Novinář Daniel Stach: o televizi, nejlepších rodičích a chytřejší sestře

Daniel Stach.

Daniel Stach. Zdroj: David Turecký

Daniel Stach je třiatřicetiletý moderátor České televize, nositel Ceny Ferdinanda Peroutky, medaile Vojtěcha Náprstka udělované Akademií věd ČR, medaile Učené společnosti za rozvoj vědy a řady dalších ocenění.
V práci se věnuje zejména náročným vědeckým tématům od jaderné fyziky až po kvantovou mechaniku. Mimo práci rád relaxuje u čtení sci-fi  a fantasy literatury.
"Mě věda prostě zajímá. Chci vědět, co je za tou další zatáčkou." říká Daniel Stach.
3
Fotogalerie

Vždy perfektně připravený, zdvořilý, informovaný i dětsky zvědavý. Moderátor pořadu České televize Hyde Park civilizace Daniel Stach zpovídá nositele Nobelovy ceny i další přední osobnosti. Sám je nejen nadaný, ale především cílevědomý a pracovitý. „Někdo to možná utáhne na talent, ale já ne,“ říká.

Víte, kolik nebeských těles je pojmenovaných po Češích a Slovácích?

To vůbec netuším. Co všechno bereme, i planetky?

I planetky.

Opravdu nevím.

Já jsem to samozřejmě také nevěděl, nicméně včera jsem si to vygooglil a zjistil jsem, že jich je asi 750.

Stovky. To asi jo.

Asi víte, proč se ptám. Jednu z nich totiž čeští astronomové pojmenovali po vás. Když jste byl na gymnáziu na hodině fyziky nebo biologie, napadlo by vás, že jednou budete mít vlastní planetu?

Ne, vůbec mě to nenapadlo, ani když jsem začal dělat tohle. Když jsem se dozvěděl, že po mně Mezinárodní astronomická unie pojmenovala planetku, tak jsem z toho byl úplně v šoku. Ono to hlavně bylo překvapení, protože unie o tom rozhodla, když jsem komentoval mistrovství Evropy ve vodním slalomu v Praze-Troji. Takže jsem komentoval a do toho mi začaly chodit esemesky od astronomů. Pavel Suchan z Astronomického ústavu mi psal „vítej mezi námi“. A takhle mi chodily zprávy s gratulacemi a já si říkal: „Co se to děje, ti astronomové měli nějaký mejdan?“ Takže jsem si myslel, že se někdo spletl, ale esemesky chodily dál. Načež mi přišla zpráva od dramaturgyně Hyde Parku Civilizace Gábi Cihlářové: „Než budeš komukoli volat, tak se mi ozvi.“ To už jsem si říkal, že se asi stal nějaký průšvih. Volám jí a ona říká: „Četl jsi to, byl si na Facebooku?“ Já říkám: „Nebyl, komentuju.“ – „Počkej, komentuješ? Jo, ty tvoje lodičky.“ Ptám se jí, co se stalo, a ona mi říká: „Mezinárodní astronomická unie po tobě pojmenovala tuhletu planetku. Objevili ji čeští vědci a rozhodli se ji po tobě pojmenovat, protože o tom, jaké ta planetka dostane jméno, rozhoduje objevitel.“ A já jsem byl v šoku, vůbec jsem to nečekal. Je to pro mě obrovská čest. Obrovská. 

Máte k ní nějaký vztah? Díváte se na fotky z Hubbleova teleskopu a říkáte si „tamhle je ta moje“?

Já jsem k tomu dostal takový krásný obrázek, který nakreslil pan Barták. Jsou tam dva zelení mužíčci na planetce, je tam takhle vytesané S a začíná i T a teď jeden tomu druhému obvazuje prst a je tam dláto – je vidět, že kutali a evidentně se netrefi li tam, kam měli, a jsou z toho zranění, takže nedokázali vykutat Stach. To mám doma vystavené, takže si na to vždycky vzpomenu.

Překvapilo to vaše rodiče? Nebo vždy věděli, že to někam dotáhnete?

