Manažer z F1 Pavel Turek se posouvá do světa digitálního umění

Pavel Turek

Pavel Turek Zdroj: Zuzana Panská

Člověk by si myslel, že svět formule 1, superrychlých aut a drsných chlapů nebude mít vůbec nic společného s digitálním uměním. Opak je pravdou. Pavel Turek, expert na sportovní marketing působil 17 let ve Formuli 1 a v roce 2016 se připojil k projektu Automobilist, jednomu z prvních projektů digitálního umění u nás.

Jste v médiích spojený především s formulí 1. Někteří fanoušci říkají, že tato soutěž je dnes už tak profesionální a sešněrovaná, že se z ní vytrácí napětí. Souhlasíte s tím?

Formule 1 byla vždy velmi profesionálním sportem, ale máte pravdu, že v posledních letech je prostředí závodů ještě kontrolovanější než dříve. Vliv na to určitě má globalizace, technologie, příliv dalších peněz a také nová média. Podívejte se na rozdíl v tom, jak se prezentovali piloti před čtyřiceti lety a jak se prezentují teď. Vzrůstá i frekvence závodů, dříve jich bývalo patnáct, dnes třiadvacet. Velké ceny jdou těsně za sebou a celý ten kolotoč včetně logistiky, televizních přenosů nebo reklamy musí být precizně naplánovaný. Neexistuje jiný sport, který se musí takovým tempem přesouvat mezi kontinenty a kde je nutné veškeré činnosti optimalizovat s časovým předstihem. Zároveň ale neznám byznys, který by fungoval lépe. Podíl obchodu v rámci F1 vzrůstá a soutěž se tak logicky stává více korporátní.

Když jste zmínil jezdce ze „starých časů“, máte někoho oblíbeného?

Určitě by to byli sir Jackie Stewart nebo Niki Lauda, ikoničtí závodníci a skvělí lidé, které jsem měl možnost osobně poznat. Se sirem Jackiem jsme v úzkém kontaktu, je jedním z ambasadorů Automobilist a podporujeme jeho nadaci Race Against Dementia, ale znám se i s jeho syny. Zažili jsme toho spolu spoustu. Skotská klika je ve formuli 1 poměrně velká a já byl vždy tak trochu její součástí. Velmi dobře se znám i s Davidem Coulthardem, od kterého mám tradiční skotský kilt. Dostal jsem i instruktáž, jak jej správně nosit, jestli naostro, nebo ne… (smích) 

Když jste dělal v McLarenu, potkával jste se s lidmi z jiných týmů?

Začínal jsem v době, kdy McLaren vyhrával tituly. Rivalita, jaká je dnes mezi Mercedesem a Red Bullem, byla tehdy mezi McLarenem a Ferrari. Nevraživost tam tedy panovala, ale když se jezdci potkali na nějaké akci nebo večeři, bylo to úplně v pohodě. Navíc je formule 1 vlastně docela malý svět, kde spolu lidé tráví spoustu času a řada z nich během let pracovala v různých týmech. Málokdo zůstal věrný jedné barvě. Jiná věc jsou vztahy mezi jednotlivými jezdci. Někdy je rivalita taková, že se piloti spolu nebaví, zvlášť když jde o titul. Třeba jako v roce 2016 Nico Rosberg s Lewisem Hamiltonem nebo legendární Ayrton Senna a Alain Prost. Se začátkem nové sezony se ale nálada zase úplně promění. 

Špičkoví jezdci musejí být velmi kompetitivní a mnoho z nich má velké ego. Vyjít s takovými lidmi nemůže být vždy jednoduché, ne?

Stoprocentně. Ti výjimeční s největším potenciálem byli často i těmi s největším egem. Machové, stoprocentně maskulinní. Na trati, když začíná závod, tak piloti neznají bratra. Ale když dojedou do cíle, tak si většinou zamávají a pogratulují k výsledku. Jsou samozřejmě jezdci, kteří jsou méně oblíbení, protože ať dělají cokoli, létají kolem nich třísky. To je třeba Fernando Alonso. Troufám si říct, že kdyby byl součástí správného týmu, je dneska možná sedminásobným mistrem světa on. 

