Rozhovor s Karlem Kovářem, alias Kovym

Kovy

Kovy Zdroj: Tomáš Lébr

S hvězdným českým youtuberem a moderátorem Kovym, proč přijal účast v momentálně ostře sledované soutěži Stardance, o svém dospívání v Pardubicích, o tom, jak se jeho kariéra zadrhla v Los Angeles a že je bytostným introvertem. Plus proč mu doma vůbec neříkají Kovy, ale králík? 

Když Kovy, celým jménem Karel Kovář, vchází o půl šesté večer do kavárny na pražském Žižkově, není na něm vůbec poznat, že má za sebou několik hodin fyzické dřiny. „Na StarDance trénujeme čtyři hodiny denně, je to síla,“ tváří se profesionálně. Jistě, to, že je mu třiadvacet, určitě pomáhá, ale… „Pokud postoupíme, bude to ještě intenzivnější, budou nás čekat dva tance za kolo,“ líčí to, co ho pravděpodobně čeká. „Teoreticky to tedy může být ještě horší,“ dodává s úsměvem.

V době uzávěrky časopisu ještě Kovy se svou taneční partnerkou Veronikou Liškovou nevypadli. Je to tedy horší. Stíhá vůbec ještě něco jiného ve svém životě? „Časově bych to asi stíhal, ale spíš mi nezbývá energie, anebo počet hodin, kdy se dovedu na něco soustředit.“ A pro ilustraci si objedná hutnou večeři: vepřové a gnocchi. „Pořád musím doplňovat kalorie, neustále mám hlad,“ směje se a není se čemu divit. Týden předtím jsme s Kovym strávili den v jeho rodném městě, v Pardubicích. Kromě focení nás Kovy prováděl po svém domě a městě, ve kterém vyrostl a ke kterému má stále velice úzký vztah. Poskytl nám osobní, intimní pohled do svého dětství a mládí, tedy do období, kdy jeho kariéra začala a rozkvetla. „Je jenom málo míst na světě, kde jsem strávil víc času než na místě, kde jsme fotili,“ svěřuje se.

Dům a byt jsou pro něj magická místa. „To, co si představím, když se řekne domov,“ dodává. Domů jezdí jednou za dva až tři týdny. „Mám v Pardubicích rodinu, bráchu, neteř a synovce, kteří jsou ještě malí a já je chci vidět co nejčastěji,“ dodává. Poslední roky prý trávil hodně času bilancováním. „Hlavně kvůli autobiografii, pro kterou jsem se vracel do minulosti a přemýšlel jsem, jaký jsem člověk, proč jsem takový, co mě formovalo,“ vypráví.

Hodně odpovědí našel v dětství. „Vyrůstal jsem v mezigeneračním domě, takže jsem trávil spoustu času s prarodiči, kteří mi dali hodně toho, co mi třeba nemohli předat rodiče,“ vzpomíná. Životní zkušenosti, moudrost. Jako dítě byl Karel jako houba. „Seděl jsem u stolu, poslouchal jsem konverzace dospělých, kterým jsem sice moc nerozuměl, ale které jsem vstřebával a něco to se mnou udělalo, formovalo mě to.“ Proto ho mrzí, když někdo podceňuje děti. „I když si to ten malý človíček neuvědomuje, tak tyhle okamžiky vytvářejí z něj tu osobnost,“ vysvětluje. Mladým lidem to dnes často chybí, protože se generace podle Kovyho čím dál tím víc od sebe vzdalují. „Však ono není náhodou, že jsme tolik staletí trávili víc pohromadě, proč výchova neprobíhá jen přes rodiče,“ říká. Naučil se, že každý člověk je trochu jiný. Babička, dědeček, prateta. „Někdo je víc uzavřený, někdo víc srdečný,“ vypráví. Anebo strýc, který je zodpovědný za to, že v rodině se Karlovi neříká Kovy, ale Králík. „Strejda byl hodně kreativní, co se týče přezdívek,“ říká. „Já jsem Králík, jako od Karlík,“ vysvětluje. „Ale nikdo neví, proč je táta Ježek, nebo proč je můj bratr Bobr,“ směje se.