Myslím, že moji rodiče ve mně měli důvěru a věřili mi celý život. Kdybych neměl takhle úžasné rodiče, tak bych nedělal to, co dělám. Já jsem hrozně rád, že si člověk nemůže vybírat rodiče. Já bych si sám takhle dobře nevybral. Jsem prostě strašně šťastný, že je mám, oni mě hrozně moc ovlivnili a ta výchova, kterou jsme se ségrou dostali, je postavená na jednoduchém principu: „Něco chceš, tak se starej. Je to tvoje volba, ale taky tvoje zodpovědnost.“ Takhle já jsem byl vychovaný a myslím, že věřili, že dokážu dělat v životě to, co se mi bude líbit a co mě bude bavit, protože k tomu mě vedli. Nikdy mi třeba neříkali: „Musíš být ředitelem, prezidentem vesmíru nebo čehokoli.“ Vždy se ptali: „Baví tě to? Má to smysl? Chceš to dělat? Tak my tě podpoříme.“ Takže věřím, že mají radost z toho, co dělám.

Jste z akademické rodiny?

Ne, moji rodiče jsou oba vystudovaní chemici, ale ani jeden chemii nedělá. My nemáme žádný takovýhle background, ani novinářský.

Zmínil jste svou sestru. Někde jste říkal, že ona je génius rodiny.

Ségra je daleko chytřejší než já, ano.

A co dělá?

Teď dělá pro Deloitte, pracuje hlavně s japonskými firmami. Ona totiž mluví zcela plynně japonsky, a když ji Japonci nevidí, neřekli by, že není Japonka. Jednou si třeba domlouvala pojištění po telefonu, dvacet minut se bavila s Japonkou, ta se jí zeptala na jméno a ona říká Pavlína Stachová. Na druhé straně chvíli ticho. „To není japonské jméno.“ Ona na to, že ne, že je Češka, ze střední Evropy. A ta Japonka na ni začala mluvit anglicky a ona: „Ne, ne, pojďme pokračovat v japonštině.“ Pro ně je strašně težké pochopit, že cizinec dokáže mluvit japonsky úplně bez přízvuku. Do toho moje ségra mluví výborně anglicky, takže tlumočí z angličtiny do japonštiny. Navíc má ještě velmi dobrou němčinu a základy francouzštiny. Má vystudované dvě vysoké školy a byla na hraně juniorské reprezentace ve vodním slalomu. Já jsem na ni hrozně pyšný za to, co dokázala. Ona se vlastně asi jako nejmladší dostala na stipendium do Japonska a vystudovala Waseda University, což je jedna z nejlepších japonských vysokých škol. V Japonsku je Tokijská univerzita a Waseda University asi jako v Británii Cambridge a Oxford. Prostě to nejprestižnější vůbec.

To zní, jako že jste velmi cílevědomá rodina.

Nevím, jestli bych to takto defi noval, ale jsme rodina, která drží pohromadě a dělá věci, které ji baví. Současně to není vyčekané, ale opravdu třeba to, že se ségra do toho Japonska dostala, bylo na základě toho, že po tom šla a musela tomu hodně dát, hodně se učit a věnovat tomu strašně moc energie. Stejné je to u mě, také jsem to nezačal dělat, protože by mi to spadlo do klína.

To je právě zajímavá věc, že na jednu stranu máte image toho slušného chlapce, a na druhé…

(přeruší otázku) To já snad jsem normálně slušný kluk.

To ano, ale přitom je vidět, že jste se sestrou zvyklí opravdu makat. Že ty ambice tam musí být.

