Jak se herec David Matásek dostal k legendární roli Kendyho? Jak se načítají audioknihy? A proč rád jezdí na Vespě?
Chtěl jste být vždycky hercem, a nebo jste si nechával pro jistotu i jiná zadní vrátka?
Ve čtrnácti jsem byl vášnivým čtenářem a četl jsem prakticky cokoliv. Takže bylo logické, že druhou možností, pokud bych se nedostal na pražskou konzervatoř, byl učební obor knihkupec. Jak to nakonec dopadlo všichni víme, ale klidně jsem mohl spokojeně prodávat knihy a každý čtvrtek doporučovat čtenářům nové tituly.
Následně vás proslavila především role citlivého umělce a přítele hlavního protagonisty štěpána Šafránka v sérii Básníci. Jak jste se dostal k této práci?
O prázdninách mezi třetím a čtvrtým ročníkem konzervatoře jsem byl pozván na kamerové zkoušky na nový film Dušan Kleina, kde podmínkou bylo přátelství s druhým pozvaným, tehdy spolužákem Pavlem Křížem. Ve stejný den se nás na Barrandově sešlo asi deset dvojic kamarádů a někteří z adeptů byli kolegové zvučných jmen. Nakonec jsem na brigádu v JZD Pouchov u Hradce Králové, kde jsem byl jako krmič vepřů, dostal telegram, že jsme byli režisérem vybráni my dva. Zkrátka z velkokapacitního chovu rovnou před kameru. Natáčet se začalo v září, to už ze mne ten odér vyprchal.
Jakých dalších rolí si za svou kariéru obzvlášť ceníte?
Nemůžu jmenovat jednu jedinou, u mě je hlavním kritériem ani ne úspěch nebo velikost úkolu, ale možnost se díky rolím někam posunout nebo se něco dozvědět o světě nebo o sobě. Tak tedy za všechny byly takovými rolemi Ferdinand z Bouře hned po škole, pak Racinův Brittanicus v Národním, Mefisto v Gorlici od Christophera Marlowa, Kolečkův Jágr na Kladně a jistě také Jeff Skilling ze hry Enron znovu v Národním.
Jste spojen s Národním divadlem, jak tuto instituci a hraní v ní vnímáte?
Byl jsem v angažmá v Národním už v letech 1991 až 1995. Podruhé jsem přišel na první scénu v roce 2002 a jsem tam dodnes. Úloha Národního divadla se neustále mění, není to nějaký mrtvý útvar, jehož pozice a poslání by bylo neměnné a neotřesitelné. Zaplaťpánbůh. Jsme samozřejmě pod velikým tlakem, divadelní svět je malý a každý neúspěch je zaznamenán a neodpouští se. Já naše divadlo vnímám jako živý organismus s právem na hledání a omyly, žádnou konzervovanou instituci muzeálních, zkostnatělých inscenací. Bereme naši práci vážně, ale zároveň jako neustálé hledání a opatrování smyslu divadla v dnešní době.
Nosíte v mysli nějakou doslova vytouženou roli, ať už divadelní nebo filmovou ?
Co je třeba, co nejdříve v kariéře pochopit je, že očekávání je krásná, ale velice ošemetná věc. Neupínat se vší silou k nějaké roli, hře či filmu. Z toho plynou jen zklamání. Ale být otevřený všemu, co nám štěstěna přináší, radovat se z každé příležitosti…protože nikdy nevíte, v jakém chlívku vás zastihne telegram o nové etapě vašeho života.
Jak prožíváte specifickou disciplínu jakou je načítání audioknih?
Načítání audioknih a vůbec práce s mikrofonem je mravenčí piplačka, zároveň však musí mluvené slovo působit lehce a přirozeně. Každá chyba je slyšet, každá intonace nese nějaký smysl. Zejména teď v covidové době je to ale jedna z mála možností pro herce, jak pracovat, díky izolaci ve studiu a také díky zvýšené poptávce po mluveném slově.
Ptám se také proto, jelikož jste v letošním roce namluvil velmi zajímavý titul od Dalibora Váchy o Třech králích s tematikou protinacistického odboje. Máte k této etapě naší historie nějaký vztah?
Kromě nespočetných detektivek jsem rád za každou příležitost k setkání s kvalitní literaturou a hlavně milovanou literaturou faktu, na jejímž pomezí se nachází zmiňovaná kniha Dalibora Váchy. Měl jsem možnost se s příběhem Tří králů už jednou pracovně setkat při práci na stejnojmenném seriálu České televize v režii Karla Kachyni. Byla to šestidílná série s vynikajícím obsazením, neprávem opomíjená.
Jste známý také jako fanoušek kultovních skútrů značky Vespa. Jak jste se dostal k tomuto zájmu?
Po jedné dovolené v Řecku, kde jsem si půjčil skútr a oprášil jízdní dovednosti, jsem kouzlu jedné stopy propadl natolik, že jsem si hned na podzim koupil stroj. Při výběru bylo jasné, že to bude legenda nad legendy, tedy italská značka Vespa od firmy Piaggio. Kvůli kvalitě a hlavně designu. Po nějaké době jsem vstoupil do klubu a první cesta na sraz v italském Trieste byla logickým vyústěním našich cest po republice. Sraz jsme postupně začali organizovat i u nás, hlavně kvůli poznávání naší vlasti a zejména také kvůli potkávání s kamarády z jiných klubů. V současnosti je u nás evidováno asi dvacet klubů s téměř půltisícovkou členů. Jsem šťastný, že jsem mohl být u začátků a jezdím na srazy, jak mi jen čas dovolí.
