Karl ze satiry Alles Gute, Víťa Jakoubek z Vrat’ se do hrobu! nebo školní hospodář z Vorlova Gymplu. A pak samozřejmě účinkování v představeních i filmech divadla Sklep.
TO VŠECHNO JSOU nezapomenutelné role Milana Šteindlera, který je vlastně povoláním režisér, ale původně chtěl být výtvarník. A přestože proslul zejména v komediálních rolích, záměrně brzdí očekávání, že s ním bude vždy a za všech okolností legrace. Ačkoli při našem povídání vtipem rozhodně nešetřil. 
Ano, úplně původně to byly grotesky. Jako dítě jsem měl hrozně rád Chaplina, Laurela a Hardyho a všechny tyhle němé „slap stick comedies“. Později ve Sklepě to byli Monty Pythoni, tehdy tedy ještě opravdu v babiččině sklepě. A prapůvod toho asi je, že o mně paní učitelka už od první třídy říkala, že jsem třídní šašek. Tam byl asi základ. Až v průběhu let jsem si uvědomil, že to moje šaškování a komedie je forma komunikace s okolím. Převádět stres do humoru je určitá obrana. Řekl bych, že jsem se za to ukrýval. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že se bez té vnější „humorné“ masky obejdu.
Co je podle vás základem „sklepáckého“ humoru a čím to, že to pořád funguje?
Motor Sklepa vydržel běžet, protože všichni jsme pohonnou hmotou. Každý z nás do nového představení přináší svoje nápady, témata, scénky nebo písně. Každý rok všichni členové, ať už v menších skupinkách nebo jednotlivě, vytvářejí nějaké dílko. A z těchhle částí se pak skládá celé představení. U nikoho z toho spolku nevyšuměla energie a dohromady to dává celek, který vyprodukuje každý rok nové představení.
Čím „sklepácký“ humor baví vás osobně?
Mě na tom baví především ta energie. Nějakou dobu jsem nehrál, jenom jsem sekal reklamy jak Baťa cvičky a hraní ve Sklepě jsem jaksi omezil. A pak v určitých letech, asi dvanáct let nazpět, jsem se octnul ve fyzické i psychické krizi. Měl jsem boreliózu, do toho mi umírala matka a ještě jsem zažíval rozvrat manželství a nával práce. A v téhle krizi jsem se vrátil zpátky do Sklepa. A hle, on to byl takovej „balžám“. Najednou mě to vrátilo do společenství, kde člověk cítil jaksi spřízněnou duši a společnou energii. Takže Sklep funguje i jako balzám na duši. Příští rok to bude už padesát let.
Nevím o tom, že byste se někdy věnoval přímo stand-up comedy, ale některé vaše věci do toho mají přesah. Baví vás to?
Když přijede někdo jako Dylan Moran, jdete se podívat? Ano, jdu. Dylana Morana mám rád už od sitcomu Black Books. A stand-up vlastně v posledních pár letech i dělám. Mám ve Sklepě pár pohovorů k divákům, kde vysvětluju třeba to, jak se mají v divadle chovat, jak si mají zachovat přízeň svého herce či proč mám na košili podpažní koláče. Nebo přeruším představení, protože mám pro diváky důležitou zprávu, že všichni umřeme. Takže stand-upy dělám, a kdybych se sebral a šel do nějaké stand-up show, což nevylučuji, tak bych se tam asi docela slušně uživil.
