Jiří Bartoška v dubnové módní bibli Formen

Jirka

Jirka Zdroj: Marcel Gonzalez–Ortiz

Jiří Bartoška se narodil v roce 1947 v Děčíně. Vyrůstal v Pardubicích, studoval a hrál v Brně a poté v Ústí nad Labem.
Foto: Marcel Gonzalez–Ortiz, supervize: Si No, styling: Miroslav Romaniv, make-up: Vilma Baum, asistentka stylisty: Debora Kellovska.
Foto: Marcel Gonzalez–Ortiz, supervize: Si No, styling: Miroslav Romaniv, make-up: Vilma Baum, asistentka stylisty: Debora Kellovska.
Foto: Marcel Gonzalez–Ortiz, supervize: Si No, styling: Miroslav Romaniv, make-up: Vilma Baum, asistentka stylisty: Debora Kellovska.
Jiří Bartoška na focení s týmem ForMen.
5
Fotogalerie

Pokud byste měli říct, kdo je tím zkušeným šedým vlkem, který pevnou a laskavou rukou vládne českému filmu, jako první vás napadne jméno Jiřího Bartošky. Herec, elegán, vyhlášený milovník života a především prezident karlovarského filmového festivalu letos oslaví pětasedmdesátiny. Takové jubileum už si zaslouží trochu vzpomínání. Na divoké večírky, světové hvězdy i nedávno zesnulou Evu Zaoralovou.

Kolik  let jste s paní Zaoralovou pracovali?

Od roku devadesát tři. Tehdy byla založena nadace, která festival organizovala, náš první společný ročník se konal o rok později. Občas jsme to nazývali druhé manželství, říkali jsme, že jsme naplnili paragraf 194 trestního zákoníku, o bigamii.

Poznali jste se až s festivalem, nebo jste se znali už předtím?

Věděl jsem, že Eva Zaoralová je teoretička a filmová kritička, ale osobně jsme se neznali. Potkali jsme se na první schůzi nadace, Eva si o mně něco myslela, já jsem si o ní taky něco myslel, a během dalších let jsme zjistili, že jsme si mysleli něco úplně mylného.

A co si o vás tehdy myslela?

Myslela si, že jsem nafoukaný.

A byl jste?

Ne. Člověk si vytváří takovou skořápku, která pak na lidi může působit jako arogance. Někdy si nechci pouštět lidi blízko k tělu.

V té době jste byl herecká hvězda, ale s festivalem jste zkušenost neměl. Proč to padlo na vás?

Když byl ministrem kultury Pavel Tigrid, stát uvažoval, že festival zruší, protože je prý neperspektivní. Mám pocit, že to bylo i tím, že pan Tigrid nežil dlouho v Česku a neměl přesnou představu, co karlovarský festival byl. V šedesátých letech do Varů jezdil celý svět. První porevoluční ročníky, kdy se karlovarský festival ještě nuceně střídal s moskevským, organizoval pokaždé jiný tým, proto nebyly příliš úspěšné, a také to asi přispělo k názoru, že festival nemá budoucnost, přestože je to druhá nejstarší filmová akce na kontinentu.

Vám se ale podařilo ten úspěch vybojovat.

Dnešní síla festivalu, když to nazvu takto velkohubě, je v té kontinuitě, v tom, že ho dělá dlouhodobě stabilní tým, který má zkušenosti. Řada lidí zde začínala na různých postech a postupně se vypracovávali. Třeba současný výkonný ředitel Kryštof Mucha začínal jako brigádník. Když se něco nepovedlo, hledali jsme proč a v dalších ročnících to napravovali. Kdežto první dva ročníky po roce 1989 byly takové chaotické. My sice máme teprve 56. ročník, ale jenom proto, že jsme se střídali s Moskvou. První ročník se konal už v roce 1946, takže před 76 lety.

To jste s festivalem skoro vrstevníci.

No, o rok. Vidíte, jak se všechno sčítá dohromady.

Jak jste v sobě objevil ty manažerské schopnosti?

Do té doby jste hrál, a najednou obrovská organizační role. V té době jsem odešel z Divadla Na zábradlí. Možná jsem byl ze všeho i unavený a nechtěl jsem jít do jiného souboru. Někdo šel na Vinohrady, někdo do Národního a já jsem si řekl, že si od divadla oddechnu. A tehdy se objevil Igor Ševčík, o kterém se skoro vůbec nemluví, ale ten „může“ za to, že festival pokračuje dál. Byl výtvarník, animátor, na ministerstvu kultury byl v sekci filmu, a on inicioval vznik té nadace. Oslovili spoustu lidí, aby ji vedli, a nikdo to nechtěl. Já jsem měl volno, a tak jsem řekl: „Tak jo.“

Byly ty začátky hodně těžké?