V rodinném domě v Pardubicích se najde i jeden z důvodů, proč se Karel rozhodl strávit několik měsíců tréninkem klasických tanců. „Ke StarDance mám srdeční vztah, mamka se na to dívá od první série,“ říká. Kovymu bylo tehdy deset let. „Hrál jsem si někde pod televizí s legem a vzpomínám si, jak jsem slyšel tu znělku,“ říká. S maminkou se na StarDance později dívali, probírali, kdo tančí hezky a kdo ne. „Aniž bychom tomu rozuměli,“ dodává s úsměvem. Když pak přišla nabídka z České televize být součástí televizní soutěže, na kterou se sám díval, překvapilo ho to. „Poté jsem si ale řekl, proč ne, ostatně když vidím, co v televizi běží, tak StarDance je jedna z mála věcí, do které se nestydím jít,“ přiznává. A i když se u StarDance nejedná o bulvární soutěž, kde se celebrity ponižují, aby se obyčejný divák mohl cítit lépe, tak Kovyho na pořadu baví, že tam je prvek kritiky. „Nevytváří to dojem, že je všechno úžasné a bezchybné,“ chválí program. „Líbí se mi, že divák vidí, že nedotknutelní herci jako Jiří Dvořák dělají chyby, a že jim to hned nejde,“ dodává. Ukazuje to podle něj, že věci vyžadují čas a práci, a soutěž proto komunikuje správné hodnoty. Nejvíc Kovyho ale na StarDance baví to, že propojuje generace. Koukají na to babičky, rodiče, vnuci, děti. „Když vyprávím, jak jsem vyrostl v tom mezigeneračním domě, tak mi lidé často říkají, že když přijedou za babičkou, tak si s ní nemají o čem povídat,“ říká. I něco tak obyčejného jako StarDance proto podle něj může odpíchnout konverzaci. „A já mám zase možnost přiblížit naši generaci a naše životy těm starším, to mě taky baví,“ vysvětluje.

Kromě focení v rodinném domě nás Karel doprovázel i po samotných Pardubicích. O každém zákoutí něco věděl, ke každému místu, kde jsme fotili, měl nějaké vyprávění. „Jsem hrdý Pardubák,“ potvrzuje. „Asi bych se tam jednoho dne i rád vrátil.“ Vidí to na příkladu staršího bratra, který několik let žil v Praze a když zakládal rodinu, vrátil se zpět do Pardubic. Všechno je blízko, není to tak anonymní jako Praha, kam se Kovy odstěhoval kvůli studiu a kde už tři a půl roku žije. Výhoda práce youtubera samozřejmě je, že může pracovat odkudkoli. Klidně i z tropického ostrova, s mobilem a satelitem. „Změnilo by se pozadí v mých videích, nebyl by tam ten můj pokojíček, ale třeba džungle.“ Možnost pracovat odevšad je podle Kovyho obrovskou výhodou, která mu přináší svobodu. I proto byl zvědavý na StarDance – být fi xovaný na jedno místo je pro něj zajímavým experimentem. „Od července jsem nepodnikl žádnou větší cestu,“ říká. A přiznává, že cestování se stalo tak trochu jeho drogou.

