dojem, že pořádně se zadlužit teď není jenom rozumné, ale rovnou žádoucí, ba přímo povinné. 

Trestuhodně malé zadlužení

Pro ilustraci toho, jak „trestuhodně málo jsme momentálně zadluženi“, nás vláda konfrontuje s celkovým státním dluhem na úrovni 45 procent HDP, což oproti evropskému průměru (přes 80 procent) působí až zoufale málo. Taktně přitom vláda přechází skutečnost, že evropské zadlužení již nyní působí v některých zemích rozpočtovou paralýzu a mělo by sloužit spíše jako odstrašující příklad. Navíc od hranice naší vlastní zákonné dluhové brzdy (55 procent) už zas tak daleko vzdáleni nejsme. 

Podobně vláda bagatelizuje tempo, kterým náš veřejný dluh explodoval v posledních letech. Jeho nárůst během pandemie koronaviru lakonicky hodnotí jako „podobný jako v ostatních zemích“, ačkoliv reálně byl u nás v rámci EU téměř nejvyšší. Zatímco průměrným evropským zemím mezi lety 2019 a 2021 vzrostlo zadlužení vůči HDP o 12 procent, nám vzrostlo z původních 29,6 na 40,7, tedy rovnou o 38 procent. 

Kdysi špatný vtip, dnes strategický záměr

Dosavadní strop pro budoucí deficity v podobě zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti již vláda prohlásila za neplatný a nově by jej podle vlastních slov ráda viděla na třech procentech hrubého domácího produktu. Pro státní rozpočet by to tedy v dnešních cenách znamenalo bianco šek pro každoroční schodek kolem 350 miliard korun. Takto gigantický deficit v době ekonomické konjunktury by ještě donedávna byl považován za špatný vtip. Nyní se z něj stává strategický záměr. 

Jelikož vláda nicméně prozíravě předjímá, že na téma mamutích deficitů bude muset odrážet skeptické námitky, přispěchala preventivně s uklidňujícími argumenty. Ten hlavní spočívá v tom, že hospodářská strategie v Česku nastartuje období mohutného ekonomického růstu. Díky němu nejen že všichni zažijeme zřetelné zlepšení vlastní životní úrovně, ale bez problémů zvládneme díry v rozpočtu zalepit i s úroky. 

Zní to neodolatelně a nabízí se vlastně jen jeden možný zádrhel. Co když epochální hospodářský růst nenastane navzdory precizní vládní strategii? Pak si z celé strategie odneseme jen její první fázi, tedy ty dluhy. 

Autor je hlavní ekonom společnosti Investika.