4

fotografií

Martin Fuksa, superman od vody

Z

Zlaté medaile považuje za drogu. A pořád zvládá zvyšovat dávky. Martin Fuksa je jedním z nejlepších sportovců v Česku, přesto nepatří mezi ty nejslavnější. Zvolil si totiž jako disciplínu rychlostní kanoistiku, tak jako jeho tatínek nebo dědeček. A nelituje, je totiž stále v obklopení rodiny. A jak říká: „Rodina je všechno.“

RYCHLOSTNÍ KANOISTIKA. Pro mnohé sport téměř neznámý. Ve stručnosti: Jedná se o závod na lodích tak úzkých, že se na nich necvičený člověk neudrží ani dvě vteřiny. Závodník v kánoi klečí, obouruč drží pádlo, kterým se na jedné straně lodi odráží, a tím se žene čelem po vodní hladině k cílovým bójkám. Kdo chce mít postavu jako fi lmový superhrdina, je pro něj právě kanoistika správnou cestou. Jedná se totiž o neuvěřitelnou dřinu. Příkladem toho je právě nejúspěšnější český reprezentant Martin Fuksa. Když vám tento sedmadvacetiletý rodák z Nymburka podá ruku, je vám jasné, že tvrdě manuálně pracuje. Dennodenní pádlování za každého počasí, časté puchýře a sedřeniny, to se na rukách podepíše. Kanoistika je zkrátka jen pro silnější kusy, jak sám s nadsázkou říká.

„Že skončím jednou u kanoistiky, jsem si nikdy nemyslel. Když jsem ale hrál v Boleslavi dorosteneckou extraligu, bylo to pro mě veliké vystoupení z komfortní zóny,“ přiznává Martin Fuksa. Autor: David Turecký

OD LEDU K VLNÁM A proč si člověk, jenž má zjevně celkově veliký talent na sporty, vybral právě „dostihy po vodě“? „Taťka, mamka, teta, babička, děda… Všichni si prošli tím, že dělali kanoistiku. Ale mě to ze začátku vůbec nebavilo. Právě asi i proto, že to dělali úplně všichni v mém okolí,“ říká rozený sportovec, který to zkoušel nejdříve na ledě. „Hokej u mě začal tak, že tu kdysi byla povodeň, která zalila pole. Pole zamrzlo a děda mě tam učil jezdit na bruslích. Pak jsme chodili se školou na veřejné bruslení, kde byl trenér Pavel Bičiště. On ke mně tehdy přišel, dal mi svou hokejku a řekl mi, ať přijdu na trénink. Ve mně jako dítěti vyvolalo ohromnou emoci, že mi tu hokejku věnoval. Pak mě rodiče přihlásili a já začal hrát.“ Jeho hlavním vzorem tehdy byl Patrik Eliáš a později Jaromír Jágr. Nicméně dědeček si stále přál, aby jeho vnuk převzal pomyslné žezlo, tedy pádlo. A chtěl tomu i osud. „Že skončím jednou u kanoistiky, jsem si nikdy nemyslel. Když jsem ale hrál v Boleslavi dorosteneckou extraligu, bylo to pro mě veliké vystoupení z komfortní zóny,“ přiznává Martin Fuksa. „Nedokázal jsem se tomu úplně přizpůsobit, a tak jsem přešel ke kanoistice u nás v Nymburce. Byla tam skvělá parta. Skončil jsem proto s hokejem a začal dělat kanoistiku, vlastně kvůli těm lidem okolo.“ Důležitou roli v budoucí kariéře Martina Fuksy sehrál i úspěch táty, který na čtyřkánoi vyhrál mistrovství světa. „Protnuli cíl a za ním spadli vítězně do vody. Mně se to hrozně líbilo, tak jsme to s klukama pak napodobovali.“ Od té doby zažil vítězství už mnohokrát. Má dvě zlaté medaile z mistrovství světa, osm z evropského šampionátu a je také padesátinásobným šampionem republiky.