KovyKovy | Tomáš Lébr

Když se něco děje, potřebuje si vyprázdnit hlavu, tak vypadne za hranice. „Jinde jsem anonymní, nikdo mě nepoznává, jsem normální kluk,“ říká spokojeně. A přestože má poslední měsíc kvůli StarDance hodně nabitý, tak podle vlastních slov paradoxně zpomalil. Možnost odjet někam, kde je Kovy normálním klukem, vychází z toho, že je vlastně introvert. „Dovedu se sice přepnout do polohy baviče, nejsem ten uzavřený typ introverta, ale když se chci trochu zklidnit, nebo pokud jsem někde v komfortním prostředí, tak to zpravidla bývá někde, kde jsem sám, kde se mohu uzavřít před světem,“ odhaluje. I tam se může stát obyčejným klukem, kterého nikdo nezná. „Když někdo za mnou v zahraničí přijde, nemusím přemýšlet, zda jsou za tím nějaké postranní úmysly, nebo ne,“ říká. Jeho touha být normálním klukem je pochopitelná, pokud si člověk uvědomí, že Karel měl na svých kanálech již v osmnácti letech statisíce odběratelů. Ve dvaceti byl pasován mezi nejvlivnější české youtubery a dostal se do žebříčku nejdůležitějších mladých osobností „30 pod 30“ časopisu Forbes. I proto nelituje, že plány dobít Ameriku nevyšly. „V létě 2017 jsem se odstěhoval s velkými plány do Los Angeles,“ vypráví. Založili si s kamarádem anglické kanály a chtěli, jak říká, získat mezinárodní slávu. „Skončilo to tak, že jsem tam dva měsíce psal českou knížku a natočil českou parodii písničky Despacito,“ líčí zpětně nepovedenou expanzi.

Původní plány padly, ale Kovymu to nevadí. Nejen proto, že právě zmíněná parodie Despacito má do dnešního dne na jeho kanálu více než jedenáct milionů zhlédnutí. Kromě životní lekce, že některé věci se v životě prostě nedaří, se Kovy naučil i další, a to skoro hned na začátku jeho stále ještě mladé kariéry. „Jsem dnes mnohem obezřetnější, koho si pouštím k tělu, protože jsem se v lidech už mockrát zklamal,“ přiznává.

I když Kovy dnes v Česku není zdaleka anonymní, některé aspekty jeho života se nezměnily. Jeho videa na YouTube jsou stále většinou z hlediska produkce One Man Show. Nezměnilo se, že Kovy se svými diváky komunikuje to, co jim chce říct a ukázat. A rozhodně mladé lidi nepodceňuje. Jeho patnáctiminutové video o brexitu má dvě stě tisíc sledování. Jeho video o čínském kreditním systému dokonce půl milionu views. Při takových číslech je skoro překvapivé, jak málo médií dnes věří v to, že mladí lidé jsou ochotní dívat se na videa o vážných tématech klidně patnáct minut. „Nejlépe to samozřejmě funguje v podmínkách amerických talk show, kde mají obrovské týmy autorů,“ srovnává Kovy svou situaci třeba s Johnem Oliverem. Udělat to samé v českých podmínkách, o jednom člověku, v nějaké častější frekvenci, a ještě se tím uživit, je podle Karla složité. Proto existuje pro českého tvůrce několik směrů, kterými se může vydat. Buď komerční spolupráce bokem, protože jen reklama na YouTube nestačí, nebo spolupráce s televizí, kde ale jako tvůrce ztratí kreativní svobodu. Tak nebo tak si ale musí předtím vytvořit vlastní komunitu. „Já to dělám sedm let,“ říká Kovy o svých divácích, kteří s ním mezítím vyrostli. Na chvilku se vracíme k videu o brexitu. Ostatně Kovy natočil již dvě videa na toto téma. „Za rok udělám třetí a v roce 2060 budu vydávat padesátý šestý díl o brexitu,“ vtipkuje.