Dnes se věnujete firmě Automobilist, která se zabývá hlavně výrobou uměleckých děl z automobilového prostředí. Kdy vás napadlo, že na něčem takovém se dá vybudovat velký byznys?

Myšlenka se mi zalíbila hned v roce 2016, kdy jsem se kolem Automobilist začal pohybovat, a měl jsem rovnou v hlavě spoustu nápadů. Bylo jasné, že se celý projekt musí komercionalizovat a zároveň nemůže fungovat bez součinnosti se samotnými značkami. Nemůžete se ráno probudit a říct si, že vytvoříte obraz s Maserati. Bylo důležité značky do projektu vtáhnout a ukázat jim příběhy a hrdiny, o které nám jde především. S komercionalizací celý projekt dostal úplně jinou dimenzi. Ta není jen v produkci a prodávání plakátů nebo obrazů, ale hlavně ve vyprávění příběhů ruku v ruce s největšími značkami a TOP světovými jmény v tomto sportu. Máme možnost využívat jejich marketingu a fanouškovské báze, a to je pro nás to nejcennější. 

Jak produkce těchto děl probíhá a komu jsou určená?

To nejsou obyčejné fotografie. Jde o velmi složitý proces. Všechna naše díla jsou vytvořená pomocí 3D grafi ky v tom nejvyšším možném rozlišení. Původní fotografi e vozů jsou často černobílé, nekvalitní, zrnité nebo ze špatného úhlu, a i velký sportovní klub nebo stáj formule 1 někdy nemá práva fotografi i použít. My tedy našemu partnerovi nabídneme možnost vyslat zpátky v čase toho nejlepšího fotografa s tím nejlepším vybavením, aby tam udělal snímek a vrátil se zase zpět. Výsledkem je naprosto věrný obraz toho, jak vypadal konkrétní závod nebo historický moment klidně před devadesáti lety. Pomáhají nám také podrobné rešerše, využíváme očité svědky, hledáme v archivech, nafotíme lokalitu s herci v dobových kostýmech. Když máme takto posbíraný veškerý materiál, můžeme teprve v počítači začít tvořit obraz. Není to mnohdy jednoduché, protože místa už dnes vypadají jinak a auta často fyzicky ani neexistují. A my je potřebujeme přesně taková, jak vypadala v konkrétním momentě konkrétního závodu v konkrétním roce. Protože třeba dvě kola před zachyceným momentem mělo auto kolizi a je odřené. Čím větší úsilí a důrazu na detail do díla vložíme, tím vyšší je touha lidí toto dílo vlastnit. Když jsme třeba pracovali na fine art printu s Ayrtonem Sennou, pozvali jsme do Prahy jeho synovce Bruna a nafotili mu oči, které jsou vidět skrze hledí na přilbě. Jdeme opravdu do posledního detailu.

Tato produkce musí být velmi drahá. Zaplatí se to?

Na jednom fine art printu, tedy velkém obraze, pracujeme třeba půl roku. Proto si ho koupí spíše movití lidé. Abychom ale zasáhli větší množství zákazníků, děláme i produkty, které jsou dostupnější, i když pořád prémiové. Když máte technologii, spolupráci s partnery a možnost využívat jejich marketingové kanály, získáváte loajální fanoušky a kredibilitu značky. A to už se dá monetizovat. Současně ale chceme lidem nabídnout, aby se stali součástí příběhů, které našimi díly vyprávíme. Aby měli možnost díky virtuální nebo augmentované realitě vstoupit do obrazu, přenést se třeba do roku 1976 a obhlédnout místo havárie Nikiho Laudy. Takže Automobilist nebude do budoucna prodávat jen postery a obrazy, ale jedničky a nuly. 

Co to znamená?

Slyšel jste o NFT?

Ano, virtuální umění.(Anglicky non-fungible token je jednotka dat uložená v blockchainu, která potvrzuje, že konkrétní digitální aktivum, jako je obraz nebo zvuk, je originální a nezaměnitelné – pozn. red.)