První roky pro nás byly obrovský problém. Vznikaly tlaky na to, aby se festival převedl do Prahy. Že je to přece jenom hlavní město. Antonín Moskalyk, který s námi původně spolupracoval, založil v Praze konkurenční festival Zlatý Golem. Ale my jsme tvrdili, že Karlovy Vary jsou ideální místo. Velká města, jako jsou Moskva, Berlín, Praha, festival rozmělní. Velkoměsto má spoustu jiných zajímavých akcí, lidé tam přijedou, zjistí, že je tam zajímavá výstava, tak jdou na výstavu. Diváci si večer po kině vezmou taxi a jedou domů. Kdežto v těch Varech lidé zůstávají. Chodí na filmy a baví se o nich. Je to takový kemp. Lidé neodjedou. Zlatý Golem vydržel dva roky a vysublimoval. A já jsem x-krát řekl, a znovu to zopakuji, že v té době nám hodně pomáhal Miloš Forman, který přemluvil Miu Farrow, aby přijela do Varů a přivezla s sebou dopis, který Miloš napsal. A v tom dopise stálo: přežili jste Moskvu, přežijete i Zlatého Golema. Já jsem to na loňském 55. ročníku parafrázoval a vzkázal jsem Miloši Formanovi do nebe, že jsme přežili Moskvu, přežili jsme Golema a že přežijeme i covid.

Dá se organizace festivalu někde okoukat?

Eva byla teoretička. Do té doby jezdila na světové festivaly, v Cannes, Berlíně, San Sebastianu. Ale jedna věc je jezdit na festivaly a jiná je ho organizovat. Nevěděli jsme, jak se to dělá. Byla to bitva za pochodu. Eva se teprve začínala učit, jak objednat film, spedice filmu a všechny tyto věci. Na první ročník v roce 1994 nám společnost Jaguar půjčila dvě auta a jednomu jsem já ještě dělal šoféra. Což hodně hostům lichotilo, že je vozí prezident. Dneska je festival úplně někde jinde. Zase zmíním Miloše Formana. Sháněli jsme pro festival velkou hvězdu a on říká: tak Michael Douglas. Znal se s ním, protože Michael Douglas společně se Saulem Zaentzem produkoval Přelet nad kukaččím hnízdem, tak mu zavolal. Řekl mu: „Hele, já mám kamaráda, nějaký Bartoška, dělá festival ve Varech, přijeď tam.“ Douglas slíbil, že přijede, a opravdu přijel. To člověk najednou zjistí, že Miloš Forman byl absolutní gigant.

Podporoval vás prý i Václav Havel.

Díky Václavu Havlovi jsme se seznámili s Madeleine Albrightovou, která nám pomohla oslovit Roberta Redforda. Na festival tehdy přijeli společně. Sharon Stone, kterou jsme předtím několikrát zvali, zrovna točila v Londýně, a když zjistila, že přijede Redford, tak tam samozřejmě musela být i ona. Na zahájení přijela i Liv Ullmann. Když se dnes někdo podívá na portfolio osobností, které tu v průběhu let byly, tak je to příjemné ohlédnutí.

Zmínil jste Miloše Formana. Jaký byl jako člověk? Každý ho zná jako velkého filmaře, oceněného Oscary, ale je málo lidí, kteří ho dobře znali lidsky.

Miloš byl svým osudem kosmopolitní. Brzy poté, co přijel do Států, zjistil, že musí začít točit jinak. V New Yorku se na Lásky jedné plavovlásky stály fronty, na Hoří, má panenko taky, takže si myslel, že bude pokračovat v té poetice, a natočil Taking Off . Jenže Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko byly české filmy, kdežto Taking Off byl už americký film, a bohužel to byl propadák. A Miloš pochopil, že pokud chce uspět v Americe, musí začít dělat filmy jinak.

Jaké to pro něj bylo? Mně přijde, že svým filmařstvím byl strašně ukotvený v českém prostoru, a najednou musel začít přemýšlet jako Američan. To je ve čtyřiceti hrozná změna.

Ale Miloš to dokázal. Pavel Juráček, Jan Němec, Vojtěch Jasný byli víc spjatí s českou kulturou. Kdežto Miloš Forman byl opravdu kosmopolitní.

Poznali jste se ještě v Československu před revolucí?

Ne, až potom. On emigroval v roce 1968. To jsem já byl na škole, na JAMU. S Bolkem Polívkou, Eliškou Balzerovou, Sváťou Skopalem, Karlem Heřmánkem, Mirkem Donutilem, Pavlem Zedníčkem, Dášou Veškrnovou a dalšími.

Vy jste to už zmiňoval mnohokrát, ale tohle byl i na poměry českého herectví neskutečně silné ročníky.