Povídáme si o vlivu sociálních sítí na úkor tradičních médií. Ta podle něj zažívají stejnou radikalizaci a polarizaci jako celá společnost. „Máme tu seriózní deníky proti bulváru a mezitím nějaký mainstream, který to má čím dál tím složitější. Vidíme to v Británii s BBC a s ČT u nás, dnes se ptají lidí, co je vlastně veřejnoprávní televize či co je to dnes normální divák,“ přemýšlí. Je stále těžší určit meziprostor mezi extrémy. I pro něj bývá prý složité ve svých videích tento meziprostor hledat. „Rok co rok je to těžší, lidé jsou čím dál tím víc podráždění,“ lituje. K videu chodí diváci podle Kovyho často už s negativním předpokladem, aby „hledali hůl, se kterou psa chtějí bít“. Lidé se vyjadřují tím víc k tématům, čím méně jim rozumějí. „Mě se třeba ptají, proč teď nevydávám videa o environmentalismu a o změně klimatu. Já odpovídám, že tomu nerozumím a nemůžu půl milionu lidem říkat, jak to je a co dělat, když k tomu nemám expertizu,“ uvádí jako příklad. „Politici si dnes třeba nebudují voličskou základnu, ale kult, protože už nejsou ochotni přiznat chybu,“ dodává. „A voliči už nejsou ochotni přiznat, že jejich názory nemusejí být úplně správné, a jejich sociální bublina je v tom utvrzuje,“ stěžuje si Kovy. Vymizelo normální chování voličů, že pokud je nějaká strana zklame, tak poté volí druhou. „Dnes za každou cenu trvají na tom, že jejich rozhodnutí bylo správné a odmítají přiznat opak.“ Při natáčení se setkává i s tím, že atraktivnější je poukazovat na chyby než chválit. „Když jsem se snažil psát videa ke kampani před evropskými volbami a četl komentáře, došlo mi, že je to jen o negativech. Tak jsem zapojil aspoň krátký segment o tom, co se povedlo,“ vzpomíná. Jako bychom prý chválit zapomněli. A hned uvádí jako příklad opatření pražského magistrátu, které se podle něj povedlo. V diskusích se ale lidé pouze ptali na to, proč magistrát ještě nevyřešil jiné problémy. „Chybí tam základní prvek, a sice schopnost uznat, že se někomu něco povedlo. A při kritice Andreje Babiše, s jehož osobou a hodnotami nesouhlasím, tak musím říct, že třeba v resortu školství se věci ubírají správným směrem,“ uznává Karel. To, že ministr je ze stejné strany jako premiér, automaticky neznamená, že s ním musí souhlasit. „Je samozřejmě lidské si svět zjednodušit, ale je nutné si připomenout, že svět jednoduchý není a stejně důležité je umět vlastní pohled na svět zpochybnit a přiznat, že není všechno černobílé,“ dodává. Jedním z klíčových faktorů je v tomto ohledu výuka dějepisu. „Naše učitelka nás učila, a já si pamatuji, jak jsme si to psali do sešitů, že 28. října byl založen stát a lidé jásali,“ vypráví. „A já jsem si už tenkrát říkal: Opravdu všichni jásali?“

Nyní připravuje ve spolupráci s Českou televizí dokument o výuce českých dějin. „U Karla IV. se nestane, že se někdo přihlásí a řekne, že ho znal a že zas tak skvělý nebyl,“ vysvětluje Kovy obtížnost výuky moderních dějin. Naše historie je ale zvyklá věci prezentovat černobíle a na novodobé dějiny odpověď černobílá není. „Pokud bychom si přiznali, že i Karel IV. byl kontroverzní, tak bychom lépe akceptovali, že i dnešní doba je kontroverzní,“ říká Kovy. „Přestali bychom hledat jednoduché pravdy a nepátrali po novém Masarykovi a nechtěli neustále obnovit první republiku, která určitě ideální nebyla.“ Natáčení dokumentu pro ČT je pro Kovyho zajímavou příležitostí. Jaké jsou jeho sny a vize, kam se ubírat dál? „Hodně snů jsem si už splnil. A bylo to často lepší než moje původní sny, které byly možná naivní,“ uznává. Zjistil, že to v reálu funguje jinak. „Prozatím mi ta moje one man show vyhovuje. Mám kreativní kontrolu a nikdo mi neříká, co mám vysílat a co ne, protože náš divák tohle nechce vidět,“ říká spokojeně.

Co se týče budoucnosti, sám neví. „Nejsem plánovací typ. Když si beru nějaké životní plány, tak budu velmi pravděpodobně zklamaný,“ říká Kovy. Spíš čeká, co se stane. „Věci mi padají do klína a občas k něčemu přijdu jako slepý k houslím. O to víc mě baví nové zkušenosti, otevírat nové dveře.“ Jako někam odcestovat. Anebo se naučit tančit. 

TEXT: Jan Krčmář, FOTO: Tomáš Lébr, SUPERVIZE: Si No, STYLING Miroslav Romaniv

Rozhovor byl poprvé uveřejněn v magazínu Formen v prosinci 2019.