Jak je na tom současné české umění?

Jak je na tom současné české umění?

M

Magdalena Juříková, šarmantní dáma ve vedení Galerie hlavního města Prahy, pod kterou spadají třeba Dům U kamenného zvonu nebo Zámek Troja, patří mezi osobnosti, které se významně zasloužily o rozkvět porevolučního českého trhu s uměním a za mnohé jí vděčí jak soukromé galerie, tak současná generace českých výtvarných umělců.

Vzpomenete si na úplně první výstavu, kterou jste viděla?

Tak na to si vzhledem ke svému vysokému věku opravdu nevzpomenu. Já jsem se rozhodla této profesi věnovat po složitých peripetiích, takže to rozhodně nebylo jednou výstavou. Původně jsem chtěla studovat na akademii, patřím k těm neúspěšným uchazečům o studium, takže pro mě to byla volba až druhé kategorie. A vlastně mě k tomu přivedla moje profesorka dějin na gymnáziu, která v tom viděla zajímavé spojení mých předpokladů.

Galerie hlavního města Prahy spravuje více než patnáct tisíc uměleckých děl. Je vůbec v možnostech jednoho člověka to všechno vidět?

Dneska už skoro šestnáct tisíc. Ale když si dáte systematickou práci a projdete všechny depozitáře, tak ano. Osobně je znám jednak z on-line přístupu na digitální galerii, jednak přímo z autopsie, když navštěvuji samotné depozitáře. A jakou část z toho jsem viděla já osobně – těžko říct. Spoustu těch věcí znám díky tomu, že se znám s jejich autory a už jsem je kdysi viděla. A spoustu věcí jsem poznala opravdu pouze on-line, protože existuje mnoho grafi ky a věcí na papíře, které si denně neprohlížíte. 

Digitalizace sbírek GHMP započala už před vaším nástupem do funkce, v jaké fázi je to dnes? Už je digitalizováno všechno? Když jsem nastoupila, tak už se digitalizovalo, ale ne správnou cestou. Dělala to fi rma, která s tím neměla žádné zkušenosti, a ještě za strašně vysokou cenu, takže jsme s nimi vypověděli smlouvu. Pak jsme to museli kompletně přeorganizovat a dnes už je to na MUSAIONU přístupné skutečně všechno. A teď pracujeme na zpřístupnění vybraných dat pro on-line galerii na našich webových stránkách.

Vidíte v digitalizaci vzhledem k aktuální situaci budoucnost galerijní branže? Já doufám, že to gros pořád zůstane v přímém kontaktu s uměleckým dílem. Nicméně situace je taková, jaká je, takže se naše práce v budoucích měsících asi přesune do té digitální nebo on-line roviny a budeme se snažit pozornost veřejnosti udržet tímto způsobem. Ale věřím, že budeme mít zase brzy možnost vnímat umělecká díla vlastníma očima přímo na místě výstav.

Je ve sbírce GHMP nějaký objekt, jejž byste chtěla mít doma?

To je hezká představa, že bych to dílo měla doma, ale to bohužel nejde už z důvodu jeho rozměrů. Je to Kovový věk od Rodina. Je to vlastně v našich sbírkách naprosto ojedinělá záležitost a má úžasnou historii, protože do majetku Hlavního města Prahy přišla přímo z výstavy Augusta Rodina v roce 1902. Má užasnou historii, která se sem nevejde, a je to mimořádný odlitek, jehož se Rodin skutečně dotýkal a který měl v ateliéru. A odsud ho Mařatka (Josef Mařatka, sochař, pozn. red.) víceméně ukradl a přivezl do Prahy. I pro Rodina to bylo překvapení. A patří to k nejlepším akvizicím samotného města, které tehdy ještě nemělo galerii, ale mělo nějaký svůj board, který rozhodoval o akvizicích.

Předtím jste pracovala na soukromých uměleckých sbírkách, například pro Vladimíra Železného nebo pro Komerční banku. Jaká to byla práce v porovnání s vedením GHMP?

Jiné to bylo zejména v případě té mojí práce pro Komerční banku, která předcházela práci pro Železného. To byl téměř šok, protože tehdy v našich podmínkách korporáty umění sbíraly jen minimálně. Komerční banka se navíc soustředila na segment, který byl naprosto výjimečný, a to na současné umění. Což byla pro začínající soukromé galerie obrovská pomoc, u nás v té době de facto široký trh s uměním ještě neexistoval. A už vůbec ne se současným uměním. Byla to důležitá podpora a dodnes to ze zpětného pohledu působí jako záchrana tehdy začínajících galerií.

Nejdražší česká výtvarná díla jsou stále od umělců jako Zrzavý, Kupka nebo Toyen. Myslíte, že se v dohledné době dočkáme toho, že to bude spíš někdo ze současné generace umělců jako Krištof Kintera, David Černý, Pasta Oner?

Já myslím, že se to mění už teď, protože ten potenciál, který mají dvacátá a třicátá léta, se poměrně vyčerpává a těch věcí od špičkových umělců je velmi málo. Proto taky dosahují neuvěřitelných cen jako například Toyen (její Piková dáma se letos v říjnu prodala za v Česku rekordních 78 milionů korun, pozn. red.). A co se týče těch současných hvězd, dalo by se říct, že – měřeno českými podmínkami – už na ty nejvyšší příčky vystupují a dosahují docela zajímavých cen. A v podstatě si od nich sběratelé odnášejí, obrazně řečeno, ještě mokrá plátna.

O které umělce se jedná především?

To jejich spektrum je poměrně úzké. A pokud to budeme hodnotit z hlediska jakési mezinárodní atraktivity, tam většinou, bohudík, vedou umělci, kteří nejsou těmi, co díla produkují, ale tvoří. Jsou to spíš konceptualisté a postkonceptualisté, o něž je na mezinárodních výstavách nebo u prestižních galerií zájem. Takže ono si to trošku protiřečí. Ti u nás úspěšní umělci většinou nejsou těmi, co se dostávají do toho mezinárodního kontextu. Jsou to dva úplně jiné pohledy na tvorbu. Nicméně pokud už umělec dostane nabídku na zakoupení díla do prestižní galerie, ať už soukromé, nebo státní, jsou to už dnes občas úctyhodné vysoké částky.

Rozhovor byl poprvé uveřejněn v listopadovém vydání Formen roku 2020. 

Související články