Byly. Asi bylo v té době v Brně něco ve vodě. A myslím si, že Brno se od pražské DAMU lišilo i v tom, že v Praze studovalo hodně dětí slavných rodičů, kdežto v Brně to bylo takové otevřenější – ten by mohl být dobrý, tak ho vezměme. Neptali se, kdo je váš strejda nebo děda. A další příklad. Měli jsme reciprocitu, kdy jsme s našimi absolventskými představeními jezdili do Disku a Praha jezdila do Marty, což bylo naše školní divadlo. Přijeli jsme a někdo se ptal: „Kdo vás učí?“ Já řekl: „Profesor Krátký.“ A oni: „Kdo? Neznám.“ Je učily hvězdy z Národního divadla, a tím pádem měli pocit, že budou lepší, protože je učí vynikající herci. Pak se ukázalo, že ty, kteří se mě ptali, kdo mě učí, dneska už ani neznám.

Když jste ve studijních letech vy, Karel Heřmánek a Bolek Polívka šli do hospody, tak to jste museli prohnat všechny holky v Brně, ne?

Večírky tam byly bujarý. Nedávno jsem se stal tváří Staré žitné myslivecké a hodilo mě to zpět do mládí. V té době byl Myslivec taková česká whisky. Říkalo se mu alkohol s lidskou tváří, díky tomu pánovi, hajnému, který byl na etiketě. A pak najednou zmizel z hospod jako Punkva, léta jsem ho neviděl. Točil jsem pak Manéž s Bolkem Polívkou a o pauze v bufetu vidím toho chlapa v kloboučku na láhvi. A říkám: vy máte Myslivce? Nalijte mi jednoho. Vypil jsem ho a říkám, prosím vás pěkně, dejte mi ještě jednoho. Já si tu chuť potřebuji víc připomenout. A u toho druhého jsem si vzpomněl, jak to bývalo v Brně za studií krásné.

Z těch hvězd, které jste přivezli do Varů, je někdo, s kým jste zůstal v kontaktu? Nebo je to tak, že přijedou a už o sobě nikdy neslyšíte?

Do Varů jezdí nejen hvězdy, ale i početné delegace k filmům. Je škoda, že se pak píše hlavně o těch hvězdách. A hvězdy k nám přijíždějí z jiných důvodů než třeba do Berlína nebo Cannes. Tam jezdí proto, že mají ve smlouvě s distributorem, že musí udělat promotion k filmu. Takže přijedou, jdou na červený koberec, večer je večírek a druhý den odlétají. Kdežto do Varů přijíždějí proto, že chtějí přijet. My jim neplatíme žádné peníze, čili s nimi nemáme ani smlouvu. Což je určitá nevýhoda, když se s nimi festival domluví na určitý termín, a oni se pak bohužel omluví, protože jim do toho přijde natáčení. Třeba Susan Sarandon, která se musela kvůli natáčení omluvit, ale za tři roky přijela. Kdežto v Berlíně nebo v Cannes mají smlouvu a sankční body a musí tam přijet. Některé hvězdy jsou neosobní, přijedou, odjedou, ale některé vztahy zůstávají. Harvey Keitel přijel s těhotnou ženou, má z toho slavné fotky, které dělal Tono Stano, a pak přijeli už s velkým klukem a jsou z toho zase fotky. Třeba Woody Harrelson přiletěl a druhý rok říkal, že může znovu.

O hvězdách se toho samozřejmě vždy hodně napíše, kdo byl jaký. Že Sharon Stone byla namyšlená…

Byla. (smích)

… a někdo jiný zase skvělý. Dokážete to dopředu trochu odhadnout?

S hvězdou obyčejně přijíždí její PR asistent a agent, a v okamžiku, kdy přislíbí, že přijede, už jednáte jenom s agentem. A ten vám sdělí požadavky. Třeba tahle pije, řeknu hovadinu, jenom vodu z novozélandského ledovce. To si pak člověk říká, tak to ať snad raději zůstane doma. Ale pak přijíždějí úplně normální lidi. A čím větší hvězda, tím je normálnější. Holt agenti si musí své peníze vydělat, a bohužel to dělají takto.

Kdo vás vlastně nejvíc překvapil? V čemkoli.

Alan Alda byl dokonalý. Říkali nám, že je vegetarián a tohleto a támhleto nemůže a tohle musí. A najednou přijel perfektní člověk, až jsem si říkal, jestli to není nějaký jeho náhradník. Vůbec se neshoduje s tím, co říkalo jeho PR. Těch lidí byla obrovská spousta. Robert De Niro byl příjemný, ten přijel se čtyřmi dětmi a chůvou. Nebo David Morse, co hrál v Zelené míli. Měl v soutěži tehdy nový film Spoluautor, který představil a vrátil se do Ameriky. Pak dostal Křišťálový glóbus za mužský herecký výkon, a my jsme volali do Států, jestli by ho mohl přijet převzít. Dříve se stávalo, že ocenění přebírali třeba zástupci z ambasád, ale dnes už mají Vary takovou prestiž, že ocenění si pro cenu chtějí přijít osobně.