Martin Fuksa s bratrem. Autor: David Turecký

TRIUMFÁLNÍ ZÁVISLOST „Získat medaili je pro mě opravdu hrozně motivační. Ať už vyhraju placku na mistrovství republiky, světa nebo doufám jednou na olympijských hrách, tak mě to neskutečně motivuje k práci. Je to opravdu jako droga,“ říká s úsměvem kanoista triumfátor. „S každou dávkou chci ještě víc a víc, a nejlépe ty zlaté medaile. Teď jsem na takové úrovni, že sám v sobě cítím, že dokážu porazit úplně každého, a chci to dokazovat, zúročit v závodech.“ Větší fokus na vítězství byste hledali u někoho dalšího dlouho. Martin Fuksa zkrátka bere svůj sport naprosto vážně. „Mám samozřejmě před svými soupeři respekt, to je jasný. Ale v minulosti jsem věděl, že asi neporazím úplně každého, že tam jsou rychlejší lidi. Ale teď mám v sobě to, že vím, že dokážu porazit kohokoli, ale potřebuji k tomu samozřejmě dobrou přípravu a spoustu štěstí, aby se mi to podařilo.“ Perfekcionista, někdy až pedant. Tak je známý Martin Fuksa ve svém okolí, sportu zkrátka podléhá vše. Tréninkový plán se musí přesně a načas dodržovat. Ne každý to ale může chápat. Toho si je sám dobře vědom. Jeho nejbližší okolí to samozřejmě chápe, rodina žije tím samým. „Samozřejmě někteří známí si to úplně nedokážou představit. Musím dennodenně trénovat. Tím to ale nekončí. Člověk musí dodržovat správnou životosprávu, musí se dobře stravovat, chodit brzy spát. Vše je zkrátka třeba podřídit sportu, není to jako normální práce od do. Musím se tomu věnovat dennodenně.“

„Je to docela sobecký. Všichni v rodině se vlastně točí kolem mě. Co potřebuji, o to je poprosím a oni to udělají. Za to jim jsem ohromně vděčný a doufám, že až jednou skončím kariéru, tak jim to budu moct vše vrátit.“ Autor: David Turecký

I přes jistou posedlost je ale Martin Fuksa schopen vnímat svůj sport s odstupem. „Je to docela sobecký. Všichni v rodině se vlastně točí kolem mě. Co potřebuji, o to je poprosím a oni to udělají. Za to jim jsem ohromně vděčný a doufám, že až jednou skončím kariéru, tak jim to budu moct vše vrátit.“ Na otázku, čím je pro něj rodina, odpovídá obratem: „Jedním slovem všechno. Jak v osobním životě, tak ve sportovním. S rodinou spolupracuju ve všem. Vlastně už od dětství jsem byl vychovávaný v tom, že rodina je nejvíc, že si prostě musíme pomáhat a rodina má přednost úplně před vším. A tak to mám dodnes.“ Rodina a přátelé, kteří Martina dobře znají, mu rozhodně nemají nic za zlé a na jeho cestě ho plně podporují. Jinak jej určitě vidí ostatní závodníci, jež nechává dalece za sebou. „Spousta lidí mě vnímá tak, že se moc s ostatními nebavím a připadám jim možná namyšlený. Na druhou stranu, my těch závodů nemáme za rok tolik, takže si tam nejezdím dělat kamarády. Chci vždy podat ten nejlepší výkon. Nepotřebuju se moc s lidmi bavit, soustředím se na sebe, na bráchu a náš malý tým,“ říká muž, který se rád směje a baví, když má volno. Když jde ale o sport, je introvertem zaměřeným jasně na vítězství. „Je mi vlastně i trochu jedno, co si o mně myslí ostatní. Já raději mluvím tím, co ukážu v závodě. To jsem já, než abych byl kamarád s každým a nejezdil tak dobře. Mám štěstí v tom, že sice závodím za Duklu, ale můžu se připravovat u nás doma v Nymburce. A tady vládne opravdu skvělá atmosféra.“

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN

Pokračování článku si můžete přečíst v tištěném vydání FORMEN Chci koupit Formen
Související články