Člověk tomu musí něco obětovat. Tyhle věci se nedějí zadarmo, nedějí se samy, člověk do toho musí dát tu energii, to nadšení a ten čas. Jestli má někdo pocit, že to utáhne na talent, tak někdo možná, ale já ne. Já do všeho musím dát hodně času. Strávil jsem stovky, možná ještě víc hodin zpětnou vazbou, že se třeba dívám na věci, které dělám, byť se mi to nelíbí. Já se na sebe strašně nerad dívám a nerad se poslouchám. Vadilo mi to v rozhlase, vadí mi to teď. Ale je to prostě nutné. Já jsem si třeba dělal zpětnou vazbu tak, že jsem si řekl: „To, cos teď udělal, ten živý vstup do vysílání, udělal jsi ho celý špatně a teď přesvědč sám sebe, žes ho udělal dobře.“ Takže já jsem sám sobě dělal toho oponenta a musel jsem si vyargumentovat, že to bylo dobře. Struktura, obsah, neverbální komunikace, zvolená slova, intonace, poskládání těch témat třeba v průběhu toho dne. Všechno jsem si musel takhle vyargumentovat sám sobě.

Příběh, jak jste se dostal do televize skoro náhodou skrze Den otevřených dveří, je už celkem známý. Co vás ale vedlo k tomu, že jste od sportu přešel takhle intenzivně k vědě? Nechtěl jste třeba být hlavně sportovním komentátorem?

Já komentuju sport mimo televizi, tam mě to hrozně baví. Teď nás čeká o víkendu světový pohár v Troji. U toho jsem strašně rád. Tady mě baví informace. Já jsem šel do médií, protože mě baví dozvídat se nové věci. Kolegové si ze mě dělali legraci, že jsem jako tříleté dítě, já se pořád ptám proč. A v té vědě je prostě hrozně vidět, že na to proč se dá docela dobře odpovídat. A někdy nemáme odpověď na všechno a nikdy nebudeme mít odpověď na všechno, ale to nevadí. Není problém to, že se potřebuju stále učit, problém je, pokud se to nechci učit. Takže takhle já jsem se dostal k vědě. Protože věda dává odpovědi na ty otázky, dává odpovědi na to, co se děje, na to, jak funguje ten svět kolem nás. Mě to prostě zajímá. Chci vědět, co je za tou další zatáčkou.

Takže je to vyloženě vaše osobnostní zaměření, není to tak, že v televizi jednou řekli: Hele, ty by ses na tu vědu hodil, tak to běž zkusit.

Ne, ne, já jsem byl původně v Hyde Parku ČT24, tam jsem dělal úvodní reportáže. Dělal jsem vlastně všechno. Všechna témata, která byla. Takže v pondělí politiku, v úterý ekonomické téma, ve středu jsme tam měli sportovce, ve čtvrtek politiku a v pátek kuchaře. A já jsem na to musel vždycky nasbírat veškeré informace. Nejvíc jsem se věnoval té politice. Pokrýval jsem dění v parlamentu a ve vládě a do toho jsem začal v roce 2012 před těmi devíti lety dělat Hyde Park Civilizaci, kterou jsem původně odmítl. Protože jsem říkal, že by to měl dělat někdo starší a zkušenější, bál jsem se, že mi lidi nebudou věřit. Ale kolega, který to měl dělat, to nechtěl a Gábi Cihlářová mi říká: „Hele, já si myslím, že by to bylo dobrý, pojď to přece jen zkusit.“ A tak jsme udělali piloty. Přišel nám tam i jeden mladý vědec, vysílali jsme to naostro. Jaderná energetika, jaderná fyzika, zkusili jsme to, zeptali jsme se dalších lidí, jejichž slovo pro mě má velkou váhu, a ti nám řekli: „Je to dobrý, dělejte to dál.“

A to, že nemáte formální vědecké vzdělání, je nevýhoda, nebo výhoda?

Osobně to beru jako výhodu, protože tam nejsem za vědce, my nevysíláme pro vědce. Jsem tam za širokou veřejnost. Proto teď, když jsme dostali s Gábi Cihlářovou medaili Učené společnosti za rozvoj vědy, byl jsem z toho úplně nadšený. Nejenže to je obrovské ocenění, ale je to za rozvoj vědy. Vědci říkají: „Vy nám tímhletím pomáháte rozvíjet vědu.“ A to pro mě hodně znamená. Dělá mi obrovskou radost, že si v tom vysílání dokážou najít něco, co se jim líbí a co jim přijde užitečné. Protože chci, aby ta práce pomáhala. Tak to má být.