Tak v tomto úplně novém segmentu máme za sebou už několik aukcí a další připravujeme. Náš hlavní produkt je totiž 3D a digitální a teprve potom ho tiskneme. Vždycky jsem chtěl prodávat díla v digitální podobě a teď se nám díky blockchain technologii objevila možnost, jak tyto plány zrealizovat. S těmi markety, které se tím zabývají, a s obrovskou volatilitou kryptoměn se mnoho lidí vrhá nejen do umění, ale i do jiných digitálních sběratelských oblastí.

Koťátka Cryptokitties třeba…

Ano, nebo i tweety. A v tom je Automobilist velmi daleko. Pokud se podíváte na trh a NFT, která jsou k dispozici, tak nikdo nedokáže nabídnout tolik práce a energie za digitálním dílem jako my. A jako bonus přidáváme propojení s našimi významnými partnery.

Jak je NFT umění pro zákazníky atraktivní? Když utratím tisíce eur za váš obraz, můžu si ho pověsit na zeď. Když si za stejné peníze koupím NFT, tak mám jen data v počítači.

Někdy si můžete koupit takzvané bundly a dostanete obojí, záleží na platformě a způsobu prodeje. Hodnota NFT je asi hlavně pro starší generaci těžko představitelná. Každý chce spíš mít tu věc ve fyzické podobě doma, kde může dílo vystavit, pozvat lidi na párty a pochlubit se. Kdežto NFT máte ve své digitální peněžence nebo virtuální galerii. Použití v reálném světě není to nejdůležitější, jedná se v první řadě o investici. Proto je NFT populární u lidí, kteří obchodují s kryptoměnami a chtějí své peníze uložit do něčeho, co si uchová hodnotu. Sázejí na velké nárůsty ceny na sekundárním trhu.

Takže z investičního pohledu byste mi doporučil, ať si koupím dobré NFT dílo, protože ho jednou prodám dráž.

Stoprocentně. A jsou i jiná digitální aktiva. Třeba v aplikaci Decentraland si můžete koupit virtuální tenisky, virtuální uměleckou galerii nebo pozemek v ceně milionů dolarů. Podobné věci známe z počítačových her před deseti či dvaceti lety, ale tehdy by za ně nikdo nedal takové peníze, protože byste tu digitální věc neměl jak utilizovat. Dnes ale vznikají druhotné digitální světy, ve kterých si můžete postavit třeba obchodní dům a prodávat v něm virtuální zboží. Kdyby za vámi někdo přišel v roce 1996 a radil vám „nakupte si domény“, nevěděl byste, k čemu je to dobré. Ale on by řekl „to je jedno, prostě si je zaregistruj, vyplatí se to“. A stejné je to s lukrativními pozemky, které se nyní prodávají jako NFT. 

Vedle podnikání jste spolupracoval i na novém filmu Grand Prix. Jak jste se k tomu dostal?

Část filmu Grand Prix se odehrává během Velké ceny a tvůrci potřebovali v některých věcech odborně poradit a současně propojit s F1. Takže to byla moje role. Díky propojení bylo možné natáčet přímo v paddocku týmu a použít i nějaké historické záběry. Kvůli pandemii to nebylo jednoduché, ale fi lmaři jsou velmi šikovní a všechno zvládli. Následně přišli s nabídkou, zda bych nechtěl být jakýmsi ambasadorem fi lmu, a společnost Automobilist se stala partnerem celého projektu.

Dělal jste ve formuli 1, potom Red Bull Air Race, jachting, teď plakáty s auty nebo ten film...

To zní, že jste si splnil všechny klukovské sny. Já to neměl naplánované, byl to přirozený vývoj. Vždy jsem se někam posouval. Měl jsem to štěstí, že jsem dělal práci, která mě bavila. To, co dělám teď, je kombinací všeho, co jsem se za těch bezmála třicet let naučil. Ať už je to automotive, sport, komerční byznys, prodej nebo marketing. Všechny tyto věci se v Automobilist spojily dohromady.

Rozhovor byl poprvé uveřejněn v červencovém vydání Formen.